V Krista nevěřím. Zato v jeho ženu…
1.5.2014, Autor: Jiří Gračka
Nejen českými médii prolétla nedávno zpráva s patřičně senzačním titulkem: „Papyrus o Ježíšově ženě není podvrh“. A opět se ukázalo, jak málo některým lidem stačí k tomu, aby uvěřili…
Pro ty, které snad tato informace minula, stručné shrnutí: V roce 2012 zveřejnila americká badatelka Karen Kingová z Harvardovy univerzity do té doby neznámý kousek papyru, na němž jsou koptštinou, tedy jazykem vycházejícím ze starověké egyptštiny, zaznamenána mimo jiné tato slova: „Ježíš jim řekl: Má žena…“ a na jiném místě „…bude schopná být mou učednicí.“ Vzápětí další vědci pravost papyru i textu, nazvaného mezitím Evangelium Ježíšovy ženy, zpochybnili. V polovině letošního dubna pak ona badatelka přišla s informací, že rozbor papyru a inkoustu potvrzují pravost dokumentu, který podle ní pochází zhruba z osmého století našeho letopočtu.
Jak se dalo čekat, tato informace vyvolala největší vzrušení hlavně u těch, kdo mají vůči církvi výhrady. „Celá křesťanská církev je založena na podvodu, po tisíciletí nám lže a velmi se bojí toho, že se jednoho dne Pravda objeví v plné kráse,“ vyskytlo se mimo jiné v diskusích pod příslušnými články na internetu. Ti radikálnější dokonce ihned volali po tom „postavit církev mimo zákon“, protože podle nich „fašismus byl proti církvi slabý čaj.“
Tímto srovnáním se zabývat nehodlám, zaujalo mě ale něco jiného. Kdo totiž kterýkoliv ze článků týkajících se onoho papyru četl pozorně, dozvěděl se z něj to, co jsem už zmínil – tedy že inkriminovaný zlomek o velikosti několika centimetrů pochází asi z osmého století a byl napsán v Egyptě. Dochovaný úryvek obsahuje osm řádků a v nich je útržkovitý text, celkem asi třicet slov v nesouvislých zlomcích vět.
Postavme si nyní vedle toho text Nového zákona. Podle dnes všeobecně přijímaných závěrů vznikaly jeho texty postupně zhruba v letech 50 až 100 po Kristu. Dosud nejstarším nalezeným papyrem obsahujícím novozákonní text je přitom list s útržky Janova evangelia pocházející z roku 125. Máme tak v ruce dokument, který byl napsán jen asi třicet let poté, co příslušný text vznikl – a to už něco znamená! (Pro srovnání: nejstarší dochované rukopisy Homérových básní pocházejí ze 13. století našeho letopočtu, a od sepsání básní je tedy dělí téměř dva tisíce let.) Jen ze 2. a 3. století se dochovalo na padesát papyrů s úryvky novozákonního textu a nejstarší nám známý úplný záznam Nového zákona, tzv. Sinajský kodex, pochází z počátku 4. století.
Jenže co je nám to všechno platné, když to naše Písmo svaté není dost skandální. Ještě že se jednou za čas objeví „trháky“ jako v roce 2006 Evangelium podle Jidáše a teď tedy Evangelium Ježíšovy ženy. To je aspoň materiál, těch třicet nesouvisejících slov, sepsaných sedm set let po Kristově smrti v úplně jiné zemi – to je určitě ta jediná pravda, kterou před námi ta prolhaná církev skrývá! A když skrývá tohle, kdo ví, jak to všechno vlastně bylo doopravdy.
Člověku se vybavují slova připisovaná anglickému spisovateli G. K. Chestertonovi: Člověk, který nevěří v Boha, uvěří čemukoliv. Horoskopy a všemožné druhy věštění, energie z kamenů, objímání stromů, tajné východní nauky a spousta dalšího balastu si nachází řadu příznivců, svou „zaručeně pravdivou“ konspirační teorii má snad každá významnější historická událost. Ale evangelium, s tím na mě nechoďte, to je moc jednoduché.
Anebo je naopak až příliš těžké? Konspirační teorie, kameny a stromy, ale nakonec ani ty horoskopy od člověka vlastně nic nevyžadují, zato víra v Boha, v Krista a jeho církev, to není jen tak, pro tu je třeba i něco udělat. A tak si tuhle víru raději nechte, já Krista nepotřebuji, mně stačí jeho žena…
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
