Vydání: 2009/26 Katolický týdeník slaví..., 24.6.2009, Autor: Milan Badal

Prošedivělý muž vypadá jako splněná představa bankéře. Nestydí se hovořit o sobě jako o „úředníkovi“. Po několika setkáních naplněných telefonáty, jednáními a přesným příjezdem i naplánovaným odchodem se těžko dá uvěřit, že před námi stojí důchodce. Přes všechno, co za den stihne, vůbec nepůsobí uspěchaným dojmem. To, co říká, není pro psaný rozhovor třeba příliš upravovat – matematická přesnost vyjadřování je mu vlastní.

Papež vás jmenoval rytířem, komturem řádu sv. Řehoře Velikého. Co s člověkem takové vyznamenání udělá?

Byl jsem velmi překvapen; opravdu to není jen skromnost, když to říkám. Položil jsem si otázku, proč já, a ne někdo jiný. Pak jsem si kladl otázku, jak se s tím vyrovnat. Řekl jsem si, že je to jakýsi úvěr, který jsem dostal, a že to do konce života budu splácet.

Jste ekonom, matematik, technik. Jak to bylo s vašimi studiemi?

Studoval jsem vysoké učení technické v Brně, bavila mne matematika, a tak jsem v pátém ročníku techniky začal studovat na přírodovědecké fakultě J. E. Purkyně v Brně aplikovanou matematiku. Tu jsem pak už dokončil v Praze na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Když jsem nastoupil do práce ve Státní plánovací komisi, zjistil jsem, že ještě potřebuji znalosti ekonomie, a tak jsem vystudoval i ekonomii.

V této době a při tom, když jste ekonom, se nevyhneme otázce o krizi.

My jsme opravdu dost neomaleně nasyceni, je čas na dietu a přemýšlení o budoucích krocích. Myslím, že v životě lidském, společenském, hospodářském musí být pravidla, kterými se máme řídit. Když ta pravidla budeme porušovat, přijde trest. Člověk přece nemusí mít všechno, co mít v dané chvíli může. Bohatý člověk samozřejmě může být ještě bohatší. Ale neměl by být bohatší na úkor toho, kdo je chudý a bude potom ještě chudší.

Své znalosti jste načerpal na vysokých školách i v praxi, dnes je i vracíte, působíte jako docent na VŠE v Praze…

Ano, začal jsem tam přednášet nejprve namátkově; teď jako důchodce mám už více času, tudíž přednáším na katedře Mezinárodních vztahů pravidelně. Snažím se studentům předat své znalosti a zkušenosti; někdy však mám pocit, že víc dostávám, než dávám. Chci těm, kdo jsou ve vyšších ročnících, ukázat, jak to ve světě průmyslníků, bankéřů či úředníků vypadá. Že nestačí jen teoretické znalosti, ale že před nimi stojí i otázka, co v životě dělat. Čím být. A já jim při tom rozhodování chci pomoct. Nabízím jim tedy možnost vyzkoušet si už během studia, jak to vypadá na ministerstvech a centrálních úřadech.

Nejste tedy jen akademik, snažíte se zprostředkovat své zkušenosti, které jste načerpal ve svém profesním životě. Můžete ve zkratce zmínit svá působiště?

Když se mě někdo zeptá, čím jsem, řeknu s radostí, že jsem úředníkem. To pro mne není člověk, který něco zakazuje, vymýšlí komplikace, ale cítím to jako povinnost být služebníkem. Sloužil jsem po celý život v různých úřadech, těch působišť bylo opravdu hodně – od Státní plánovací komise po různá ministerstva.

Prošel jste službou u třinácti ministrů. Jako první náměstek na ministerstvu průmyslu a obchodu jste byl člověkem, který po odborné a administrativní stránce zajišťuje chod ministerstva, zatímco ministr do toho vnáší ony politické důrazy. Ví se o vás, že jste to byl právě vy, kdo u nás zavedl společné porady náměstků ministrů před zasedáním vlády, jako tomu bylo v anglickém seriálu Jistě, pane ministře.

Hlásil jsem se vždy k profesionálnímu úřednickému životu a máte pravdu, že vzorem pro mne je anglická struktura státní správy. Proto jsem zavedl tyto porady. My náměstci jsme mohli zvládnout dvě třetiny těch technických věcí, kterými se ministři ani nepotřebují zabývat. Vytvořili jsme si osobní vztahy a mnoho rozporů jsme takto vyřešili, protože jsme si věřili, dokázali jsme se pochopit. Potom stačí jeden telefonát kolegovi z jiného ministerstva a nemusíte si vzájemně dopisovat několik týdnů či měsíců.

Ještě jedna země v Evropě je proslulá svou byrokracií – Francie. Ne ve špatném slova smyslu, dokonce má i vysokou školu pro úředníky. Prý jste byl osloven, abyste něco podobného zavedl u nás. Podařilo se to?

Přiznám se, že pro mne to úplně dobrý vzor není. Studenti po střední škole nemohou vědět, jestli úřednické povolání je pro ně to nejlepší. Myslím, že lepší je metoda, aby na vysoké škole člověk zvládl svou profesi, a pak si může vybrat, zda chce být v tom oboru vědcem, manažerem či úředníkem. Aby si studenti vytvořili o úřednické práci tu správnou představu, k tomu se jim snažím dopomoci zprostředkováním stáží u nás i ve světě.

Máte zvláštního koníčka – studujete a shromažďujete podklady o tom, jak vypadá státní správa v 64 zemích světa. Co třeba Vatikán?

Dělám na tom od roku 1977, dříve to bylo obtížné, ale dnes už je snadné sehnat informace. Chtěl jsem se poučit i ve Vatikánu, což mi bylo umožněno. Nalezl jsem tam mnoho zajímavého – úmyslně jsem pominul ty důležité věroučné aspekty a zabýval jsem se Vatikánem jako úřadem. Je zajímavé, jak jsou tam rozložené kompetence, jaký je tam přístup. Kupříkladu povinnost navrhovat papeži varianty ne tak, že mu dají tři, ať se rozhodne. Navrhnou variantu a obhajují ji. Je tam tedy spousta inspirativních záležitostí, jakkoli Vatikán není příliš srovnatelný s ostatními zeměmi.

Nelákalo vás vzít někdy koště a vymést ten Augiášův chlév našich úřadů? Zavést u nás vzornou státní správu?

Měl jsem i takové myšlenky; jde jen o to, jestli člověk má být právě tím, kdo ono koště vezme do ruky. V každém případě naše země takovou reformu potřebuje, a pokud se politici rozhodnou, že bude třeba, rád se na její přípravě i realizaci budu podílet.

Žijete v Praze, ale duší jste stále na rodné Vysočině. Čím „dobíjíte baterie“?

Dostal jsem do života velký dar, že jsem strávil krásné dětství na Českomoravské vysočině. Ona není krásná jen krajinou, ale především skromnými a pokornými lidmi. Já si jich moc vážím a je to pro mě nejsilnější zpětná vazba při mém působení v Praze. Ty připomínky jsem si přímo objednával. Často se mi stalo, že jsem si v Praze kladl otázku, jak by se na to které rozhodnutí dívali „moji“ lidé na Vysočině.

Zázemí kromě kraje tvoří i rodina.

Vždycky jsem se snažil dětem vštěpovat, že jméno Petříček by mělo být značkou dobré kvality. Vše pro mě z rodiny vychází a také se k ní vrací. Používám metodu dvojího těšení. Ráno se těším do práce, nikdy jsem tam nešel naštvaný či znechucený. A na konci dne se zase těším podruhé – domů k rodině.

Kdybyste si mohl vybrat nějakou zásadu, která by vás mimořádně oslovila, co by to bylo?

Za základ pro svůj život jsem si vzal, že poučení z vlastních chyb a poctivá práce je nejlepší cesta k úspěchu. Druhým motivem je výrok „Nikdo mne nedonutí, abych je nenáviděl.“ Když se člověk zlobí, může to být jen chvíle. Ale nenávist je vlastně nemoc, někdy nevyléčitelná, a toho jsem se chtěl v životě vystříhat.

