Kdo by vprostřed léta přemýšlel o Vánocích? Snad jen obchodníci, kteří se už chystají na nákupní horečku – a já.

 

Díky spáru státního ateismu, který se do křesťanských svátků v minulosti velmi úspěšně zaťal, chápe naše společnost Vánoce zejména jako svátky klidu a rodinné pohody. Budiž… Zalezeme si se svými blízkými ke stromečku, rozbalíme balíčky, pustíme si pohádku a svět za zápražím pro nás jako by neexistoval. Před dvěma tisíci lety v Betlémě to ale vypadalo úplně jinak: žádná rodinná idyla se nekonala, Svatá rodina se bála o život, neměla, kam složit hlavu, jezulátko se narodilo do totální nejistoty (zůstáváme-li v lidských měřítcích). Řekněme si to na rovinu: ten mladý pár s novorozencem byli uprchlíci. Byli to dokonce uprchlíci z Blízkého Východu... 

Nepřemýšlím o letošních Vánocích primárně jako o svátku rodiny, ale spíš jako o připomínce těch, kteří jsou na útěku. Proč už teď? Protože bych chtěl o Vánocích tuto prostou myšlenku dát najevo svému okolí. Přemýšlím, co během Adventu podniknout, co udělat, abychom se jinou optikou nezačali dívat na Vánoce, ale na uprchlíky. Alespoň my křesťané.

Zatím nemám žádný světoborný nápad. Ale třeba vy, ve svém bydlišti, ve své farnosti, ho mít budete. Protože Vánoce to nejsou svátky konzumu (což víme a občas i ctíme) a vlastně ani ne rodinné pohody (ačkoliv si ji rádi užíváme). Vánoce jsou svátky uprchlíků.