Vánoce? Nemáme šanci se vidět
Vydání: 2022/52-53 Pojďme tedy do Betléma, 20.12.2022, Autor: Jiří Macháně
O Vánocích manžela a tátu neuvidí. „I když jsou na Ukrajině mrazy, má horkou půdu pod nohama,“ popisuje Julie Lobur situaci svého muže. Má ho jen na tapetě svého mobilu navlečeného v helmě, uniformě a plné polní se samopalem přes rameno. On bojuje na Donbase, ona s dcerou utekly do Prahy.
Máma, táta a dcera během podzimního setkání v Kyjevě. Snímek archiv rodiny
Juliin Aljoša šel do boje jako dobrovolník poprvé už v roce 2014. Utekla tehdy společně se šestiletou dcerou z Luhansku do Kyjeva. Žily tam na ubytovně v jediné místnosti tak malé, že když si lehly každá do své postele, mohly se vzít za ruce. Letos, když začalo Rusko útočit na celou Ukrajinu, prosil Aljoša obě své nejbližší, aby odešly za hranice: „Utíkejte, Julie, kdyby se mi něco stalo, aspoň jeden z rodičů musí zůstat naživu,“ řekl jí.
Odešla tedy s dcerou, jedním batohem, kocourem, kočkou a úsporami. Do českého hlavního města zamířila hlavně proto, že tu měla už kamarádku. Julie věděla, že jí brzy dojdou našetřené peníze, a proto první věc, kterou začala řešit, bylo zaměstnání. Čtyři měsíce žily s dcerou u svých hostitelů v bytě. „Nejdřív jsem pracovala jako uklízečka,“ popisuje své začátky. Potom k dopolednímu úklidu přibrala ještě odpolední a večerní výpomoc školníkovi v jedné pražské škole. Pak jí „domácí“ zprostředkovali lépe placenou práci a s ní i bydlení. „Přišla jsem k přijímacímu pohovoru a podařilo se mi stát se správkyní budovy, vlastně domu, který slouží jako ubytovna pro krajany, kteří utíkají před válkou. Mým úkolem je mimo jiné pomáhat uprchlíkům komunikovat s úřady, aby si zařídili vše potřebné,“ popisuje Julie češtinou, o které je těžké uvěřit, že si ji začala osvojovat teprve před půl rokem. Ovládla ji do té míry, že tlumočila například arcibiskupovi Janu Graubnerovi při jeho předvánočním setkání s ukrajinskými uprchlíky.
Jakkoliv má Julie vysokoškolské vzdělání a živila se jako účetní, její zkušenosti zatím na české účtování nestačí. Po večerech a ve volném čase proto studuje v online kurzech. Ani její dcera se v Česku neztratila. Nejprve chodila do adaptační třídy a po zkoušce je od září přijata na střední školu gastronomie a podnikání, kde na výbornou studuje management a ekonomiku v pohostinství.
„Když jsme utíkaly z Luhansku, nebyla elektřina, signál a jakékoliv spojení. Tak je to dnes na mnoha místech po celé Ukrajině. Nějakou dobu jsem vůbec nevěděla, co je s manželem, co s rodiči, jen jsem zjišťovala, kde padaly bomby, abych mohla alespoň vytušit, zda žijí. Nevím, zda náš dům ještě stojí,“ říká. Napadá mě, že i o takovéhle ženy, které stojí za svými muži, si ruská armáda láme zuby. Když se totiž zdánlivá bezmoc namíchá se skutečnou odvahou čelit nepříteli, dokáže i drobná Julie sáhnout k neuvěřitelným činům. Pouští mi na mobilu video, jak jednotka jejího muže prohledává trosky rozbombardovaného domu. Vysvětluje, že tam je pohřbený jejich bojový vůz. Pak otevírá další video. Terénní auto na něm krouží po zasněženém plácku. Nechápu, a tak vysvětluje: „Kluci potřebovali nové. Aby mělo náhon na čtyři kola a mělo čtvery dveře, aby mohli rychle vyskákat ven i s výstrojí. A také korbu na těžší zbraně. Tak jsem sehnala peníze. Díky štědrým lidem jsem ho pak koupila a odvezla jim ho,“ vysvětluje drobná žena v růžovém svetříku, jako by mluvila o předvánočním nákupu v supermarketu. „Vrátila jsem se z Ukrajiny teprve včera,“ dodává.
Když přijde řeč na plány na Vánoce, zadržuje slzy v očích. Její odvaha sice není hraná, ale stesk a strach mají chvílemi navrch. Bojím se ptát. „Není žádná šance se vidět, on má bojový úkol. Budou to první Vánoce, které nemůžeme strávit spolu. V minulých letech dostal můj muž dovolenou nebo jsme jely s dcerou za ním, když měl službu. Teď to nepůjde. Budeme tady u našich přátel. Podobně jako všichni ostatní, kdo utíkají před válkou,“ slibuje si Julie, ukazuje mi galerii rozesmátých rodinných fotek a dodává: „To byl náš život, než Rusové rozpoutali válku, které říkají speciální nebo protiteroristická operace.“ Na rozloučenou se ale zase usmívá: „A hlavně tam určitě napište, jak moc jsme vděční za pomoc, které se nám tolik dostává,“ vzkazuje Julie.
(mach)
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Speciály, Články
