Vydání: 2013/34 Žehnalo se poutníkům, květům i čaji, 20.8.2013, Autor: Michaela Famfulíková

Štěpáne a Grazyno, co bylo prvním impulzem k tomu, že se z vás stali atleti?

Štěpán: Když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se k pražskému atletickému stadionu Juliska. Vždycky mě fascinovala oranžová plocha stadionu. Nejprve jsem na Julisku začal chodit plavat, později mi jeden kamarád řekl, že tam začal navštěvovat atletický oddíl. Tak začal můj atletický život. Inspiroval mě i krátký dokument z premiérového MS v atletice v Helsinkách 1983, kde se dařilo Jarmile Kratochvílové na 400 i 800 metrů – to byla chvíle, kdy jsem se cítil hrdý, že patřím do Československa. Následně jsem měl možnost vidět Jarmilu běžet na Julisce, což mě vedlo k tomu, že začnu více koketovat s královnou sportu.

Grazyna: Úplně první kontakt s atletikou jsem měla na základní škole, kde jsme soutěžili v přespolních bězích, tam se mi dařilo porážet i kluky. V sedmé třídě se k nám do vesnické školy přijel podívat trenér Nowicki z MKL 
Ostróda, jemuž se zmínil náš tělocvikář, že jsem talentovaná na běh a skoky. Tak začala spolupráce s mým prvním trenérem, který mi zajistil podmínky ve městě, kde jsem dokončila osmou třídu a začala studovat ekonomické lyceum. Trenér Nowicki mě dovedl až k bronzu na 400 metrů z ME do 22 let v Göteborgu 1999.

Vím, že jsi, Štěpáne, začínal v atletice s poněkud jinou disciplínou, a to desetibojem (v něm jsi na MS juniorů v Sydney 1996 skončil čtvrtý). Jak ses dostal od desetiboje k tyči?

Štěpán: Jsem odchovanec atletického oddílu Dukla Praha. V mládežnických kategoriích u nás panoval a panuje trend, že mladí atleti nejprve preferují všestrannou přípravu – z tohoto důvodu jsem začal závodit v desetiboji. Také mě ohromilo vítězství desetibojaře Roberta Změlíka na OH v Barceloně. Robert nastartoval v českém národě vlnu euforie – najednou všichni chtěli být desetibojaři a já byl jedním z nich.

Později mi došlo, že můj somatotyp není pro desetiboj příliš vhodný, protože jsem byl vždy štíhlejší, a tudíž mi příliš nešly vrhačské disciplíny. Trenér správně vyhodnotil, že ze mě bude dobrý tyčkař. I zpětně po letech to vidím jako dobrý krok, protože v období, kdy v desetiboji závodila taková esa jako Robert Změlík, Roman Šebrle, Tomáš Dvořák či Jan Poděbradský, bych neměl šanci se prosadit. S tyčí jsem začal i kvůli problémům se zdravím – potkal mě výhřez ploténky.

Měl jsi někdy svůj vzor?

Štěpán: Jako mladý kluk jsem obdivoval sovětského tyčkaře a světového rekordmana Sergeje Bubku. Myslím, že 90 % tyčkařů mé generace na tom bylo stejně.

Ve kterém roce ses prvně účastnil letních olympijských her?

Štěpán: Bylo to v roce 2000 v Sydney. Limit jsem splnil sice až po uzavření nominace českým atletickým svazem, kterou ale ještě neschválilo plenární zasedání, takže jsem mohl odcestovat. Tyto hry byly pro mne první a po všech stránkách nejlepší.

V Sydney se ti ale moc nedařilo, skončil jsi čtrnáctý, tedy první nepostupující do finále. To atleta jistě nepotěší, když mu postup unikne takto těsně.

Štěpán: Je to určitě smůla, na druhé straně ještě větší potíže měl právě světový rekordman Bubka, který neskočil ani svou základní výšku. Podmínky na stadionu se měnily, při kvalifikaci nám foukal vítr do zad, pak se otočil… I přes kvalifikační nezdar bylo pro mě čtrnácté místo, pokud jde o olympiádu, nejlepším umístěním v kariéře.

Na mistrovství Evropy v atletice jsi byl nejlépe pátý v Mnichově 2002, kde jsi skočil 575 cm.

Štěpán: Byl to nesporně můj nejhodnotnější výsledek z hlediska umístění. I sezona 2002 pro mne byla nejúspěšnější, co se výkonnosti týče. Na ni ale bohužel navázaly moje vleklé zdravotní potíže.

Grazyno, kterého výsledku si považujete nejvíce vy?

Grazyna: Co se týče času, nejvíc si cením svého osobního rekordu na 400 metrů 51,29 s,
který jsem zaběhla v rozběhu na OH 2004 v Aténách a postoupila jím do semifinále. Z umístění si nejvíc vážím čtvrté příčky ve štafetě 4 x 400 m na OH 2004 v Aténách. Ráda vzpomínám i na své čtyři evropské medaile.

Co vás přivedlo k víře v Boha?

Štěpán: Vždy jsem patřil k těm, kteří cítili, že existuje něco nad námi, něco, co přesně nedokážou definovat. Udělal jsem si na to svůj soukromý náhled, protože od malička jsem nebyl veden k víře, ačkoli tatínek byl pokřtěný. Maminka ale křest nepřijala. V době, kdy jsem se narodil, nebyla zrovna nejlepší doba pro rozvoj víry v rodinách. To něco nad námi jsem nazýval přírodou. Svůj postoj jsem pak přehodnotil díky tomu, že jsem měl přítelkyni – věřící katoličku z Polska. Tak jsem se dostal ke katolické víře.

Grazyna: V mé rodině jsou všichni věřící, a tak to pro mě bylo přirozené. Od malička jsme s rodiči chodili každou neděli do kostela a i ve škole jsme měli katechismus.

Jak vás vaše náboženské přesvědčení ovlivnilo ve sportu? Například britský trojskokan Jonathan Edwards kvůli tomu dlouho odmítal závodit v neděli…

Štěpán: Edwardsův případ vycházel z toho, že byl synem vikáře, a tento postoj v něm byl vypěstován odmalička. To já ke svému vyznání dospěl díky lásce ke Grazyně, čímž jsem přijal i Boží lásku do svého srdce.

Grazyna: Ve sportu mi vždy víra pomáhala, abych si byla jista sama sebou. Uklidňovalo mě třeba čtení Bible nebo jsem si sedla v kostele a srovnala si myšlenky.

Bylo pro tebe, Štěpáne, těžké v roce 2010 skončit s vrcholovou atletikou?

Štěpán: Určitě ano. Na druhé straně jsem viděl, že dozrál čas. Sport je hlavně o tom, co dovolí tělo. Pokud není zdraví, nic se nedaří. Atletice jsem se vrcholově věnoval od devatenácti do čtyřiatřiceti let. Lásku k pohybu a královně sportu atletice mám ale stále v srdci.

Jak se zrodila myšlenka spolupráce Štěpána Janáčka s olympijským vítězem Robertem Změlíkem na projektu Odznak všestrannosti olympijských vítězů (OVOV)?

Štěpán: Změlík má ve svých podnikatelských aktivitách široké pole působnosti – vlastní firmu, která přiváží doplňky výživy založené na poznatcích čínské medicíny. Věděl jsem, že projekt OVOV začíná, a hledal jsem své uplatnění. Spolupracovat jsme začali v roce 2010. Snažíme se nabídnout aktivní využití volného času dětem především na druhém stupni ZŠ, ale i všem ostatním. Díky tabulkám, kterými výkony převádíme na body jako v desetiboji, si svou kondici může otestovat každý. V projektu je vedle Roberta Změlíka aktivní Roman Šebrle a přibyla k nám bývalá trojskokanka Šárka Kašpárková. Snažíme se dětem přiblížit také osudy osobností sportu, a to i těch z let minulých.

Hraje fakt, že jsi věřící, nějakou roli v podnikání?

Štěpán: Už v době, kdy jsem jako nevěřící přišel někdy do kostela, mě síla toho místa ohromila. S tátou jsme chodili na půlnoční – a já vždy cítil Boží lásku. Můj duchovní náhled ovlivňuje celý můj život. Víra mě utvrzuje v tom, že když konáte dobro, dobro se vám i vrátí. Všechno, co se Božím řízením děje, má svůj smysl.

Grazyno, co děláte po skončení sportovní kariéry vy?

Grazyna: V říjnu minulého roku se nám narodila druhá dcera Julia, takže jsem momentálně na mateřské – a máme také čtyřletou Joanku. Ještě před porodem se mi podařilo dokončit studium na vysoké škole sportu v Gdaňsku. Kromě péče o naše dcery se ve volných chvílích snažím radit ženám, jak pečovat o jejich krásu – jsem nezávislou poradkyní americké společnosti, která nabízí kvalitní kosmetiku. Všem lidem bych chtěla popřát hodně víry, lásky a klidu v duši.