Vatikánská muzea sbližují kultury
Vydání: 2016/27 Léto začíná poutí na Velehrad, 28.6.2016, Autor: Kateřina Koubová
Příloha: Příloha KT
Sbližovat kultury, přibližovat cesty náboženství a zbavovat předsudků – to je role muzeí. Ta vatikánská by nikdy nebyla taková, jaká jsou, kdyby papež Julius II. nevedl dialog s Michelangelem – říká v rozhovoru pro KT bývalý dlouholetý ředitel Vatikánských muzeí FRANCESCO BURANELLI.
Bývalý ředitel Vatikánských muzeí stojí před jedním z prvních exponátů – Laokoonovým sousoším z roku 25 př. Kr., které se stalo symbolem oslav 500 let instituce.Snímek archiv F. Buranelliho
Kde začít rozhovor s někým, kdo měl na starosti jeden z největších muzejních komplexů na světě, před jehož vchodem se věčně táhnou davy návštěvníků a v němž se ukrývají jedinečné památky? Třeba tím, kterou jeho část máte osobně nejraději?
Takové místo ve Vatikánských muzeích nemám, protože všechno mi něco připomíná. Ať už je to Muzeum Etrusků, kde jsem začínal, Sixtinská kaple, kterou jsem nechal restaurovat, Obrazárna, jejíž uspořádání jsem proměnil, či moderní umění, jehož sbírky jsem rozšířil. Zkrátka celý komplex ke mně mluví a jsem tomu moc rád.
Jaká je hlavní role Vatikánských muzeí: má ukázat sbírky minulosti, nebo spíše přiblížit křesťanství?
Jsou místem poznání a dialogu. Muzeum dává lidem poznat kořeny vlastní kultury a národní identity, je místem setkávání různých generací, kultur a náboženství, možností poznat se vzájemně v hloubce vlastní identity. To dokáže zprostředkovat jen místo, jako je muzeum. Nejde o hlubokou a celistvou znalost, ale o cestu, která zbavuje mnohých předsudků.
Za vašeho působení se slavilo 500 let historie těchto muzeí. Jakými změnami za tu dobu prošla?
Jejich poslání se během půltisíciletí proměňovalo. Pro nás se dnes stala místem, kde se rozlišují a identifikují různé kultury, které spolu mohou vést dialog.
Je komplex Vatikánských muzeí nejstarší na světě?
Římská muzea jsou mezi prvními v historii, možná úplně první – zejména Kapitolské muzeum, které založil Sixtus IV. na konci 15. století, a papežské sbírky za papeže Julia II. Jinak dějiny Vatikánských muzeí se počítají od objevu Laokoona v roce 1506 (mramorové sousoší z roku 25 př. Kr. podle antické mytologie o věštci, který marně varoval obyvatele Tróje před přijetím daru od Danaů. Našlo se roku 1506 v ruinách Neronova Zlatého domu v Římě a nyní je ve Vatikánských muzeích jedním z nejvzácnějších exponátů – pozn. red.). Je třeba také vzít v úvahu tradici Medicejských ve Florencii. I oni už měli na konci 16. století sbírky, které bylo možné na požádání spatřit.
Tehdy tedy vzniklo něco jako veřejné muzeum?
Všechna muzea začínala soukromými sbírkami. Až v roce 1737, kdy Medicejští vymřeli, se jejich sbírky staly majetkem města. Během 18. století se takřka každý významný dvůr rozrostl o muzeum. Když dorazil do Říma německý archeolog Winckelmann, spolu s papežem Benediktem XIV. založili v letech 1756–1757 první muzeum, které nese v názvu „křesťanské“. Je dokladem závazku římských papežů podporovat evangelizaci prostřednictvím jazyka umění. Benedikt XIV. do něj pak nechal umístit různá díla získaná Vatikánem během první poloviny 18. století včetně nálezů z římských katakomb. Jeho cílem bylo podporovat nádheru Říma, potvrdit pravdu křesťanského náboženství a zachovat vše pro další generace. Proto je zde nápis nad vchodem „Ad augendum Urbis Splendorem et asserendam religionis veritatem“.
Dá se spočítat, kolik děl mají dnes všechna Vatikánská muzea v inventáři?
Nejenže je jich hodně, ale i budovy samy o sobě jsou uměleckým dílem – v mnoha případech je objekt stejně hodnotný jako jeho obsah. Sloupy, sloupové hlavice, monumentální schodiště – i to je umělecké bohatství. Celkový počet děl však neumím uvést. Kolik by se jich napočítalo v Sixtinské kapli? Jediné dílo, anebo součet všech zpodobněných scén?
Předpokládám však, že je tam více náboženských než světských památek.
V procentním vyjádření tam najdete naopak více profánních než náboženských děl. Je to logicky dáno množstvím archeologických sbírek, které jsou základem muzea. Ale i mezi nimi najdete díla, která byla pro danou kulturu náboženská. Lidé se tehdy obraceli k božstvům, k Panteonu, nikoliv k jedinému Bohu. Byla to náboženství přírodní a ne zjevená na základě Boží milosti, v tom je samozřejmě rozdíl. Naši předci z antických dob neměli to štěstí znát Pána, proto vycházeli ze svých představ, co je Bůh, ale i to si zasluhuje respekt. Proto tato díla papežové zařadili do sbírek muzeí.
Díla do sbírek vybírají přímo papežové?
Byli to kardinálové a papežové, ale vždy v dialogu s tehdejšími umělci. Nikdy by Vatikánská muzea nevypadala tak, jak vypadají, kdyby papež Julius II. nevedl dialog s Michelangelem Buonarrotim, Urban VIII. s Gianem Lorenzem Berninim nebo Jan XXIII. se sochařem Manzonim.
Co jste pořídili do muzeí během vašeho působení, tedy za papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.?
Některá archeologická díla, která doplnila již existující sbírky. Dále moderní díla, ale za moderní považuji i umění 16. a 17. století. Rovněž jsme udělali pár mezinárodních nákupů.
Prozradíte, jakým způsobem nakupují Vatikánská muzea?
Jsou dvě cesty. Buď potřebujeme obohatit sbírku a pak se spojujeme se sběrateli nebo dědici, kteří mnohdy sami chtějí zanechat v muzeu svou stopu. Nebo nakupujeme na mezinárodních aukcích ze soukromých a státních sbírek.
Co rozhoduje při výběru?
Nejde o to získávat mistrovská díla jen pro ně samá. I díla méně závažná jsou důležitá, pokud vhodně zachycují historii Vatikánu nebo doplňují naše sbírky.
A musí jít o náboženské dílo?
Já dělám rozdíl mezi náboženským a posvátným. Náboženský může být i abstraktní obraz. Nemusí jít o figurativní dílo, přesto může probouzet náboženskou citlivost a pobízet k meditaci. Ale samozřejmě se orientujeme převážně na náboženství. Celé Misionářské etnologické muzeum se soustřeďuje na fenomén misionářů a pokřesťanštění kultur v různých koutech světa.
Rozrůstá se muzeum i o současné umění, nebo jen zachraňuje umění z minulosti?
Budoucnost muzea stojí na tom, jestli a jak soustavně dokáže vést dialog se současným uměním. Během mého vedení jsem proto například vyzval několik umělců, aby vytvořili novou bránu pro Svatý rok 2000 nebo novou sochu papeže. Současná kultura si prostor zaslouží. V muzeu máme díla umělců 20. století, jako jsou Henri Matisse, Marino Marini nebo Francesco Messina. Velký zájem máme ale rovněž o aktuální malířská a sochařská díla.
Jsou Vatikánská muzea nejnavštěvovanější na světě?
Patří mezi ně, čísla však nejsou to hlavní. Když řeknete muzeum, každý si představí třeba Louvre, ale i malé toskánské Diecézní muzeum v Cortoně je velké tím, že vystavuje Zvěstování od Fra Angelica, jednu z nejkrásnějších renesančních maleb.
Ve Vatikánu pokaždé vidíme před vstupem do muzeí dlouhou frontu. Kolik lidí přijde ročně?
Když jsem v roce 1996 nastoupil do funkce, měli jsme dva miliony návštěvníků. Když jsem v roce 2007 odcházel, bylo to 4,5 milionu.
Co podle vás zvyšuje zájem?
Kromě toho, že muzea ukazují špičková díla, jsou také stále jakýmsi dvorním muzeem a součást Vatikánského státu. Každý, kdo sem přijede na pouť či jinou náboženskou událost, obvykle míří i do muzeí. Proud návštěvníků je prostě trvalý.
To je sen asi každého majitele nebo ředitele muzea, ne?
Je, ale mým přáním bylo paradoxně tento zájem snížit. V přelidněném prostoru je riziko, že nedostanete šanci s dílem navázat vztah a že vás návštěva příliš neobohatí. Každé muzeum má své fyzické limity. Myslel jsem, že 4,5 milionu lidí ročně byla maximální návštěvnost, ale nyní je už šestimilionová! I proto se zavedly časové vstupenky, rezervace po internetu a prodloužené hodiny, což fronty zkrátilo.
Má nynější obtížná ekonomická situace Itálie vliv i na Vatikánská muzea?
Jako muzejní instituce podléháme státu, tedy Vatikánu, takže příjmy ze vstupného jdou přímo do státního rozpočtu. Jsme muzeum, které se možná jako jediné na světě financuje samo. Když zaplatíme všechny výdaje na údržbu, nákupy, zaměstnance i mimořádné události, zbývá asi polovina výnosu ze vstupného. Konkrétně z 60 milionů eur jde pak půlka muzeu a půlka státu Vatikán. Ale italská muzea jsou v součtu ještě bohatší. Hodnota muzea však spočívá v obohacení, které dá návštěvníkům. Což mi připomíná jeden strašný zážitek. Dotazovali jsme se návštěvníků u východu, co se jim líbilo nejvíce, a v seznamu možných odpovědí byla záludně uvedena i Mona Lisa, která je v Paříži. Byl jsem u toho, jak lidé nadšeně popisovali, že byla úžasná. To je tedy výsledek prohlídky! Takoví lidé chodí do muzea jen proto, že je to módní záležitost.
Co s vámi dělá, když vidíte, jak jsou ve válkách, třeba tzv. Islámským státem, ničeny unikátní památky?
Cítím velkou bolest a hluboce trpím. Ale nezapomínejme na to, že i naše země si prošly dramaty podobného ražení, i když ne s takovou brutalitou a zlobou, jakou jsme nedávno viděli v syrské Palmýře. Historie však ukazuje, že po utrpení vždy přichází momenty vykoupení, v nichž se zvedne úsilí o obnovu dědictví země. Mluvím například o napoleonském tažení Itálií nebo o druhé světové válce, kdy se Vatikánská muzea stala skladištěm a útočištěm kvůli rozdělení území mezi italskou a americkou armádu. Italská muzea tehdy ukryla svá hlavní díla do vatikánských prostor. V obou případech se péče a zájem o naše muzea následně zvedly.
Nevíte, jestli se někdy po zavírací době chodí do muzea kochat uměním i sám papež?
Papež je „pánem domu“, proč by tedy nechodil? Ale asi na to má málo času.
Napadlo mě to, protože nedávno vyšla na sociální síti Instagram fotka papeže Františka v Sixtinské kapli.
To je možné. Sixtinská kaple je sice součástí muzejního okruhu, ale není muzeem. Je to hlavní kaple Svatého otce, který ji propůjčil veřejnosti. Ostatně Vatikánská muzea mají stále svého žijícího konkrétního majitele, což ve většině muzeí už nenajdete. Je to svého druhu dvorní muzeum, ale i posvátné místo.
FRANCESCO BURANELLI (* 1955 v Římě) je italský historik umění a archeolog. V letech 1996–2007 byl ředitelem Vatikánských muzeí, posléze se stal sekretářem Papežské komise pro kulturní dědictví. Je také členem italské komise v Unesco. Je autorem více než 200 odborných publikací a kurátorem mnoha výstav jako nynější pompejské výstavy „Za přijatou milost. Náboženská oddanost v Pompejích antických a moderních“, která srovnává religiozitu antických Římanů s křesťanskou. Do Prahy přijel na pozvání Musea Kampa ve spolupráci s Ústavem pro dějiny umění FF UK s přednáškou „Vatikánská muzea: Dveře svatého stolce otevřeny světu“.
Vatikánská muzea jsou jedním z největších muzejních komplexů na světě se sbírkami klasických soch, etruského, egyptského, středověkého či renesančního umění. Mají více než 10 tisíc sálů a kaplí, 20 nádvoří a 300 schodišť. Zabírají 55 tisíc m2 a jejich trasa je dlouhá sedm kilometrů. Základem je sbírka klasických děl, kterou od r. 1506 vystavil papež Julius II. Další papežové ho následovali, aby uměním podpořili znalost dějin, kultury a víry. Najdeme zde Misionářské etnologické muzeum i Muzeum moderního náboženského umění, papežské pokoje, Rafaelovy síně či Vatikánskou apoštolskou knihovnu. (www.museivaticani.va)
Sekce: Články, Speciály, Přílohy
