Ve Vietnamu ateisté nejsou
Vydání: 2014/19 Den matek – příležitost říci díky, 6.5.2014, Autor: Kateřina Šťastná
DIANA TUYET-LAN NGUYEN KOSINOVÁ působí jako tisková mluvčí brněnské charity. Druhé křestní jméno, které jí dal její vietnamský dědeček, znamená v překladu sněhobílá orchidej. Drobná a sympatická žena, jíž byste sotva tipovali pětatřicet let a tři děti k tomu, skutečně působí
křehce. Práce však vydá za dva. Není divu – v genech má proslulou vietnamskou pracovitost.
Podle toho, jak dobře mluvíte česky, není téměř poznat, že nejste Češka. Jak jste tu dlouho?
Do Čech jsem se vdala a přestěhovala před čtrnácti lety. Ale protože je maminka Slovenka a vyrůstala jsem na Slovensku, nebyl to pro mě žádný kulturní šok. Navíc jsem vyrůstala ve vícejazyčném prostředí, takže mi řeči nedělají problém – mám je ráda, jsou pro mě výzvou. Jazyk se mi stal zároveň osudným, protože pracuji jako tisková mluvčí a v této pozici člověk musí jazykem vládnout. Ale myslím si, že životní cesty jsou postavené tak, že člověk k nim dostane i potřebné dary. A jazyk je dar.
Kterými jazyky mluvíte?
Vedle slovenštiny mluvím polsky, protože jsem se narodila v Polsku, kde se mí rodiče poznali. Dále mluvím anglicky, protože jsem chodila do anglické školy, a trochu německy, neboť jsem měla rozšířenou výuku němčiny. Bohužel nemluvím vietnamsky, umím jen pár slov, jelikož mě tatínek tuto řeč neučil.
Jak jste se ocitla v Brně?
Při studiu na univerzitě v Bratislavě jsem pomáhala v různých nakladatelstvích. Manžel tehdy ještě studoval a zároveň pracoval právě v Brně. Při jedné literární akci v Českém centru v Bratislavě jsme si padli do oka, a protože jsem byla poměrně mladá, nebylo pro mě těžké opustit domov. I když je mi někdy smutno, protože opravdové přátele člověk získá v raném věku a ti mi zůstali v Bratislavě. Ale díky sociálním sítím s nimi mohu být v kontaktu aspoň na dálku.
Vaši rodiče žijí v Polsku, nebo na Slovensku?
V tuto chvíli už v Praze. My jsme trochu kočovná rodina. Rodiče se poznali při studiích ve Varšavě, ale jelikož tam neměli zázemí, přestěhovali se na Slovensko. Nejdříve žili na východním Slovensku, odkud pochází maminka, ale tatínek je světoběžník. Navíc byl jediný Vietnamec na maloměstě a nedělalo mu moc dobře, že byl středem pozornosti. Tak jsme se přestěhovali do Bratislavy, kde jsme žili poměrně dost let. Ale tatínkovi to nestačilo, a tak coby vystudovaný inženýr dal v roce 1989 po Sametové revoluci v práci výpověď. Přestěhovali se do Prahy, a protože jeho koníčkem bylo vždy malování, pracuje dodnes na Karlově mostě jako portrétista…
Tatínek se narodil v Hanoji, ve Vietnamu. Má tři bratry a sestru i poměrně široké příbuzenstvo. Když byly tatínkovi tři roky, byla dědečkovi nabídnuta práce v diplomatických službách v Polsku. Takže se celá rodina přestěhovala tam. I když má tatínek tvář Asiata, má blíž k evropskému myšlení a cítění. Postupně se rodina vrátila do Vietnamu, ale tatínek jako jediný zůstal v Polsku. Samozřejmě se často cítil osamocený, ale láska k mé mamince mu nakonec dovolila zakořenit jinde.
Jste v kontaktu s příbuznými ve Vietnamu?
Ano. Mám tři strýce a tři tety, osm bratranců a sestřenic. Byť nás dělí tisíce kilometrů, díky sociálním sítím s nimi mohu být v kontaktu. Bohužel je cestování složité, cesta je nákladná a dlouhá. Když už se tam vydáte, chce to pobýt alespoň měsíc. A protože jsem maminkou tří dětí, není to tak snadné.
Tři děti, práce na plný úvazek. Jak zvládáte skloubit práci a rodinu?
Myslím, že je to asi mými asijskými kořeny. Mateřství pokládám za jednu sféru života, kterou chci zvládat velmi dobře a kvalitně, ale přitom jsem vždy cítila potřebu pracovat. Mám velmi vstřícného zaměstnavatele, takže jsem už po třech měsících mateřské dovolené začala opět pracovat. Asi takhle vypadá pověstná asijská pracovitost, kdy ve vietnamských prodejnách vidíte děti, jak se motají maminkám pod nohama. Myslím, že je velmi užitečné i pro jejich budoucí život, když poznávají, co dělá maminka, a vidí, jak kloubí profesní život s rodinou.
Jak se česká společnost chová k lidem, kteří nemají „českou tvář“? Jak se vám tu žije?
Tím, že jsem vyrůstala ve smíšeném manželství, jsme se odjakživa setkávali s různými předsudky. Tatínek dokonce párkrát zažil rasistické útoky, které musel řešit útěkem. Ale člověk bere, že to patří k životu, a učí se tomu odolávat. Řekla bych, že české společnosti
není jinakost lhostejná a Češi jsou velmi obezřetní – buď jsou příznivci, nebo odpůrci. Poznáte tu lidi, kteří vše jiné odmítají, ale je tady
i spousta těch, kteří oceňují, že se snažíte začlenit a respektovat místní kulturu, ale zároveň si zachováváte vlastní identitu.
Na druhé straně vás jistě obohatilo multikulturní prostředí, kde jste vyrůstala.
Určitě. Velmi ráda komunikuji s lidmi, rychle se adaptuji, překonávám bariéry. Pokládám se za člověka, který respektuje jinakost a svobodu každého. To mi pomáhá i v mé profesi.
Když pomáháte při práci v charitě někomu z vietnamské komunity, mají k vám větší důvěru?
Řekla bych, že vietnamská komunita většinou nepotřebuje pomoc zvenčí. Možná to souvisí s tím, že rodina hraje ve Vietnamu mnohem větší roli než v Evropě. Pokud někdo přijde o práci, rodina se o něj postará. Ve vietnamské komunitě nemám výslovně přátele, ale mám mezi nimi známé, k nimž chodím nakupovat například vietnamské potraviny. Mám totiž ráda vietnamskou kuchyni, a dokonce i naše děti za odměnu za vysvědčení většinou nechtějí jít do cukrárny, ale do vietnamského bistra.
Vaří vietnamské bistro v Brně podobně jako bistro ve Vietnamu?
Ano, jen to nesmí být ona „čínská bistra“. Tam je strava adaptovaná spíš na českou představu o rychlém občerstvení. Osobně chodívám do areálů pravých vietnamských tržnic, kde se vaří pro Vietnamce, kteří tam pracují. A to je skutečně jídlo, jaké byste si koupila i v pouliční restauraci ve Vietnamu.
Je v Brně i vietnamská katolická komunita? Jak je početná? A jak Vietnamci prožívají víru?
V České republice je asi sto tisíc příslušníků vietnamské komunity a z toho zhruba jedno procento jsou křesťané, resp. katolíci. Takhle je to i ve Vietnamu. Většinou jsou Vietnamci buddhisté či hinduisté. Oni to však nevnímají jako náboženství, ale jako v sobě zakořeněný způsob nahlížení na svět. Úcta k nadpřirozenému je daná, nikdo ji nezpochybňuje. Ve Vietnamu nejsou ateisté. Tak byl vychováván i můj tatínek.
Byla jste v tomto duchu vychovávaná i vy?
Maminka je pokřtěná, ale nepraktikující katolička, tatínek je nedefinovatelný buddhista. Rodiče mě vedli zejména k respektu k morálním hodnotám, které jsou dány Desaterem, byť to tak formulované neměli. Ke katolické víře mě přivedla babička z východního Slovenska. Tam je víra velmi silná – a byla taková i za minulého režimu, který ji ovšem nedovoloval projevovat. V osmi letech jsem byla tajně pokřtěna a ve dvanácti jsem šla k prvnímu svatému přijímání. Babička mě nemusela nijak obracet a přesvědčovat – bylo to moje rozhodnutí. Už jako dítě jsem věděla, že to tak
chci.
Jste autorkou či spoluautorkou tří sbírek básní. Promítá se vaše víra i ve vaší poezii?
Určitě ano, ale ne oslavným způsobem nebo v první linii, spíše jaksi v pozadí. Já si s Bohem v poezii často „tykám“, hovořím s ním, polemizuji, vnímám, že nás přijímá se vším tak, jak nás stvořil, že přijímá naše nedostatky, slabiny i přednosti.
Jakou poezii čtete?
Začínala jsem na francouzských prokletých básnících, ale postupně člověk zraje ke klidnějším vodám. Z českých autorů mám moc ráda Jana Skácela a Bohuslava Reynka. Zajímavé je, že Skácel má i básně vztahující se k Vietnamu v době vietnamské války.
Píšete stále básně?
Můj zájem se přeorientoval na péči o rodinu a skloubení s pracovním životem, ale přesto jsou chvíle, kdy píšu. Občas se ozve nakladatel nebo redaktor, který na mě ještě nezapomněl, a nabídne mi možnost něco vydat. Nejsem však typ autora, který by měl potřebu jen tak publikovat. Píšu, protože je to moje vnitřní vyjádření, a myslím si, že umění je v existenci a kultuře člověka velmi důležité.
Dnes máte zajímavou práci, ale v minulosti jste dělala i uklízečku. Jak se cítí vysokoškolačka v takové pozici?
Ještě při studiu jsem přemýšlela o přivýdělku. Díky manželovi jsem se dostala k neziskovému sektoru a naskytla se možnost brigády v Domě pokojného stáří v Brně. Tam jsem skutečně pracovala jako uklízečka a musím říct, že to byla velmi obohacující zkušenost. Dalo mi to poznat charitu plně zespodu. Uklízela jsem lůžka a toalety po velmi starých lidech, jimž už tělo tolik nesloužilo, ale zároveň jsem zažívala velmi hezké situace a obohacení. Dnes reprezentuji charitu jako vedoucí oddělení pro kontakt s veřejností, ale zároveň znám na vlastní kůži, jaká je práce charitního pracovníka v přímé péči.
Jak jste se dostala ke svému nynějšímu zaměstnání?
Když jsem přišla do Brna, řekla jsem si, že by bylo dobré vyzkoušet si nějaké výběrové řízení, abych měla zkušenosti s tím, jak se ucházet o práci. Tak jsem se přihlásila do výběrového řízení Diecézní charity Brno na pozici redaktorky zpravodaje. Musela jsem se však přihlásit i na úřad práce a zároveň na cizineckou policii. V roce, kdy jsem se vdala, uzákonili tvrdý cizinecký zákon – sňatkem se už nezískávalo občanství, ale pouze trvalý pobyt. Stála jsem v řadě na cizinecké policii a cítila se pod psa, protože mi bylo dáváno najevo, že jsem cizinka a že sem úplně nepatřím. Na úřadu práce mi ve stejný den řekli, že si nejsou jisti, zda je můj vysokoškolský titul rovnocenný s českým, a tak jsem si musela jít ověřovat své vzdělání na ministerstvo školství. Téhož dne, kdy se mi staly ty nepříjemné věci a měla jsem skoro slzy na krajíčku, mi zavolali z charity, že jsem přijata! Nyní tam pracuju už třináct let a stále je to pro mě zdrojem velké inspirace.
Sdílet článek na:
