Vydání: 2007/38 Obnova manželských vztahů, 18.9.2007

Příloha: Perspektivy

Yoram Yovell je dnes jedním z nejznámějších izraelských psychiatrů. Má svůj vlastní pořad v izraelské televizi a pro svůj lidský a empatický přístup je vyhledávaným terapeutem jak ze strany Izraelců, tak Palestinců. Jeho děd Yeshayahu Leibowitz byl v Izraeli věhlasným filozofem a Yovell přijal v dospělosti jiné příjmení zejména proto, aby mu jméno jeho slavného příbuzného příliš neusnadňovalo život. Dnes pětačtyřicetiletý psychiatr působil deset let v New Yorku a shodou okolností na začátku palestinské intifády se se svou ženou, původem Američankou, a dvěma dětmi vrátili do Izraele, kde Yovell působí na univerzitě v Haifě a píše úspěšné knihy.

Pane Yovelle, musíte se jako terapeut bránit nutkavému strachu z teroristických útoků?
Život jako takový je plný nejistoty a v Izraeli to platí dvojnásob. Pokud by člověk chtěl mít absolutní jistotu, musel by časem onemocnět psychickou poruchou. Snažím se, aby strach nebyl motorem mého života. Svým pacientům i sám sobě říkám, že pravděpodobnost, že přijdou o život při bombovém útoku, je menší, než že se stanou obětí autonehody. Řečeno filozoficky, všichni přece čekáme na příchod smrti. Nejde však o to, jak zemřeme, ale jak žijeme.

Roste v Izraeli počet panických ataků přímo úměrně s nebezpečím terorismu?
Nemám dojem, že by se zvyšoval počet Izraelců, kteří vyhledávají terapii, určitě je však více lidí pronásledováno úzkostnými stavy. Zhruba před rokem vyšla na toto téma zajímavá studie. Dobrou zprávou bylo, že relativní počet případů pacientů s posttraumatickým syndromem spojených s typickými příznaky nutkavě se vracejících vzpomínek (flash backs) a traumatizujících šoků (shell shock) není vyšší než v západní Evropě. Odložíme-li však stranou přísná diagnostická kritéria a vezmeme-li v potaz vedlejší příznaky, spatříme jiný obraz: Více než polovina Izraelců v noci špatně spí kvůli situačním úzkostem. Mnozí se stávají pasivnějšími. A více než čtvrtina Izraelců si připadá emočně vyprahlými, což bývá příznakem vážných problémů.

Není nejúčinnější reakcí na strach z ohrožení únik do distance vůči okolnímu světu?
Jistě, jinak bychom si vůbec nedovedli poradit se záležitostmi běžného života. Platíme však za to vysokou cenu. Jakmile se člověk začne vyhýbat jakémukoli strachu, nelze takový proces zastavit. Příbuzní pacientů s posttraumatickým stresovým syndromem si často stěžují na to, že už k tomuto člověku nedovedou najít vztah, protože ztratili schopnost ho milovat. Vlivem traumatu si člověk už nedovolí mít žádné pocity. Na úrovni národa se to odráží ve ztrátě citlivosti k utrpení druhých, například Palestinců.

Když při první válce v Perském zálivu byly na Tel Aviv odpáleny irácké rakety Scud, vyvolalo to paniku izraelských obyvatel. Maniodepresivním pacientům se prý paradoxně ulevilo. Jak je to možné?
Pro člověka, který se stále zabývá černými myšlenkami a myslí si, že ho druzí mohou jen ohrožovat, může být ulehčením, když se přihodí něco skutečně zlého. Vnější svět se synchronizuje s jejich vnitřním světem. Najednou je takový člověk jediný, kdo to předvídal.
Trauma události zvané šoa, zakódované v izraelském vědomí, posiluje přítomné obavy. Jsou však lidé kvůli strachu agresivnější? Říká se, že se izraelská společnost díky blízkovýchodnímu konfliktu stává brutálnější. Je to prý také kvůli tomu, že vojáci, kteří si na hraničních kontrolních stanicích zvyknou na určitou agresivitu, se svých způsobů nezbaví, ani když se vracejí ze služby domů.
Nelíbí se mi to, ale chápu to. Teroristické organizace chápou zabíjení Židů jako zásluhu. Ať je to kdekoli, hlavní je, že obětí je Žid nebo Židovka. Vědomí, že jste pohyblivým cílem, člověku nepřidá a lidé se stávají bezcitní a netrpěliví. Není to tak dávno, co byli evropští Židé vražděni jen proto, že byli židovské národnosti. Pocit jakéhosi déja-vu, strach, že se to stane znovu, nás provází na každém kroku. Že jsme teď my ti mocní, nehraje vlastně roli. Lidé v Izraeli se stále ještě bojí. Toto zdvojení protikladů je určující pro naše reakce na jakékoli ohrožení: Už toho bylo dost!

Je to tento tragický pocit, který brání jakémukoli řešení blízkovýchodního konfliktu?
Často nám kladou otázku, jestli bychom se neměli pokusit o kompromis, i kdybychom neměli žádnou záruku, že dopadne dobře. Je těžké přivést k něčemu podobnému traumatizovaný národ. Navíc naši pravicoví politici z pocitu strachu těží a rádi hrají právě na tuto strunu. Stejně jako extremisté na palestinské straně si zahrávají s ideologií mučednictví.

Aniž bychom chtěli srovnávat nesrovnatelné: Šoa patří k identitě Izraelců stejně jako Al Nakba, vyhnání z roku 1948, k identitě Palestinců. Nemyslíte si, že je v těchto kolektivních traumatech paralela?
Jak v Izraeli, tak v Palestině žijí většinou uprchlíci nebo potomci uprchlíků. Jedni utekli z Evropy nebo z arabských států před pronásledováním. Druzí museli uprchnout ze své vlasti během izraelského boje za nezávislost. Obě strany v sobě nesou zkušenost existenciálního ohrožení. Máme v zádech pronásledovatele, kteří nás chtěli vyhnat a zahubit – jsme toho plní jak tady v Izraeli, tak v Gaze a na Západním břehu Jordánu.

Mohla by k řešení konfliktu přispět psychologie?
Ano, kdyby nám dali šanci. Každý absolvent psychologie zná prosté pravidlo, jak někoho, kdo je odhodlaný se zabít, odvést od jeho sebevražedných myšlenek. Musí mu dát naději. Nic jiného nepomůže. Vedení izraelské armády ale po několika letech intifády nepochopilo, že jejich válka proti sebevražedným atentátníkům, ničení domů jejich rodin, vyhánění jejich rodinných příslušníků a hon na politické vůdce vede jen k dalším sebevražedným útokům. Mezi Palestinci je navíc velmi rozšířená tradice krevní msty podle vzoru: Když zabiješ člena mé rodiny, zabiju já jednoho člena rodiny tvé. Třebaže jsou atentátníci individuálně odlišní, většina z nich ztratila víru, že by mohli od života cokoli čekat. Nechat se vyhodit do vzduchu je pro ně často východiskem z bídy, v níž vězí. Naši vládu však šíření nějakých pocitů naděje nezajímá.

Ve smyslu politického mírového řešení konfliktu?
Ano, každý přece ví, jaký by asi měl být výsledek konfliktu: Musíme opustit Západní břeh a Gazu, s výjimkou malého území, a rozdělit Jeruzalém. Palestinci se musí vzdát práva na návrat uprchlíků. Otázkou je, kolik bude stát lidských životů, než na to politici přijdou.

Na pohovce se vám, izraelskému psychoanalytikovi, často svěřují také Palestinci. Proč?
Vlastně si vybírají za terapeuta „nepřítele“. Má to co dělat s tím, že se takový terapeut nachází za hrází norem palestinské společnosti. Měl jsem například v terapii Palestinku, která měla desetiletý poměr s mužem, s nímž nebyla vdaná. Podle arabských hodnotových měřítek by ji označili za „děvku“. Řekla mi, že palestinský terapeut by jí to sice takhle neřekl, ale myslel by si to o ní. A to pro ni bylo nepřijatelné.

A s vámi to vydržela?
Sama si občas říkala, jak je možné, že chodí na terapii k Židovi. Bylo to na Den nezávislosti, kdy mnozí Izraelci připínají na auto izraelskou vlajku. Spatřila mé auto a pomyslela si: To je šílené, že chodím sem a přitom tak nenávidím izraelskou okupaci. Říkám tomu vztah mezi pacientem a terapeutem, zbarvený národnostním konfliktem.

S tímto motivem si pohrává také titul vaší knihy Nepřítel v mém pokoji. Nelze při terapii psychických problémů Palestinců abstrahovat od národnosti?
Představujete si ideál terapeutické ambulance jako přístav, kde lze říkat cokoli, aniž byste se musel bát jakéhokoli soudu, kde člověk může prožívat různé identity. U svých palestinských pacientů jsem přišel na to, že to vůbec není tak jednoduché. Konflikt proniká stěnami. V případu, o kterém vypráví má kniha, je vztah nepřátelství mezi pacientem a terapeutem všudypřítomný. Jiná palestinská pacientka ke mně chodila v době, kdy izraelská bomba zabila několik dětí v Gaze. Řekla mi, že už mě nemůže vidět, a přerušila terapii. Když jsem se jí po dvou týdnech ozval, ptal jsem se jí, jestli nezměnila názor. Řekla mi: Jestliže k vám budu chodit, bude tu ještě nějaká naděje, ne pro mne, ale snad pro nás pro všechny.
Rozhovor připravil Zdeněk Jančařík
(V nakladatelství Portál vyšla v roce 2005 kniha Yorama Yovella Nepřítel v mém pokoji a ve druhém pololetí 2007 vyšla kniha dalších psychoterapeutických příběhů z Izraele Láska a jiné nemoci.)