V 7 hodin ráno odcházíme ze Silvelete a v 11 hodin procházíme přes Vittorio. Přicházíme do vesničky vedle jezera a spíme v jednom statku ve chlévě mezi kravami a oslíky. Zítra je Štědrý den a nám připadá, že máme nocleh jako Kristus Pán, když se narodil, líčí ve svém válečném deníku atmosféru Vánoc v roce 1917 tehdy třiadvacetiletý Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou.

 

Jeho příběh je jedním z mnoha svědectví o útrapách, nadějích i drobných radostech našich vojáků v zákopech první světové války, které se podařilo zachránit díky projektu Českého rozhlasu Polní pošta (viz KT 46). Skrze dopisy, pohlednice či osobní deníky si tak i po sto letech můžeme udělat názorný obrázek. V 5 hodin ráno budíček. V 6.30 odcházíme. Dostali jsme jablka. Jdeme do kopce a na poledne jsme v malé vesničce pod horami. Dostáváme konzervy, víno, ořechy, jako na přilepšenou, že je Štědrý den, zapisuje si strohá fakta z „vánoční“ italské fronty Josef Jakubíček.

 

Jeho zápisky prozrazují, že ani samotný Štědrý večer netrávili muži na frontě o mnoho slavnostněji. To potvrzují i vojáci z jiných bojišť. Večer byla štědrovečerní nadílka. Každý dostal asi deset cigaret, několik kousků cukroví, lupínek vuřtů a jedno jablko. Pak jsme spali jako doma po rybě s omáčkou. Jen prázdný náš stromeček šuměl zastrčený ve slámě, líčí svátky roku 1914, které trávil na východní frontě poblíž řeky Nidy, Václav Gayer z Jezeřan-Maršovic na Znojemsku.

 

Mnohému otci vydrala se mimoděk slza do oka.

 

Jsou to především osobní deníky, které nám na rozdíl od korespondence, jež podléhala válečné cenzuře, dávají hlouběji nahlédnout do nitra vojáků. Dokazují, že ani válka nedokáže zcela potlačit ušlechtilé rysy lidské povahy. Neopakovatelné kouzlo Vánoc doléhalo i do zákopů a vojáci neskrývali pohnutí. Usnuli jsme se smutnými vzpomínkami na daleký domov a na minulá léta, v nichž zvláště tento den jsme bývali přešťastní. Celé to zašlé štěstí cítili a poznali jsme plně teprve teď, v tom přesmutném strádání a trapné nejistotě života. Tak mnohému otci vydrala se mimoděk slza do oka a já mohl tušit, že mysl jeho bloudí v daleké domovině v kruhu rodiny, kde jeho milé dítky zajisté vzpomínají na něho, kde snad právě v tuto chvíli spínají svoje ručky k modlitbě za navrácení otcovo, píše Václav Gayer.

 

Zároveň přiznává, že právě pod vlivem vánoční atmosféry vojáci více než kdy jindy uvažovali o konečnosti lidského života. Přišlo mně na mysl, že snad již nikdy více nespatřím svou milou rodinu, že snad svůj poslední Štědrý večer strávím tak nehostinně na pusté, krvavé stepi válečného pole, že snad již zítra uvítám narození Spasitele v těžkém zápase smrtelném. Obavy byly na místě. Jak totiž Gayer dále píše, v noci počala stříleti těžká děla ruská a granáty zapadaly hned za našimi stodolami. Nato byl alarm a my musili ven do bahnitého pole. Byla to nepříjemná jitřní.

 

ŠŤASTNÉ I NEŠŤASTNÉ KONCE

 

Václav Gayer měl štěstí. Vánoční útok i celou válku přežil a nakonec působil ve své obci jako kronikář. Jiní dopadli hůře. Třeba zedník Tomáš Hrbek z Velké Lečice u Nového Knína psal 25. prosince 1915 domů: Drahá Mařenko, obdržel jsem Tvé přání, za které Ti tisíckrát děkuji, a zároveň Ti přeju šťastný ten budoucí rok, bysme se ve zdraví sešli a obejmuli, bysme ten náš život pospolu snášeli, ať dobrý nebo trpký, jak jsme oba přísahali. Posílám dětem od Štědrého večera vořechy. Sbohem, dítky, otče můj. Modlete se za šťastný návrat můj. Kdyby snad mě ten osud smrtí stih, prosím vás všechny za odpuštění, čím jsem vám kdy ublížil. Tomáš Hrbek se už ke svým blízkým nikdy nevrátil. Nedlouho po napsání tohoto dopisu byl zastřelen na stráži. Odhaduje se, že na bojištích první světové války nalezlo smrt více než 130 tisíc českých vojáků.