26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Velikonoce na konci světa

13. 5. 2014

|
Tisk
|

Svatý týden mezi českými polárníky a patagonskými salesiány. 

Vydání: 2014/20 Kampaň eurovoleb vrcholí, 13.5.2014, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

První misijní výprava byla naším zakladatelem už v roce 1875 vyslána do Argentiny a v jejím čele stál pozdější kardinál Giovanni Cagliero. Další výpravy do Latinské Ame-
riky se mi nějak vytratily. Dílem náhody a dobrých přátel jsem Svatý týden mohl strávit mezi vědci z české antarktické polární stanice a také mezi patagonskými salesiány v Punta Arenas.

Až k Finis terrae

Čtrnáctihodinový let z Paříže do Santiaga de Chile dá člověku zabrat. Pasažéři v business class mají k dispozici lehátka, v běžné „ekonomické“ třídě sotva naskládáme nohy pod sedačky. K dispozici mají všichni deku a polštář. Osazenstvo letadla je různorodé – k mému údivu letí i maminky s kojenci. Děti jsou asi zvyklé, přes noc skoro vůbec nekřičely.

Při přeletu Atlantiku není z okýnka kromě ledových vloček na skle vidět skoro nic, po celou dobu nás sleduje kotouč měsíce v úplňku – letíme o něco „rychleji“ než čas, po příletu bude o pět hodin méně než v Evropě. Kolem druhé v noci zjišťuji, že jsme nad pevninou. Brazílie, to jsou obří, celou zemí se táhnoucí veletoky a lesy či pralesy. Žádná světla, jen občas nějaká osada nebo kontrolní věž zasvítí do tmy. Chile nás vítá kupovitou oblačností, potom se ale odhalí úchvatné Andy – hory holé a pusté, z výšky vzdáleně připomínají pohoří Sinaj – písek, sopečný tuf, pouštní krajina, ledovce a ledovcové řeky. Santiago de Chile leží těsně na úpatí And z jejich západní strany, takže se letadlo musí držet až do přistání ve výšce deseti tisíc metrů a pak najednou zamanévrovat, naklonit křídla a skoro střemhlav spadnout dolů.

V Santiagu jsme taxíkem zajeli na českou ambasádu, kde nás kávou a milým slovem uvítal český konzul Adam Piňos. Zjistili jsme, že máme v Praze společné přátele a že zná některé slovenské salesiány, především misionáře v Baku Jozefa Pravdu. Pořídíme nezbytné foto a taxíkem se vracíme na letiště, kde už na nás čeká letadlo do Punta Arenas, nejjižnějšího koutu chilského území, na konci světa u pobřeží Magellanova průlivu, na rozcestí Pacifiku a Atlantiku, vstupní brána pro polární výpravy na Antarktidu. V Punta Arenas přistáváme večer místního času, je vlhko, vane vítr, o němž se zmiňují všichni průvodci, venku je pět stupňů Celsia. Místní přátelé nám půjčují auto a jedeme se ubytovat do hotýlku s příznačným názvem Paradiso.

Velikonoční triduum

Je Velký pátek, je třeba vyrazit do kostela na bohoslužby. Městečko je přehledné a pusté, je zřejmé, že zde mají státní svátek a nikdo nikam nespěchá. Náš penzion leží kousek od katedrály, kterou postavili z italských kamenů a mramoru salesiáni a v níž je u bočního oltáře pochován otec-zakladatel chilského misijního díla don Giuseppe Fagnano. Kněží zpovídají v lavicích, usednu k jednomu z nich a vyznám své hříchy v italštině. Rozhřešení mi dává generální vikář zdejší magellanské diecéze, který byl dva roky na studiích v Římě a mluví italsky. Zve mě na velkopáteční obřady ve tři odpoledne s biskupem-salesiánem (španělsky se biskup řekne obispo) Bernardem Bastresem.

Vše probíhá jako u nás v Evropě, jen snímání z kříže a uctívání je typicky jihoamerické. Ministranti obřadně vyjmou z korpusu hřeby, sundají Ježíšovo tělo, ruce, které mají v ramenou ohýbací klouby, stáhnou k Ježíšovu tělu tak, aby mohli korpus uložit na improvizované lůžko, a ležícího Krista uctívají všichni účastníci bohoslužby nejen pokleknutím, ale i políbením. Obřad se samozřejmě protahuje, až biskup Bernardo znervózní a honí ministranty, aby uctívání trochu zrychlili. Po obřadu děkuji biskupovi, že jsem mohl slavit Velký pátek na konci světa, ale on se ohradí: „Tohle není konec světa, to je začátek!“ Všichni jsou moc milí, zvou mě do salesiánského kostela Panny Marie Pomocnice na Bílou sobotu a ještě předtím mě skupinka ministrantů vytáhne až na věž ke zvonům a k soše Panny Marie, odkud vidím nejen celé město, ale výhled se táhne desítky kilometrů do dálky přes Magellanův průliv až k Ohňové zemi. Proč Ohňové? Pampoví indiáni z kmene Tehuelčů a Puelčů se tam kdysi ohřívali u neustále hořících ohňů, a když španělští kolonizátoři přijížděli v noci na lodích, viděli zkrátka jen ty ohně.

Když portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (španělsky Magallanes) ve službách španělské koruny zamířil 1. listopadu 1520 do ústí průlivu od mysu Punta Dúngenes, netušil, že tudy lze „podeplout“ jihoamerický kontinent, a vyhnout se tak větrům bičujícím mořskou hladinu v okolí mysu Horn. A také neměl ponětí, že na druhé straně vypluje po 560 kilometrech v jiném oceánu, který nazval, protože bylo zrovna bezvětří, Tichým. Díváte-li se na moře v Punta Arenas, nevíte, jestli pozorujete ještě Atlantik, nebo už Pacifik, protože právě zde se stýkají a právě zde se údajně také díky setkání obou oceánů „vaří“ počasí na celé zeměkouli.

Bílá sobota u Fuerte Bulnes

Jako kněz jsem byl poprvé na Bílou sobotu mimo farnost, a navíc na jachtě, která se chystala na „světový rekord“, protože její kapitán Piotr Kuźniar chce s posádkou obeplout kus světa a dospět až do Velrybího zálivu v Rossově moři. Strávili jsme s tímto nesmírně laskavým člověkem na jeho jachtě Selma jen jeden den, ale krásný, protože jsme viděli stádo tuleňů, natočili jsme rozhovor s prof. Pavlem Proškem, vedoucím českého polárního výzkumu na Antarktidě, a cestou jsme pozorovali spoustu racků-dominikánů (tak se opravdu jmenují!) a plachtících mraků, jež uměl všechny pojmenovat pouze pan profesor. Bylo to také prý poprvé, kdy Češi tvořili na jachtě většinu, a jelikož další část posádky tvořili Poláci, byla bohoslužba Bílé soboty doprovázena pravověrnými odpověďmi Božího lidu (na Čechy se v těchto zeměpisných šířkách spolehnout nelze!). Přistáli jsme u zrekonstruované pevnosti Fuerte Bulnes, kterou zřídil roku 1843 kapitán britského loďstva John Williams s bláhovým cílem zabránit kolonizaci těchto míst z jiných částí Evropy. A Selma s Piotrem pokračovala na své pouti k Velrybí zátoce u Viktoriiny země v Rossově moři (zhruba sedmdesát osm stupňů jižní šířky).

Neděle Zmrtvýchvstání u salesiánů v Punta Arenas

V době smrti Dona Boska (1888) byly v Chile tři salesiánské domy: ve městech Concepción, Punta Arenas a Talca. Salesián Giuseppe Fagnano odjel v roce 1886 s vědeckou expedicí z Buenos Aires s cílem prozkoumat Ohňovou zemi. Během evangelizace domorodých obyvatel nabyl přesvědčení, že sídlem tzv. apoštolské prefektury se musí stát právě město Punta Arenas. Při misijní práci mezi domorodci Fagnano preferoval systém jezuitských „redukcí“, jakýchsi samosprávných celků, které jezuité zřizovali dávno před salesiány v Brazílii a Bolívii, na rozdíl od putujících misionářů typických pro Patagonii. V roce 1889 byla také založena misie sester-salesiánek na ostrově Dawson. Sestry se zde staraly o ženy a dívky. Kromě katechismu je učily čtení, psaní, vaření, praní a zašívání šatů, ale také základním pravidlům čistoty a hygieny, zpěvu, šití či tkaní punčoch. Právě tato občas rigidně dodržovaná pravidla se mnoha domorodcům stala osudnými, protože původní obyvatelé chodili vlastně nazí, zahalení pouze do tuleních kůží a potření vrstvou tuleního tuku (jistěže sestrám zapáchali!). A když na sebe oblékli vlněné látky a potápěli se v nich v mrazivé vodě, umírali pak na podchlazení.

Jedním z nejtypičtějších prvků přítomnosti salesiánů se v Chile stejně jako v celé Latinské Americe stala úcta k Panně Marii Pomocnici, jak naznačuje řada kaplí, které jsou jí zasvěceny. Salesiáni dnes spravují čtyři farní a čtyři další veřejné kostely zasvěcené Panně Marii Pomocnici. A právě v kostele Panny Marie Pomocnice v Punta Arenas jsem mohl strávit nádhernou velikonoční neděli s P. Félixem Levinem Alvialem, typickým snědým Chilanem, radostným salesiánem, jenž mě uvedl do salesiánského domu. Pohostil nás, seznámil s celou komunitou, spojil telefonicky s chilským provinciálem a na druhý den představil chlapcům při úvodní bohoslužbě v učňovské škole svatého Josefa, kde jsme s osmi sty chlapci (všichni ve školních uniformách!) slavili v tělocvičně spolu s biskupem Bernardem Bastresem jednu z nejkrásnějších velikonočních bohoslužeb, jaké jsem kdy prožil. Po mši mě don Félix vyzval, abych přednesl Zdrávas Maria v češtině – a dostalo se mi potlesku, jako by jim zazpíval sám Bono z U2. Pak jsem chlapce ještě pozval k nám do Prahy, aby navštívili El Niño Jesús de Praga, Pražské Jezulátko, a samozřejmě všichni věděli, oč jde, i když možná ani netušili, kde ta Praha vůbec je.

Bueno, Latinská Amerika, temperament a spontánní radost těch chlapců byly nakažlivé a byl jsem docela vedle, když se se mnou ještě půl hodiny po mši chtěli všichni fotit. Dnes už vím, že budu do smrti vděčný Bohu za tyto Velikonoce na konci světa. Nebo na jeho začátku?

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou