V kostele přece může být i vesele
Vydání: 2006/49 Mediální hvězdy církve, 4.12.2006, Autor: archiv KT
Loni před Vánocemi mi mše připadala nudná. Vše v kostele bylo takové šedivé a smutné. Je to tak všude? V televizi jsem viděla film Sestra v akci a tam se při mši zpívalo a tancovalo.Až přijdete do kostela na Vánoce, bude všechno vypadat jinak. Nynější přípravné době říkáme advent a je třeba ji prožít ve vážnosti a usebrání. A to může (a vlastně i musí) působit trochu smutně až nudně. Přitom adventní zpěvy ze starých českých kancionálů jsou hudebně tak cenné, že při nich zaplesá srdce každého znalce. Hudebníci z jiných evropských zemí nám tyto staročeské roráty přímo závidí. Možná i někteří Američané.
Do našich kostelů přicházejí lidé se svými starostmi, bolestmi i radostmi. Proto se v nich ozývá smích i pláč, při křtu malých dětí dokonce často obojí zároveň. Čekáme tam ale spíše radost, pokoj, úlevu. A radost se dá vyzpívat. Nejraději společně. Proto si lidé dříve rádi zpívali a čekali to i v kostele. Společný zpěv tam vždy vytvářel pěknou atmosféru. Ani to nemusel být vždy takový „nářez“, jaký jsme viděli třeba ve filmu Sestra v akci.
Proč se stále méně zpívá?
Kdoví, proč dnes lidé už tak rádi nezpívají... Nezpívá se ostatně nikde, ani doma. Mladí přece na to mají rádia, přehrávače audiokazet a cédéček, nebo v poslední době „empé trojky“. A to se pak možná přenáší i do kostelů. Ale když tam člověk přece jen najde odvahu se ke zpěvu přidat, i když právě není velkým vokálním umělcem, snadno jej nápěv chytí u srdce a má vyhráno. Snad ani tolik nevadí, že se u nás pořád sedí či stojí na jednom místě. Občas ale při bohoslužbách zažijeme, že se mladí vezmou za ruce a pohybují se do rytmu. Myslím, že je to na naše poměry ta správná míra.
Každý si může odnést hodně radosti
Zpíváme Bohu, ale měli bychom zpěvem potěšit také vlastní duši a odnést si kus té radosti domů. Každý podle své vlastní zásluhy. Jak se to prý kdysi stalo na jednom hradě: Pán tam pozval lidi na slavnost. A požádal, aby každý přinesl trochu vody, kterou by se naplnila prázdná hradní studna. Na konci slavnosti pak bude překvapení. Někteří poddaní namítali: „Má dost svých služebníků, ať mu oni naplní studnu. Já donesu jen skleničku vody, to stačí.“ Jiní říkali: „Ba ne, vždycky na nás byl hodný, dovezu mu celé vědro.“ V den slavnosti každý vylil svou vodu do studny, prázdnou nádobu postavil do kouta a začal hodovat. Na závěr hradní pán všem poděkoval a rozloučil se. „Kde je to slíbené překvapení?“ říkali si lidé zklamaně. Při odchodu se každý zastavil pro svou nádobu. A tu se hradem rozlehl velký křik, bylo slyšet hlasy hněvu i radosti. Všechny nádoby byly totiž až po okraj naplněny zlaťáky...
P. Jan Peňáz, děkan ve Velkém Meziříčí
Sdílet článek na:
