26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Uzdravování ano, ale ne duchovní hypochondrismus

30. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/49 Uzdravování rodových kořenů, 30.11.2011, Autor: Tomáš Kutil

K instrukci francouzských biskupů k uzdravení rodových kořenů, kterou nechala ČBK přeložit a vydat česky, napsal předmluvu. Od té doby si ho čas od času zvou na různá setkání, aby zde o uzdravování rodových kořenů promluvil. S P. PROKOPEM BROŽEM, děkanem pražské Katolické teologické fakulty, se právě na jedné takové akci potkáváme, abychom mu i my položili pár otázek na dané téma.

Co vás přivedlo na toto setkání u kapucínů na pražských Hradčanech?

Kapucíni zde pořádají seminář o uzdravování rodových kořenů a mě si zavolali jako dogmatického teologa.

Jak jste se toho úkolu zhostil?

Zaprvé jsem chtěl ukázat, jak je z hlediska křesťanské antropologie pojatá lidská osoba, protože uzdravování se týká člověka a bylo by špatné, kdybychom člověka v určitém okamžiku redukovali jenom na to, co potřebuje uzdravit. Vždy je to součástí lidské bytosti jako celku a tak je k tomu potřeba přistupovat. Když chcete popsat, co je to lidská osoba, musíte vzít její životní příběh a najít určitou teorii nebo metodu, jak ho pojmout. To je pro dnešní teologii velmi zásadní věc, protože jedině životní příběh jako celek může nějakým způsobem popsat to, kým člověk doopravdy je. A to jsem se snažil ukázat. Zároveň jsem mluvil o tom, že v každé lidské osobě, v každém lidském příběhu je určitý defekt, který my z hlediska křesťanské nauky popisujeme jako hřích. Ten defekt má samozřejmě hlubší kořeny, velmi jednoduše řečeno – týká se to základního lidského nastavení.

Jak se díváte na tyto defekty? Je možné, aby člověka ovlivňovaly nejen ty, které si způsobí sám, ale i ty nezaviněné z minulosti, způsobené například hříchem předků?

Z hlediska křesťanského chápání je samozřejmě celá řada defektů, které nejsou vámi zaviněné. My to souhrnně nazýváme dědičný hřích. Otázka přenosu je ale složitější. Jde o to, jestli a jak je možné trpět tím, že v předcházejících generacích byl nějaký nedostatek. Z hlediska obyčejné lidské konstituce je to samozřejmě možné, protože existuje lidská přirozenost, která počítá s určitým procesem zdědění – a právě tento proces dědictví s sebou přináší nejen klady, ale i zápory. Není tomu ale tak, že by šlo o nedostatky, které nás determinují do té míry, že vlastně nejsme sami sebou, ale jde o věci, které se týkají lidské přirozenosti – a ta musí být konkrétně osvojena lidskou osobou. Jsou tu tedy určité předpoklady, s nimiž člověk musí počítat, musí se s nimi nějak ztotožnit a má jeden veliký úkol – naučit se s nimi žít.

A co když jsou ty defekty duchovního rázu? Myslím tím konkrétně vliv nějakého prokletí, magie apod. Může mě osobně ovlivnit, když se třeba můj pradědeček zabýval okultismem?

Nevěřím na automatismy. Jakékoli neblahé vlivy je třeba nahlížet vždy v rámci zcela konkrétního životního příběhu. Záleží na předcházející generaci, jak se konkrétní předek ke zlému vlivu postavil a pracoval s ním, a to až do okamžiku své smrti. Důležitou roli hraje i způsob identifikace s vlastním rodem, v němž daná zátěž (vždycky) je. Může se stát, že se s Boží pomocí tomuto negativnímu působení vyhnu, ale také se to nemusí podařit. Nikdy bych proto nedělal automatickou diagnózu, nýbrž je třeba rozlišovat v konkrétním příběhu zcela konkrétní osoby.

Případy, kdy tato negativní zátěž člověka ovlivní, tedy existují.

Určitě, může se to stát. Myslím, že nejen každý kněz, ale i jiné osoby, které se těmto tématům věnují, znají spoustu případů, kdy se člověk musel určitým způsobem očistit od nějakého prokletí či podobné věci.

Jaký konkrétní návod byste nabídl člověku, který má podezření, že na něj takováto zátěž může působit?

Ať se začne modlit hned teď, protože celé řešení je mezi člověkem, který je hledá, a Bohem. Dříve nebo později musí dotyčný většinou najít kněze, ale myslím si, že hledání řešení má vyplynout z modlitby. Dále zde může vstoupit do hry společná modlitba v rámci rodiny, může tam dojít i k tomu, že se za něho bude modlit nějaké společenství, řádová sestra či jiní. Mnohdy potom člověk zjistí, že proto, aby vykročil ve svém životě na novou cestu, nestačí se jen očistit, ale že si svůj život musí i nově poskládat, získat nové perspektivy a návyky. Je to proces, o kterém si myslím, že by měl být odstartován právě modlitbou a v modlitbě by měl být neustále naplňován.

Může být pomocí k tomu, aby se s tím člověk vyrovnal, případně se uchránil od nějaké negativní zátěže, třeba i modlitba za zemřelé?

Důležité je říct, že to není jenom otázka nějaké jednoduché techniky – že se tomu teď věnuji třeba dva týdny, a pak se vše změní. Je to otázka ucelené tradice, v níž žiji a která má samozřejmě svůj náboženský obsah. Jiné řešení máme v rámci evangelických církví, jiné v rámci katolické církve a jiné najdeme u pravoslavné církve. Je důležité a dobré si uvědomit, ve které tradici jsem, a zbytečně je nekřížit. V katolické tradici má modlitba za zemřelé a modlitba za uzdravení jistě své nezastupitelné místo. Ale má trochu jiný formát, než kdybych přišel za evangelickým pastorem. Své místo má bezpochyby i slavení eucharistie, která je sloužena za mé předky a k níž se přidávám i já se svou modlitbou za ně. Zpravidla platí, že když člověk někomu přeje dobro, i on sám z toho něco má.

Nechci tohle téma nikterak zlehčovat, ale nemůže být někdy hledání selhání u našich předků omluvou pro naše vlastní slabosti a selhání?

Existuje pojem hypochondr, který známe z čekáren u lékaře. Je to člověk, který ví, že není zdravý, nicméně o to více po tom touží a dostává se do určité smyčky – neustále si chce potvrzovat, že pro něj existuje absolutně čistá podoba zdraví. A neustále bude trvat na tom, že může dosáhnout úplného uzdravení, místo aby se spokojil se stavem, který je mu dán, a naučil se žít i s určitou dávkou nezdravosti, nějaké zátěže. A odtud se analogicky dívám na ty duchovní hypochondry. Tím vůbec nechci dané téma snižovat, ale chci poukázat na to, že někdo objeví duchovní svět právě v okamžiku, kdy si uvědomí svou nedostatečnost a začne s ní pracovat. Přitom je postaven před důležitý krok – získat nový poměr ke svému duchovnímu nezdraví: nahlédnout a přijmout svoje nedostatky a zátěže ve světle Božího milosrdenství a jít cestou pokání. A duchovní hypochondr je ten, kdo tento krok ještě neudělal. Proto tematika uzdravování rodových kořenů a duchovního uzdravování pro mě není úplně jednoznačná. Pokud zjistím, že se jedná o určitý duchovní hypochondrismus, jak jsem jej popsal, vidím to jako věc zhoubnou. Ale pokud vnímám, že je to docela upřímná cesta hledání, cesta odvahy k novému překročení sebe sama a nového, konečně reálného uchopení života, pak tomuto uzdravování moc fandím.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou