Vydání: 2006/47 Umí být církev vděčná?, 21.11.2006, Autor: Jaroslav Someš

Kde jsou ty časy, kdy seriály, naše i cizí, bývaly zlatým hřebem televizního (tenkrát ještě jediného) programu! Když měli večer na malých blikajících obrazovkách předpotopních televizorů běžet Tři chlapi v chalupě, vyprazdňovaly se ulice. A co teprve, když k nám později vtrhl Soames Forsyte s Irenou, Jolyonem, Fleur a ságou celého svého rodu! To i divadla neváhala měnit dobu začátků svých představení, aby si udržela návštěvnost.

Dnes už je situace dávno jiná. Seriály se staly denním chlebem televizních programů. Říká se sice, že chleba se nikdy nepřejí, ale nevím, zda rčení platí i v tomto případě. V přemíře nabídky jde pochopitelně převážně o tituly z dovozu. Například jen v programu televize Nova jich napočítáme každý den v průměru deset až dvanáct, často v bezprostředním sledu za sebou, takže ani nepostřehneme, když nějakou tu Lucii vystřídá jiná „nezkrotná kočka“. Ale také domácí produkce se snaží. Na Primě právě běží 3. série Rodinných pout, do 2. série vstoupila Pojišťovna štěstí na Nově, novácká Ulice už překročila 270 dílů a Ordinace v růžové zahradě stovku atd. Popularita těchto cyklů je značná. Zřejmě se v tom příznivě odráží stálá pozornost tisku (často se o nich píše ještě dřív, než vůbec začnou) i divácké upřednostňování seriálů českého původu. Ohlas však nevypovídá téměř nic o kvalitách jednotlivých titulů. Pokud se na ně zadíváme kritičtěji, musíme konstatovat, že náročnějším měřítkům vyhoví jen málokterý z nich. Zlatá éra českých seriálů, jako byl např. F. L. Věk, Sňatky z rozumu nebo Nemocnice na kraji města, je zřejmě pryč. Dokonce i těm cyklům, na nichž se negativně podepsala poplatnost komunistické ideologie, případně její přímý diktát, nelze upřít po stránce režie, kamery a hereckých výkonů úroveň, která se dnes zdá být nedosažitelná.

Sága rodu Horáků
S podzimem přibyly k už rozběhlým českým seriálům tři nové – téměř současně Horákovi na ČT a Letiště na Primě a přibližně o měsíc později Poslední sezona na ČT. Pokud jde o původnost, dá se o ní hovořit jen ve druhých dvou případech. Horákovi jsou převzatým projektem a hispánská kolébka je na nich znát. Negativně. Byli rozplánováni na 26 dílů, ale hned po prvním z nich vyvstala otázka, jak si s takto rozdanými kartami poradí scénáristé dál. Ano, situace, kdy otec po smrti své ženy zůstane sám se třemi syny na krku a potká svou bývalou lásku, která je rozvedená a má dvě dcery, je výchozím bodem, od nějž se může odvíjet řada vděčných situací. Není nemožné si představit, jak by si s takovým materiálem poradil nebožtík Jaroslav Dietl. Jak by pozvolna budoval obnovovaný citový vztah ústřední dvojice, proplétal jej vedlejšími motivy, dotáhl až k svatbě a pak těžil z postupného propojování obou rodin, přičemž charakter jejich členů by nám, divákům, byl už důvěrně znám. Přesně o tyhle možnosti se scénáristický tým Horákových připravil. Otevřel celý seriál až svatbou, takže s tím, co jí předcházelo, se seznamujeme jaksi „za pochodu“. Svatba to ovšem byla jaksepatří, v kostele, doufejme, že předchozí manželství a rozvod paní Lucie nebyl církevnímu sňatku na závadu. Škála dramatických situací se takto nastaveným začátkem smrskla především na „veselé historky“ z každodenního života v přeplněné domácnosti, z Luciiny školy a Janova baru. Nic zas tak převratného se ani v jednom z těchto prostředí neděje, načatá situace většinou s koncem daného dílu bez následků vyšumí. Do nekonečna se opakují rozhovory o klobáskách, fotbale, koupelně, ba i o WC. Některé epizody, např. o zkaženém bramborovém salátu a domnělé nevěře, působí trapně. Dialogy trpí papírovostí, takže říkat je „lidsky“ bývá někdy pro herce nadlidský úkol. Herecké obsazení je navíc nevyrovnané, a to i v případě dětských rolí. Škoda – český film a televize si s dětskými představiteli kdysi poradit uměly.

S JÁGREM V ZÁDECH
Jistě, ani seriál Poslední sezona není bez problémů, ale zatím si rozhodně vede úspěšněji. Jeho tvůrce, zkušený scénárista Ivan Hejna (vl. jm. Ivan Hubač) spolu s režisérem Hynkem Bočanem totiž navázali na českou tradici kratších seriálů, což vedlo ke zhušťování děje a rozběhu více dějových linií najednou, hned od samého počátku. Ústředním příběhem tu jsou osudy rodiny Jana Krola, špičkového hokejisty, který se po zámořské kariéře vrací domů, ale sledujeme také životy příslušníků hokejového klubu Olymp, který se stává novým Krolovým působištěm, dále osudy smolařského Šímy, problémového Macháčka a jiných, přičemž nejeden z těchto motivů by sám vydal na miniseriál. Atraktivitu Poslední sezony jistě zvýšilo samotné hokejové prostředí a dobrý nápad přizvat k účasti do několika scén naše skutečné hokejové hvězdy v čele s Jaromírem Jágrem. Škoda, že se z celkového zasazení nepodařilo vytěžit ještě víc. Poslední doposud odvysílané díly místy sklouzávají do konvenčních scén problémů manželských, restitučních, finančních atp.

DO vyjetých KOLEJÍ
Vlastně totéž se dá říci o seriálu Letiště. Na komerční televizi jde ovšem o projekt neobvykle ambiciózní, který si při svém startu zjevně kladl vysoké nároky. Také tady si autor námětu a zároveň režisér Petr Zahrádka zvolil hned dvě mimořádně zajímavá dějiště: soukromou leteckou společnost a malé sportovní letiště. Na rozdíl od Horákových a Poslední sezony se Letiště prozatím tváří jako seriál neomezeného trvání. Proto je škoda, že v něm možnosti, které prostředí letiště a především letadel samotných nesporně nabízí, postupem dílů slábnou. I zde se tedy stále častěji řeší nad stoly – ať už kancelářskými, barovými nebo kuchyňskými – obvyklé schematické situace, točící se kolem citových vztahů a větších či menších pracovních nedorozumění. Stejně jako v případě Poslední sezony lze ovšem i v Letišti ocenit typově šťastný výběr hereckého obsazení a s potěšením zdůraznit, že po boku ostřílených matadorů se tu v příznivém světle objevilo také několik mladých tváří.