Boří se obrany, člověk se svěřuje, vydává..; a na rozdíl od terapie jeho příběh není ošetřen, uzavřen. Filmař je vždy jen v roli paní tuším Procházkové (asi si nevzala jméno nezvěstného manžela), když pod transportérem vpředu vybuchla mina, zbyl voják bez končetin. Jeho rusští spolubojovníci jej odmítali ošetřit, co by měl za život bez nohou? V Rusku? Znali jej, Rusko, i sebe lépe než my. Ona tedy snad něco točila, TV to nevysílala, myslím, je to v archivu. Nejde o ten záběr, těch je plný internet a horších. Jde o tu bezmocnou přítomnost....V USA by filmovaný vysoudil alespoň tu návaznou terapii. Když se vrátil náš voják z Velké války, (I.světová) dostal trafiku, padlí kamarádi pomník často v ceně chalupy, s veteránama byl váženým, ať zůstal věrný přísaze nebo nikoliv. Janu Masarykovi boj pod legitimním velením nikdo nezazlíval, ani jeho vyznamenání. Dnes jsme trochu v tom rusku, podíváme se, podumáme, kačku někam pošlem, ale osobně ? Chraň nás perun, ať se stará televize, sociálka, doktoři. Nepostarají se, nemohou, neumí, nejde to, člověk je osobní bytost a lidské věci jsou nakonec jen zase osobní. Církev , třeba někdy i pologramotná, nezpovídala kouřovými signály, ale osobně, třeba přes mřížku, třeba jen z lodě do zamořeného přístavu nebo z přístavu na zamořenou loď. ...Asi zpověď končí, nastupuje obecně oblíbená parodie, na dálku, přes kurýra. To i sekta komunistická ještě své zve na kobereček, z očí do očí.