Jste jednou nohou v důchodu. Přesto se stále zabýváte nejen vyučováním, ale i dalšími projekty. Jedním z těch posledních byla podpora instalace moderní sochařské křížové cesty na Kuksu. Jak se vám to podařilo?

Od 1. 9. 2007 jsem v důchodu oběma nohama. Vzpomínka na Kuks mne vede k sochaři Vladimíru Preclíkovi, s nímž jsem řadu let kamarádil a mohl vést dialog. Viděl jsem, jak se krůček po krůčku vracel k církevnímu pojetí života. Jednou jsem byl u něj na návštěvě a on se zeptal: „Co bys, Václave, řekl tomu, kdybych se nechal pokřtít?“ Odpověděl jsem: „To by byl nejkrásnější pomník, co bys udělal.“ Vstali jsme, radostně se objali a zaslzeli. Ke konci života se stále více vracel domů, k Jaroměři. Napadla jej myšlenka na křížovou cestu, po konzultaci s panem biskupem Dukou už měl jasno, že to nemusí být klasická křížová cesta se zastaveními, ale spíše cesta pokory a růstu. Založil k tomu nadaci a na mně už byla ta maličkost, abych tomu sponzorsky pomohl. Myslím, že se to krásně zdařilo a že to bude hezké poselství pro další generace.

V uměleckém světě máte i svého syna.

Ano, jsem tomu velmi rád. Musím se přiznat, poprvé veřejně, že jsem mu v tom bránil, kazil jsem mu to. Nakonec mě přivedl k tomu nejlepšímu názoru, že jako jeho tatínek mu spíš mám pomáhat, o což se snažím. A raduji se z toho, když se mu něco podaří. Přesvědčil mne ve chvíli, kdy přišlo první odmítnutí z přijímacích pohovorů na Akademii výtvarných umění. Otevíral jsem dveře do jeho pokoje s napětím, v jaké bude náladě. A on stál u stojanu a maloval.

Máte ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?

To se těžko říká. Obě odpovědi mohou znít nafoukaně. Když řeknu, že už jsem všeho dosáhl, může to znít divně. Když řeknu, že bych ještě něčeho chtěl dosáhnout, řekne si leckdo, co ten starý děda tady ještě chce? Ať raději odpočívá. Myslím, že mám povinnost předat své zkušenosti úředníka. Základní povinností je pomoc rodině, dětem, vnukům.

Říkal jste, že vyznamenání cítíte jako úvěr, který máte splácet. Jste činný v církvi jako ekonomický rádce, podporujete řadu zajímavých podniků. Je to pro vás i zadostiučinění, že ten „šedý a nudný“ obor ekonoma může sloužit něčemu krásnému?

Mám stále rozdělané dvě tři pomoci, abych plynule něco dělal. Trochu mám výčitky, že jsem s takovouto činností začal až tak pozdě. Ale snažím se plánovat různé aktivity a mám radost, že se daří. V současné ekonomické situaci je to těžší, ale jde to.

Máte přísně rozplánované dny i dnes, když už nejste na ministerstvu?

Přiznám se, že ano. Doma se mi občas smějí, ale jsem typ člověka, který chce dělat věci vedoucí odněkud někam. Plánuji si přednášky, dovolené i volný čas. Čím jsem starší, tím je to užitečnější i kvůli zapomínání.

Doc. Ing. VÁCLAV PETŘÍČEK, CSc se narodil 1944 v Poličce. Po absolvování VÚT Brno a studiu aplikované matematiky absolvoval aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV a habilitoval na VŠE v Praze. Od roku 1972 se věnuje práci ve státní správě. Od konce roku 1989 nepřetržitě vykonával funkce náměstka ministra. Osobně se podílel na zřízení např. České exportní banky, Exportní pojišťovny, agentury Czechinvest či CzechTrade. Publikoval řadu odborných prací. Uveřejnil i populárně a netradičně psanou knihu Pohled do hlubin úředníkovy duše – rozhovor o tom, proč svět potřebuje úředníky.