Vědí, že učení je jejich šance
Vydání: 2009/12 Mateřská není vězení, 17.3.2009
Nancy je deset let a chodí do čtvrté třídy. V evropských podmínkách věta oznamovací, která sděluje informaci naprosto nepřekvapivou, všední a obvyklou. Docela jiný rozměr má táž věta, je-li vyřčena na africkém kontinentu, konkrétně v Zambii. V Česku už žije pěkná řádka lidí, kteří tento rozdíl znají: vzdělání není všude samozřejmostí. Díky Arcidiecézní charitě Praha mohou tito lidé i účinně pomáhat. „Tvář církve nastavená světu“ (jak charitě s oblibou říká pražský arcibiskup Miloslav Vlk) totiž není nastavená jen „světu“ České republiky, kde pomáhá potřebným v sociálních projektech. Je nastavená rovněž tzv. třetímu světu, kde charita pomáhá prostřednictvím rozvojových projektů. Jedním z nich je v České republice již poměrně známá Adopce na dálku® pražské arcidiecézní charity. Projekt spojuje konkrétní lidi ze dvou konců světa: ty, kteří se chtějí solidárně dělit a dávat, s těmi, kteří jejich pomoc potřebují a přijímají. Jak? Vraťme se k desetileté Nancy Kayinda ze zambijského města Solwezi. Díky pomoci z Česka může žít a studovat v tamní škole St. Charles Academy. O svém životě vypráví čtenářům Katolického týdeníku:
Kde v Solwezi žiješ?
V Zambia Compoundu, což je chudinská čtvrť. Náš domek je malinký, postavený z cihel s plechovou střechou. Má jen dvě místnosti, v nichž je nás docela plno: já, jeden ze strýců, dvě sestry a bráška. Moje maminka umřela minulý rok, a tak se o nás teď většinou stará babička.
Jak ti jde škola, co všechno se učíte a co tě nejvíc baví?
Vyučování mi začíná v jednu odpoledne a končí v pět. Do školy to mám zhruba dva kilometry a chodíme společně s kamarádkami ze sousedství. Učení mě moc baví. Až vyrostu, budu mít lepší práci a dost peněz, abych se mohla postarat o svou rodinu. Ve třídě nás je okolo třiceti a učí nás paní učitelka Chinyama. Kromě angličtiny, kterou mám moc ráda, se učíme i matematiku, přírodopis, občanskou nauku, také náboženství a pak ještě jazyky bemba a kikaonde. Míváme i přednášky o správné hygieně a nemocech, jako je AIDS nebo malárie.
Co děláš, když zrovna nejsi ve škole? Máš nějaký volný čas?
Vstáváme kolem šesté. To už bývá světlo a většinou poklidíme doma i okolo domku. Jdu pro vodu a pak pomáhám s nádobím po snídani. Než jdu do školy, pořádně se umyju a pak si teprve obleču uniformu. Když se pak vrátím domů, je večeře a po ní sedíme u ohně, hřejeme se a povídáme si, co kdo přes den zažil. A babička nám vypráví příběhy i o tom, jaké to bylo, když byla mladší. No, a pak jdeme všichni spát. Mám hodně kamarádek – hlavně ve škole. Nejlepší z nich je Petronella. S tou skáčeme přes napnutou dlouhou gumu a hrajeme si s hadrovými panenkami. O víkendu pomáhám babičce se vším kolem domácnosti – jako například s praním prádla. Školní uniformu si peru vždycky sama. Uklízíme, zametáme a zaléváme. No, a na bohoslužbu chodíme už v sobotu – patříme k adventistům. Je tam vždycky spousta lidí a všichni moc pěkně zpíváme.
Blíží se Velikonoce. Jak je slavíte?
No, především jdeme všichni do kostela, kde je moc slavnostní bohoslužba, zpívají se písně o Pánu Ježíši a o jeho životě. A taky se čte, jak za nás umřel.
Čím bys chtěla být, až vyrosteš?
Buď zdravotní sestrou, nebo učitelkou. Ale spíš učitelkou, abych mohla vyučovat malé děti.
Co bys vzkázala dárcům v České republice, kteří si všechno, co povídáš, přečtou v tamních novinách?
Díky! A hlavně bych chtěla poděkovat své tetě Martině, že mě podporuje. Pomáhá mi i s tím, abych se dobře učila. Mám ji ráda a často na ni i na tu obrovskou dálku myslím.
Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články
