Věčné světlo, Pane, mistru Jakubovi
Vydání: 2014/51 Vánoce jako čas zrození, 16.12.2014, Autor: Alena Scheinostová
V prosincovém dopoledni je Rožmitál pod Třemšínem v podhůří Brd tichý a zasmušilý. Možná právě tak se cítil zdejší učitel a regenschori roku 1815, kdy se Senekou v podpaždí a břitvou v kapse se vydal do blízkého lesa.
Pamětní deska Jakuba Jana Ryby v rodných Přešticích.Snímek Jiří Berger/ČTK
Našli ho pozdě. Tragický osud Jakuba Jana Ryby jako by tvořil stín k jeho nejproslulejší skladbě – radostné České mši vánoční. Pro senzacechtivé jsou okolnosti Rybova úmrtí hlavním důvodem zájmu; místní si však dodnes svého kantora, varhaníka a sbormistra považují především pro jeho obdivuhodné dílo.
Centrem Rybovy památky by mohla být zdejší Základní umělecká škola, jež nese skladatelovo jméno. Roky ji vedl Hubert Hoyer, předseda Společnosti J. J. Ryby. Za konkrétnějšími stopami se vydejme se do uliček. Domek, kde pan učitel v letech 1788–1815 bydlel, dávno nestojí. Hranatá věž však prozradí zámek, kde v rodině purkrabího vyrostla Rybova manželka Anna – měli spolu třináct dětí, sedm se dožilo dospělosti. Z deníku nejstaršího Josefa Arnošta se dozvídáme řadu detailů o Rybově životě, povaze i posledních chvílích. Josef Arnošt se stal zakladatelem českého očního lékařství a univerzitním profesorem. Právě on se roku 1855 zasadil, aby ostatky jeho otce byly z někdejšího morového hřbitova přeneseny na nový hřbitov u kostela Povýšení sv. Kříže a pochovány s církevním obřadem, který mu jako sebevrahu původně nebyl dopřán.
DBALÝ ŠKOLMISTR
„Dobrý muzikus a školmistr byl dbalý, panští biřici však jako zvěř ho štvali. Když si žíly proťal rukou šílenou, slavné rekviem mu nezpívali kněží, hrany ani prepuls nezalkaly s věží, tělo pohřbili v zem neposvěcenou,“ veršoval básník Josef Svítil v Romanci o duši Jakuba Jana Ryby, již dojemně zhudebnil Jaroslav Křička. Ke hrobu jdeme Rybovou ulicí. Kostel Povýšení je zavřený – návštěvu by bylo třeba domluvit předem. Při mších a koncertech tu stále znějí varhany, na něž hrával sám skladatel. A tady roku 1796 prvně provedl i tolik obdivované „Hej, mistře“. Připomíná to strohá deska z boku kostela. Ryba sám si Českou mši vánoční nijak zvlášť nepovažoval, přesto je dnes jeho nejznámějším dílem. Rok co rok zní také na tradiční půlnoční, sloužené v Rožmitále za Rybovu duši.
Autor krásných melodií Rybovky i jejího jímavého textu odpočívá nedaleko. Početné svíce na jeho náhrobku dokazují, že zapálit Rybovi svíčku patří k dobrým mravům. Přidám tu svou a připojím modlitbu. „Věčné světlo, Pane, mistru Jakubovi,“ říkám si se Svítilem.
Po hrázi rybníka lze dojít na odbočku k mohyle na místě Rybovy smrti. Stalo se to 8. dubna – den poté, co spálil své zápisky. Příčina? Chudoba, pocit neúspěchu, vleklá choroba, deprese, s níž se potýkal po většinu života. Před druhým pohřbem získal zdejší farář P. Jan Fähnrich vyjádření českobudějovické konzistoře, že Ryba nejednal za jasného vědomí.
DÍTĚ, DOPŘEJ MILOSTI
Kolem zámku se vrátíme na náměstí a v jeho rohu nás uvítá Podbrdské muzeum (www.podbrdskemuzeum.cz). Stálá expozice J. J. Ryby návštěvníka vpustí ke skladateli tak blízko, jak je jen přes hradbu staletí možné: rukopisy, předměty osobní potřeby, životopisné filmy, ukázky hudby. „Nedej padnout v nepravosti, přikloň všecky k pravé ctnosti. A tak štěstí dojdeme, nebe jistě najdeme. Ó Dítě, dopřej milosti, ať s tebou vejdem v radosti blažené věčnosti,“ opakuje sbor vánoční Benedictus. A nechce se věřit, že by to Bůh nedopřál tomu, kdo svým dílem už přes dvě stě let přitahuje k nebi.
Sdílet článek na:
