V Polné jsem zapomněl breviář

Vydání: 2022/30 Kam kráčí dominikánky?, 19.7.2022, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy 30

Toulání Vysočinou ve stopách P. Josefa Toufara

Krajina se umí vrývat do lidí, kteří v ní vyrůstají. Jaká místa utvářela P. Josefa Toufara a jak se on vepsal do nich?

 
Kolem tohoto kříže chodil Toufar do otcova lesa, do polenské hospodářské školy a později se vracel od vlaku ze studií. Je to brána k jeho rodišti i pevný mezník v krajině i v životě generací. Snímek autor


Je vidět z daleka i ze všech světových stran. V pahorkaté krajině Vysočiny, kterou nedaleko odtud protíná zemská hranice mezi Čechy a Moravou, má zřetelné postavení. Je jako obrovský lodní kufr či jako důmyslný skalní útvar s monumentální stěnou. A věž je jako obrovská mrkev, což vzhledem k tradici místní mrkvancové pouti není zas taková přehnaná metafora. Chrám Nanebevzetí Panny Marie v Polné je vskutku evropské dílo – autorem návrhu stavby je s největší pravděpodobností italský mistr, na výzdobě se podíleli italští štukatéři a pozlacovači, vídeňský sochař a truhlář, německý malíř a freskař, a k tomu jim kibicoval francouzský zahradní architekt. Pohled z kostelní věže zase umožňuje široký rozhled do daleka i po území města s trojúhelníkem židovského ghetta, zámkem, návršími, silokřivkami cest. Vhled je odtud možný i do příběhů jednotlivých lokací a životních osudů.

Němcová, Hrabal, Hilsner, Toufar

Polná totiž zaujímá v dějinách české kultury jedinečnou kapitolu. Na místní katolické faře si české knihy půjčovala Božena Němcová; v kašně na rynku se ve třech letech topil Bohumil Hrabal, a nebýt pohotových místních, kteří ho zachránili, česká literatura by přišla o velkého spisovatele; pominout nemůžeme ani Masarykovu obhajobu polenského žida Leopolda Hilsnera, nařčeného z rituální vraždy. Své výsostné postavení má v této končině také Josef Toufar (1902–1950), kněz, učitel, jedna z prvních obětí komunistického režimu u nás, spojený s kauzou číhošťského kříže. Toufar se v této krajině před sto dvaceti lety narodil (14. července 1902), vyrůstal a žil do osmadvaceti let, tedy podstatnou část svého života. A tak není od věci si místa s Toufarovým životem projít. Stačí nám k tomu jeden dlouhý letní den.

V rodné hospodě obsluhoval pantáty

Jen pár kilometrů od Polné, již na moravské straně hranice, leží vesnice Arnolec. A v jejím centru stojí podlouhlé stavení č. 1. Bývalá hospoda s výčepem a tanečním sálem, ve které to hučívalo jako v úle. Tancovačky, svatby, pohřby, schůze, debaty. Právě tady Josef Toufar přišel na svět. U porodu asistovala porodní bába Josefa Hladká. Josef zde vyrůstal, vydatně pomáhal v hospodářství i v hostinci, v pozdějším věku hrál na sále v místní kapele na kontrabas, rád tancoval, zpíval, ve výčepu čepoval pivo a obsluhoval pantáty. Hostinec s hospodářstvím převzal po smrti Josefa Toufara staršího jeho syn Stanislav (1899–1934) a s pomocí věna své ženy Julie Mutlové jej povznesl. Narodily se jim čtyři děti, z nichž Marie povede (od roku 1948) svému strýci knězi farní domácnost v Číhošti.

Do dvora se vjíždělo ze vsi dřevěnými vraty. V zadní části domu byl dvůr, hospodářské budovy a sad s včelínem. V pravém rohu zahrady (dnes tam stojí novostavba kulturního domu) stávala mohutná, mírně nakloněná vrba. Právě na ní jako malý chlapec napodoboval Josef Toufar kněžská kázání. V domě a na dvoře se také konala 5. července 1940 jeho primiční slavnost. Na domě byla v roce 1992 za mohutné účasti lidu želivským opatem Vítem Tajovským (1912–1999) odhalena pamětní deska. Nese stopu jedné kuriozity – nejmenovaný kameník dostal zakázku na vysekání nápisu oznamujícího, že se v tomto domě narodil P. Josef Toufar. Pojmenování „pater“ kameníkovi nic neříkalo a domníval se, že se zadavatelé patrně spletli s velkým písmenem, a tak do desky vysekal „pan“ Josef Toufar.

Kříž-pamětník i kříž-brána

K životu Josefa Toufara v Arnolci zřetelně odkazují další stavby a lokality. Kaple sv. Vendelína, která byla postavena a vysvěcena za starostování Josefova děda Františka Toufara. I Josef Toufar se do dějin arnolecké kaple zapsal jako její věrný ochránce. Například v neděli 20. října 1926 zde při poutní mši hrál s místní kapelou na kontrabas píseň k poctě sv. Vendelína. Nebo později, již jako student, spoluorganizoval slavnosti 18. srpna 1929, kdy byl posvěcen oltářní obraz sv. Vendelína. Nelze pominout ani arnoleckou školu či dům č. 53, ve kterém žil Josefův bratr Vladimír. Ale jako důležitý se mi jeví kamenný kříž u silnice z Arnolce do Stáje a dál na Polnou. Patří k nejstarším a nejmohutnějším na Vysočině. Říká se mu „cyrilometodějský“ a přečkal zde všemožné režimy a dramatické děje. Jeho fotografii měl Josef Toufar ve svém osobním albu, které s ním putovalo od studií až po kněžské štace. Kolem tohoto kříže chodil do otcova lesa, do polenské hospodářské školy a později se vracel od vlaku ze studií. Je to brána k jeho rodišti i pevný mezník v krajině a v životě generací. Arnolecký cyrilometodějský kříž byl pro Toufara odkazem k rodným končinám i ke kořenům křesťanské víry.

Překonal jsi vše

V nedaleké Zhoři stojí farní kostel svaté Markéty, jednolodní pozdně barokní stavba s hranolovou věží. Kostel byl postaven v roce 1756 na místě původní románské svatyně. Z té doby pochází spodní část věže, v níž jsou zavěšeny dva památné zvony z let 1400 a 1515, které patří mezi nejstarší v České republice. V tomto chrámu byl 15. července 1902 Josef Toufar pokřtěn P. Františkem Mičou jako Josef Jindřich. Do tohoto chrámu pak pravidelně chodíval jako farník z Arnolce a zde také sloužil svoji první, primiční mši svatou 5. července 1940. Na ní jako kazatel vystoupil P. František X. Boštík, který mj. pronesl: „Vzpomínám, Pepíčku, na tvá studia v Brodě, v Chotěboři, na obtíže, které se ti stavěly v cestu. Překonal jsi vše, ale neušel jsi nebezpečím. Neztrácej však mysli! K velikému úkolu Bůh dává také velikou milost.“

Do poloviny srpna 1940 zde Josef Toufar ještě vypomáhal místnímu faráři P. Viktoru Mastnému, než nastoupil jako kaplan do Zahrádky. Při svých arnoleckých prázdninových pobytech zde pravidelně sloužil mši u bočního oltáře. Na místní faře v prosinci 1948 také vyjednával pohřeb své nevlastní matky Kateřiny, rozené Kasalové (1872–1948), která byla pohřbena v Přibyslavi. Na přilehlém hřbitově byli pohřbeni jeho rodiče Josef (1865–1927) a Marie (1874–1910) v místech nalevo od hlavní brány a další blízcí příbuzní. Hrob rodičů byl zrušen v šedesátých letech. Byli zde také pohřbeni jeho bratři Stanislav (později jeho žena Julie Dufková) a Vladimír. A také řada Toufarových sousedů, přátel a žáků (např. Jindřich Vacek).

Lučba, živočichopis, silozpyt

V okolí Arnolce bychom našli ještě celou řadu stop, odkazujících k Toufarovu životu. Navrhuji však přesun zpátky do Polné, která je středobodem naší letní potulky. V polenské Palackého ulici v č. 240, v dnes přestavěném patrovém domě, bývala Odborná hospodářská škola, do které se počátkem září 1927 přihlásil také Josef Toufar a začal studovat dvouletý zimní kurz. Mezi předměty, ve kterých se v Polné vzdělával, byly: hospodářský rostlinopis, živočichopis, silozpyt a nauka o povětrnosti, lučba nebo chov hospodářských zvířat atp. Když nastupoval do tohoto dvouletého zimního kurzu, nahlásil do kolonky budoucí povolání: rolník. Začátkem května 1928 si odtud nesl vysvědčení z prvního ročníku, na sobě měl tmavé manšestrové sako s širokým límcem, vázanku a bílou košili. Ale to nejzásadnější se dělo v jeho nitru.

My dnes víme, že do druhého ročníku této polenské školy již nenastoupil. Bylo to tehdy několik měsíců po otcově smrti, bratr Stanislav se se svojí ženou naplno ujali hospodářství a před Josefem se i díky bratrovu porozumění konečně – poprvé bez otcových i jiných zábran – otevřela možnost uskutečnit to, o čem dlouhá léta snil. Tedy studia a příprava na povolání, ke kterému byl skutečně silně volán. Píše se to snadno, ale za tím se rozkládá celý kontinent rozhodování a odhodlávání. Právě tady v Polné a na cestách do Arnolce dozrávalo v Josefu Toufarovi rozhodnutí vydat se na tu předlouhou pouť studia. Jen uvažte – znamenalo to osm gymnazijních let a pětileté studium teologie. A on ten krok, to riskantní vykročení podnikl! A tak v září 1928 právě přes Polnou jede skládat přijímací zkoušky do havlíčkobrodského gymnázia. Je přijat a nastupuje do primy – on, skoro hotový člověk (bylo mu 26 let), společně s dvanáctiletými holobrádky do jedné třídy.

Breviář, polenské pivo a klid ve tváři

Již jednou zmíněná katolická fara v Polné byla důležitým bodem i pro Josefa Toufara. Jako student bohosloví zde navštěvoval místního děkana Františka Vítka a na konci třicátých let také kaplana Vincence Říhu (1917–1985), za války protinacistického odbojáře a v padesátých letech pronásledovaného komunistickým režimem, se kterým se znal z hradeckého semináře. Radil se s nimi v záležitostech studijních i osobních. Docházel sem se svým spolužákem ze semináře, místním rodákem Karlem Skočdopolem (1915–1992), pozdějším kaplanem v Hradci Králové, Trutnově, administrátorem v Pilníkově, Stárkově a Teplicích nad Metují. Na spolužáka Karla se Josef Toufar obrátil 31. června 1940 korespondenčním lístkem s následující prosbou: „Milý Karle! Zapomněl jsem na kaplance breviář (aspoň myslím), prosím Tě, pošli ho po tom kolářovi Pavlíčkovi z Arnolce. Není-li na kaplance, tak jsem jej jistě zapomněl v lokálce, neboť jsem se tam breviář modlil. To bych Tě prosil, abys došel na nádraží se zeptat.“

V naší polenské potulce nesmíme vynechat místní pivovar, nacházející se za náměstím na rozhraní ulic Komenského a Viktorinovy. V chladu mohutných zdí můžeme vychutnat doušky piva a lehce tam zameditovat. V pivovaru žil se svými rodiči v letech 1917–1919 pozdější spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997). Polenský pivovar dodával pravidelně pivo do Toufarovy arnolecké hospody a nebylo výjimkou, že Josef se svým bratry si do pivovaru sami zajeli s koňmi a povozem pro sváteční várku. S Bohumilem Hrabalem propojuje Josefa Toufara také postava polenského lékaře MUDr. Václava Michálka, který v Polné působil od konce devatenáctého století a spolu s MUDr. Aloisem Prokešem prováděl pitvu Anežky Hrůzové a k životu přivedl v městské kašně se topícího Bohumila Hrabala. Jako lékař také zajížděl k Toufarově rodině do Arnolce.

Polná se pro Josefa Toufara stala křižovatkou. Doslova křižovatkou na životní cestě. Existuje jedna fotografie právě z května 1928 ze třídy této školy: ve školních škamnech sedí mezi mladými chasníky Josef Toufar. Na první pohled se neliší od ostatních venkovských mladíků, ale když se pozorněji zadíváte do jeho tváře, rozpoznáte v ní zvláštní klid, zaujetí, odhodlání a snad i nebojácnost.

Miloš Doležal. Autor je básník, publicista a člen redakční rady Perspektiv. Text navazuje na setkání „Jmenuji se Toufar a pocházím z arnolecké hospody“, které v Polné a okolí 15.–16. července pořádal P. Tomáš Petráček a další příznivci P. Josefa Toufara.

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2022

Svatováclavská přilbice v Římě

Bohoslužba v bazilice sv. Petra a slavnostní koncert. Svatováclavské oslavy pořádají Češi v Římě každoročně, do letošní podoby se promítlo i české předsednictví…

celý článek


Santiniho chrám stojí na Zelené hoře 300 let

Kulturním i duchovním programem vyvrcholily o víkendu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou oslavy 300 let od posvěcení chrámu sv. Jana Nepomuckého.

celý článek


Církev v době velkých změn

Jako církev máme stále hledat Vzkříšeného také za hranicemi vlastní instituce i představivosti, a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat – zdůraznil Mons.…

celý článek


Přibývá lidí s depresí a úzkostí

Psychiku lidí poznamenala pandemie i válka na Ukrajině, stále roste počet pacientů s depresí, úzkostmi, sociální fobií i propadem sebedůvěry. Podle JAROSLAVA ŠPÁCE z…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay