Ve farnosti šest let nebo tři dny
Vydání: 2011/40 Papež v Německu, 29.9.2011, Autor: Aleš Palán
P. Josef Prchal se vyučil elektrikářem, na stavbách sekal kabely do zdí, ale protože měl dobré známky, poslali ho na elektroprůmyslovku. Byl věřící, ale zdálo se mu, že moc aktivních lidí v církvi není vidět. Pak se jako student dostal na pouť z Varšavy do Čenstochové a to mu podle vlastních slov otevřelo oči: „Viděl jsem, co všecko tam dělají, lidem dávají maximum a maximum dostávají od lidí,“ vzpomíná dnes na pět- atřicet let starý zážitek.
O kněžství ale uvažoval už předtím, definitivní rozhodnutí padlo v sedmnácti letech. Elektrika Josefa opravdu bavila. Stejně jako matematika a empirické vědy vůbec, oslovoval ho tento způsob uvažování. „Skutečný vědec si nedovolí tvrdit něco, co by předtím nedokázal. Ve společenských vědách si může dnes každý dovolit téměř vše a ostatní to berou tak, že je to jeho názor.“ Věděl, že v semináři, do kterého si podal přihlášku, bude veden k humanitním vědám a klasickým jazykům. Spojení racionálního a duchovního přístupu nicméně oceňuje dodnes, přináší mu to širší rozhled. „Občas mě v semináři v Litoměřicích přepadala nostalgie po vysokoškolské matematice, vzal jsem tužku a papír a počítal. Spolužáci se smáli,“ vzpomíná kněz. To už byl ale Josef Prchal tajným jezuitou. Pochází z Uherčic na Břeclavsku. Když do sousední farnosti přišel nový kněz, s mládeží vzali kytary a šli tam zpívat. Po mši se knězi hlásili: „My jsme z Uherčic!“ „Z Uherčic? A co já z toho mám?“ zchladil jejich nadšení. Josefa ta odpověď ale zaujala svou upřímností. Brzy se dozvěděl, že kněz je jezuita, a spřátelili se. V roce 1977 začal tajný noviciát. Řád fungující v podzemí mu poskytl v Brně byt, ale StB nespala, mladík brzy poznal, že je pod jejím dohledem. Podařilo se mu nicméně absolvovat třicetidenní exercicie. Poznámkami z nich popsal celý tlustý sešit… „A ten sešit teď spálíš,“ řekl mu exercitátor na závěr duchovních cvičení. „Udělal jsem to, taková byla poslušnost…“ říká dnes. Hrozilo nebezpečí, že by se k zápiskům dostali nepovola- ní. Po maturitě začal studovat teologii v Litoměřicích a po třetím ročníku nastoupil vojenskou službu. Na velehradské slavnosti v pětaosmdesátém roce si vzal čtrnáctidenní dovolenou. V uniformě se ale mezi davy věřících stejně neztratil, po návratu na posádku začalo vyšetřování „kdo mu dovolenku podepsal“. Zatímco do té doby měl na vojně celkem klid, od té chvíle začala vojna, poslední dva měsíce byly k nevydržení. „To mi podlomilo zdraví, v rodině máme astma. Po návratu do semináře jsem dostudoval se sebezapřením,“ říká kněz. Se zdravotními omezeními se potýká dodnes. „Ale věděl jsem, že mám být knězem, a mnoho jsem se modlil.“ Vysvěcen byl v roce 1987. „Byli jsme v tom ročníku tři jezuité a provinciální představený, pater Pavlík, rozhodl, že opravdu první mši sv. budeme mít u jezuitů v soukromí.“ První štací mladého kněze byl Žďár nad Sázavou, kde jako kaplan pobyl dva roky. „V Horšovském Týně jsem na čtrnáctém místě,“ usmívá se. „Po mnoha zkušenostech jsem doma všude. A taky nemám domov nikde,“ dodává. V Týně je šestý rok, což je zatím jeho nejdelší pobyt. Nejkratší byl tři dny: ve vsi u Moravských Budějovic ho v neděli při mši sv. vítal starosta. Hned v pondělí mu volal pater provinciál: „Nezlob se, já tě potřebuji jinde.“ A další neděli vítal starosta jiného jezuitu…
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
