26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V první řadě je třeba se za kněžská povolání modlit

20. 6. 2005

|
Tisk
|

“Mladým bych vzkázal, aby se nebáliBožího volání. Nic neztratí, získají,” říká devadesátiletý kněz. A dodává: “Ono je potřeba dnes s mladými jednat trochu jinak. Ne jenom je kritizovat. Spíše je podněcovat, aby také začali působit sami v prostředí, ve kterém žijí.”

Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 20.6.2005, Autor: Václav Salvet

Babička, to byla taková moudrá, rozšafná žena, oblíbená v celé vesnici. A také učitelé. Třeba řídící učitel Trávníček, hluboce věřící člověk. Ten měl po všech stránkách vliv v celé obci.

Mě to stále táhlo do Čech. Při jedné jízdě vlakem se se mnou dala do řeči řádová sestřička a ptala se mě, co budu dělat. Byl jsem zrovna po maturitě. Profesorka filozofie, která s námi dělala testy, o mně napsala: ke dráze, učitel, kněz. Když jsem to té sestřičce ve vlaku vyprávěl, ptala se mě, kam bych jako kněz chtěl. A když jsem mluvil o Čechách, vzala si na mě adresu, že napíše známému knězi. Zanedlouho mi přišla přihláška, kdy mám nastoupit, že mám číslo prádla 108 a další podrobnosti.

Ta sestřička byla z Brna a když jsem se s ní znovu setkal, přemlouvala mě ještě, abych do Čech nechodil. Dokonce mě vzala za brněnským panem biskupem. Když jsem však stále tvrdil, že bych chtěl do Čech, řekl nakonec, že jestli se mi tam nebude líbit, mohu se vždycky vrátit.

Byl jsem v Praze poprvé. Před nádražím byly ještě kočáry tažené koňmi, tak jsem naložil věci a odjel do Dejvic.

Ten mě právě v semináři přivítal. Myslel jsem, že to je kostelník: „Pěkně vítáme, v tomto pokoji budete bydlet.“ Všechno mi ochotně ukazoval. No a večer jsme byli voláni všichni postupně k rektorovi. A tu jsem teprve zjistil, kdo že mě to vítal.

Co se mi u něho líbilo, bylo, že kázal hodně o víře. Dodnes vzpomínám na jeho promluvy při pobožnostech o prvních pátcích.

Vyšel jsem obecnou školu a hned jsem nevěděl, kam dál. Po roce jsem začal měšťanku a paní učitelka stále říkala, že bych měl jít studovat. To už bylo gymnázium ve Vsetíně. Do tercie jsem nemohl, protože bych musel dohánět latinu. No a protože jsem nastoupil do sekundy, měl jsem pak ono zpoždění čtyř let.

Spíš bych se zeptal, jak vzpomínají oni. (smích) - Byl jsem v Dolní Bělé u Manětína, v Plzni, v Chebu a tam mě poprvé zatkli. 8. září 1949, zrovna na svátek Panny Marie. Tehdy byli zavřeni hlavně vikáři, ti, kdo měli vliv na kněze, a ti, kdo přes zákaz StB četli a komentovali v kostele pastýřský list. Byl jsem v Karlových Varech a potom nás převezli na Pankrác. A pustili nás až 28. října – asi stovku kněží.

Každý se tehdy po věznění musel ještě vrátit na místo, kde byl zatčený, takže jsem putoval po propuštění znovu do Chebu. Tehdy už byli ve službě tajemníci a ten můj říkal v chebské farnosti: „Tak už máte toho ‚vymodleného‘ zase doma.“

Krátce nato proběhlo u nás na Chebsku ještě poslední biřmování udělované kardinálem Beranem. Už ho ale nemohl dokončit, musel se vrátit do již zabraného Arcibiskupského paláce a biřmování za něj dokončil biskup Elčkner. Bylo to zároveň na dlouhou dobu poslední biřmování v Čechách.

 

Potkal jsem se tam s mnoha kněžími, které jsem neznal. Vytvořili jsme pěkné společenství, třeba při draní peří nebo při výrobě rohožek. Také jsem brousil sklo. Dokonce se na Jáchymově podařilo tajně pokřtít dva spoluvězně. Později, než jsem šel k soudu, jsem byl půl roku na samotce.

 

Nemohu říci, že bych prožil nějakou zvláštní krizi.

Jednak už jsme s tím počítali, že jí každý projde. Samozřejmě pomáhá důvěra v Pána a také modlitba. Jak se člověk nemodlí pořádně, tak těžko něco přežívá.

Uvědomit si, kdo je zde se mnou. S kým mluvím. Komu jsem slíbil věrnost.

 

Po propuštění z Valtic (Kartouzy) jsem pracoval jako dělník u okružní pily v Bystřici pod Hostýnem. Potom jsem působil od 66. roku v Malenovicích. Dali mi státní souhlas v olomoucké arcidiecézi. Když to přišlo, říkal jsem si, že musím mít povolení od biskupa Tomáška, protože jsem z pražské arcidiecéze. Vydal jsem se za ním a kardinál Tomášek mi tehdy řekl: „Jen to berte, když budete mít státní souhlas tam, tak už se lehko vrátíte zase domů do pražské arcidiecéze.” A tak jsem byl dva roky v Malenovicích.

Povolání na konzistoř mi přišlo v roce ´68. Otce biskupa jsem ještě s P. Mixou doprovázel často na Moravu. Stavili jsme se jednou u sester v Koclířově a ty nám připravily pohoštění. Otec kardinál ale nemohl sladké. A tak se pater Mixa činil za něj a na zpáteční cestě poznamenal: „Najedli jsme se, a ještě jsme udělali dobrý skutek.“ A pan biskup do mě žďuchnul a říká: „Vidíte ho, tohle říká vždycky.“

V roce 1971 jsme ale museli všichni pryč. Aby to tak ostře nebilo do očí, přeložili mě do nedaleké farnosti sv. Matěje. Provizorně. Zůstal jsem tam 31 roků.

Velmi brzy po mém příchodu do farnosti jsme začali jezdit na svatý Hostýn. První dva roky jezdili jen kluci ministranti. Potom začala jezdit i děvčata. Nevěděla ani, kam jedou. Řekl jsem pouze: „Slušně se oblečte a buďte tam a tam.“ No a kolem 15. srpna jsme tam vždycky asi na týden jeli. Touto poutí prošli snad všichni tito kněží. Byli jsme vždycky pro státní policii podezřelá skupina. Ale nikdy se nám nic nestalo.

V první řadě je potřeba se za nová kněžská povolání modlit. Potom je potřeba, aby se o kněžství hovořilo i v rodinách. Aby si každý uvědomil, co to kněžství je.

Milost Boží působí.

A proč právě tady a po vašem příchodu?

O mně se říká, že jsem člověk přísný, zvláště na ministranty. Ale je potřeba, aby je kněz měl přitom rád a vážil si jich. Aby si jich uměl všimnout, musí poznat jejich povahu, protože ke každému se musí přistupovat jinak. Ale já jsem jenom takovým nástrojem...

To je těžko říci teoreticky. Ke každému je třeba přistupovat trochu jinak. Prvně je třeba vědět, co ho k tomu vede. Zda si je vědom toho, co ho čeká. Potom také, jestli ho do toho někdo nežene. Horší to ovšem bývá s těmi, kteří chtějí, a rodiče jim to nedovolí. Rodiče by jim neměli bránit, myslím, že se to nevyplácí.

Když tak o tom uvažuji, cesta každého z těch kněží byla jiná. Ale je zajímavé, že všichni jsou z ministrantů.

Jednak často nemají základ z domova - rodina se má modlit pohromadě. Vzpomínám si, jak to bylo u nás -  ráno jsme se modlili víc soukromě, ale abychom se večer nesešli a nepomodlili? Otče náš, Věřím v Boha, Desatero, Anděle Boží, Zdrávas Maria - to byla samozřejmost, ne povinnost - stejně tak nedělní mše svatá. Vzpomínám si živě na jednu scénu, když byl brácha malý: táta ho měl na ramenou, chodil s ním po pokoji a zpíval mariánské písně. A moje babička - ta šla každý den na mši svatou. Půl hodiny cesty. A svoji práci vždycky stihla.

Já bych to vyjádřil jinak - někdy se ptám sám sebe, proč mě tady Pán Bůh tak dlouho nechává. Prožil jsem ne pěkný, ale velice pěkný kněžský život. Na všech místech jsem zažil velikou lásku od lidí, se kterými jsem se setkával. Tak mám někdy skoro strach, jestli mi to nedává Bůh všechno už tady na zemi, když jsem tu už prožil tak velký kus nebe.

Když jsem byl třeba v Chebu v kriminále, lidé se stýkali s mojí rodinou, psali jim, navštěvovali je. Ještě dnes jsou tam pamětníci, kteří píšou, přijedou. Stejně tak v Malenovicích nebo v Dolní Bělé.

No a co jsem zažil u svatého Matěje, kolik tam přišlo lidí kvůli světoznámým perníkovým jesličkám! Helence Horálkové, která je každý rok pekla, musí Pán Bůh to nebe dát, i kdyby nevím co. Byla to oběť, také od všech, co jesličky ve vánočním čase celé dny hlídali, když tam procházely ty tisíce lidí, třeba trpělivá paní Pastyříková...

Modlím se za ty, kteří z farnosti vyšli, a modlím se za nové. Je jedno, kdy přijdou, ale přijdou.

* * * * *

JAN MACHAČ se narodil v roce 1915 v Horní Lidči (okres Vsetín). V letech 1937–1943 studoval v pražském semináři. Na kněze byl vysvěcen 30. 5. 1943 v Praze. Poté působil v Dolní Bělé, Plzni, Chebu a Bochově. V roce 1951 byl zatčen kvůli čtení pastýřského listu a aktivnímu pastoračnímu působení. Po propuštění v roce 1958 pracoval v továrně na nábytek v Bystřici pod Hostýnem. Teprve v roce 1966 mu byl vrácen státní souhlas a působil jako administrátor v Gottwaldově-Malenovicích - až do roku 1968, kdy byl povolán na pražské arcibiskupství do funkce personálního referenta. U svatého Matěje v Praze působil od roku 1971 do roku 2002, kdy odešel na odpočinek. V roce 1998 mu byl udělen titul monsignor. 30.května 2003 oslavil 60 let kněžství a 1. 6. 2005 své 90. narozeniny.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou