Už jen vlídný telefonát posílí

Vydání: 2020/14 Mimořádné požehnání Urbi et orbi, 31.3.2020, Autor: Jiří Macháně

Kostely jsou zavřené. Mše svatá i další svátosti těžko dostupné. Život církve se však v čase karantény nezastavil, jak říká pastorální teolog Mons. ALEŠ OPATRNÝ.


Ježíšovu oběť nám může připomínat každý pohled na kříž.Snímek Martin Myslivec / Člověk a Víra

Z mnoha stran slyšíme, že nynější situace je výzva. K čemu?

Je snazší věřit v Boží svrchovanost, milosrdenství a péči, když se člověku vcelku nic neděje. Nenadálá a nežádoucí událost může poškodit nebo pobořit víru tam, kde stojí na písku, a ne na skále.

Je to také výzva k uchopení kříže bez okázalosti a mnohdy bez okamžité útěchy. Můžeme poznat, že je nám kříž vlastně nesrozumitelný, někdy i nesrozumitelnější než člověku bez křesťanské víry. Zvlášť když si myslíme, že my jsme „ti hodní“, a proto se nám musí neštěstí vyhýbat.

Dále je to výzva k revizi naší každodennosti – můžeme si uvědomit, co všechno máme, ač to není samozřejmé. Nebo co teď nemáme a můžeme se bez toho obejít, případně nad čím jsme se pozastavovali a trápili – a teď to vidíme jako zcela bezvýznamné.

A v postní době to může být výzva k hlubokému vstupu do velikonočního dramatu Ježíšovy smrti a vzkříšení. Což je něco poněkud jiného než odepření si nějaké dobroty, barvení vajíček a pomlázka.

Společenství církve je založeno na vzájemném sdílení, blízkosti. Dva nebo tři ve jménu Kristově se obracejí k Bohu. Je těžké se vzdát společného slavení. Lze tohle společenství víry hledat a nalézat i přes fyzickou vzdálenost? A jak?

Identita církve stojí na společné víře, která umožňuje společné slavení. Bez sdílené křesťanské víry by byla bohoslužba jen společný kulturní podnik. Mám ale za to, že v oblasti křesťanského života (a nejen něho) může člověka ohrožovat přesvědčení, že „to musí mít“. Když stojíme pevně v přesvědčení, že se Bůh o naši víru a naši životní cestu stará, zjistíme, že za určitých okolností nemusíme společné slavení nutně mít, byť je to velmi dobré. Ostatně vzpomeňme si na sdílené zkušenosti křesťanů a křesťanek, kteří byli za komunistické vlády drženi léta v izolaci ve vězení. A oni tam nepřišli o víru, naopak – jejich víra mnohdy úžasným způsobem vyzrála.

Bůh není v projevech své lásky a péče omezen jen na svátosti a na osvědčené, ale teď mnohdy nedostupné formy a úkony zbožnosti. On je přece větší než všechno! Nepatřičně závislí však můžeme být my na tom, nač jsme zvyklí. Situace je tedy především výzvou k hledání hloubky víry, ne k české šikovnosti, jak obcházet nařízení vlády.

Tím ovšem není řečeno, že se máme uzavřít a nekomunikovat. Navzájem se potřebujeme jak v praktických věcech, jako jsou nákupy, tak ve sdílení starostí, obav, naděje a víry. Už jen vlídný telefonát je pro mnohé posilou nebo ventilem, kde si můžou spřízněné duši nejen postěžovat, ale také vyjevit své obavy či své otřesy víry.

Jak bychom měli toto období prožívat? V čem hledat posilu vedle modlitby a Písma? V přírodě, ve společenství rodiny?

Samozřejmě dodržovat nařízená a doporučená opatření proti šíření viru. Udělat si v čase omezení pohybu, kdy jsme převážně nebo stále doma, „pracovní program“ (kdo má na starosti děti, tomu to tato péče udělá zčásti samočinně). Vymezit si čas na Písmo a modlitbu stejně jako na běžné věci života – na přípravu jídla, úklid apod. Jinak řečeno: Žít co nejlépe přítomnost, nežít den po dni jen jako provizorium, „než to přejde“, a také neviset stále na internetu či telefonu. Ideální je vyhradit si i pro to v denním programu pevné časy. A v neposlední řadě přemýšlet, komu a v čem mohu pomoci – od nákupu po telefonát osamělým lidem.

Jak v srdci odlišit věci, které mohu ovlivnit, od těch, které jsou zdrojem mých obav a strachu?

Strach je v zásadě přirozená reakce na ohrožení. A ohroženi jsme všichni – nejen senioři. Jestliže nás vede strach z nakažení a nemoci k rozumnému uspořádání života a vztahů, je vlastně naším pomocníkem. Pokud však strachu propadáme a on nás dlouhodobě paralyzuje, představuje nepatřičnou zátěž. Nestačí ovšem jen říkat sobě nebo druhým: „Neboj se.“ Bojím se a mám si to přiznat. To není zrada na mé křesťanské víře. Strach ale nemá být to jediné, co zaplňuje mé myšlení a jednání. Potřebuji aktivně mít i jiné starosti a zájmy. Ne abych zapomněl, nýbrž abych se nevěnoval jen svým obavám.

Jak se tedy se strachem vypořádat?

Asi nejtěžší a nejlepší je dojít v úvahách a modlitbách tak daleko, abych skutečně přijal, co mne ohrožuje a co nemohu odstranit. Tedy možnost nakažení, onemocnění a smrti. Nelze to ovšem nikomu – ani sobě – nařídit. Mohu však ve svých úvahách tímto směrem jít a žádat Pána o pomoc na cestě, která se připojuje k jeho cestě křížové. A to s výhledem na vyústění mého života v setkání s Trojjediným Bohem – ať už to bude brzy, nebo kdoví kdy. Tedy usilovat o plnou velikonoční víru.

Čím dalším můžeme sytit svou naději a pokoj?

Mladý člověk bude nejspíš schopen v sobě oživovat odhodlání a sílu a vyhlásí koronaviru jakoby válku. My starší a staří najdeme mnohdy povzbuzení ve vzpomínkách na to těžké, čím jsme už prošli a co nás nepřipravilo o víru ani o rozum.

Někdy nás může povzbudit psaní si či telefonát s někým, kdo je plný naděje, nebo jen prosté sdělení obav i nadějí. Ovšem není dobré „opisovat“, chtít být jako někdo druhý. Spíš se můžeme nechat zkušenostmi nebo příkladem druhých inspirovat. A také se pozorně dívat, kdy a kde ve mně Bůh naději probouzí a co vede k vnitřnímu pokoji. Mnohdy to může být paradoxně péče o druhé a jejich zápasy, které mne probudí a povzbudí.

Občas teď slýcháme, že pandemie koronaviru je „Boží trest“ – objevuje se i řada vysvětlení, za co a proč (potraty, genderová ideologie, malověrnost atd.)? Je projevem porozumění Bohu a jeho bytí taková interpretace?

Tohle je opravdu hrůza. Je to křivda vůči Bohu! Už Starý zákon ví, že „Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil“. A v Novém zákoně nic o takových trestech nenajdeme. Naopak, Pán Ježíš odmítá tvrzení, že ti, na které padla věž v Siloe, si za to mohli svou hříšností sami.

Hledání viníka je častá reakce člověka na těžkost, s níž se neumí vyrovnat. Chce si tím pomoci od napětí a bolesti, ale ono to nepomáhá – a navíc tím mnohdy domnělým viníkům křivdí. Tak se v tomto případě za viníky pandemie označí ti, na které ukážeme prstem v přesvědčení, že jejich špatné jednání je příčinou neštěstí, ač s ním vlastně nesouvisí. Když pak začneme mluvit o „Božím trestu“, označíme za tvůrce pandemie Pána Boha. A v tom je ta velká křivda. Někde v pozadí mysli stojí mínění či představa, že když my své „hříšné bližní“ neovlivníme, „vypůjčíme si“ za tím účelem Pána Boha, aby je potrestal. Že je celá Bible – a evangelia obzvlášť – jedno velké svědectví o tom, jak Bůh hledá hříšného člověka ne proto, aby ho zničil či potrestal, ale zachránil, těmto „prorokům hněvu“ jaksi uniká.

Pro řadu věřících nastávají složité situace se svátostmi. Eucharistie se mnozí musejí vzdát, ke svátosti smíření je téměř nemožné se dostat. Co byste těmto lidem poradil?

Rozumný člověk ani tak nemudruje o tom, co mu chybí či jak hledat náhražku, ale spíš si všímá toho, co má. A my toho nemáme zas tak málo. Je ale možné, že o lecčems nevíme nebo na to zapomínáme.

Pokud jde o svátost smíření, ta je sice jako úkon církve nenahraditelná, ale odpuštění, o které v této svátosti jde, může být dostupné i tam, kde není možné svátost vykonat. Snad si vzpomeneme na pojem „dokonalá lítost“ a její účinky. Katechismus říká: Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“ (KKC 1451).

Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné (KKC 1452).

Nejsme tedy bezmocní a bezradní, ale je možné, že si budeme muset uvědomit hlouběji svou hříšnost jako porušení vztahu s Bohem a poškození jeho díla. Možná se dopracujeme k opravdové lítosti nad ublížením bližním a nad poškozováním Božího plánu. A to může být velmi užitečné. Také si snad lépe uvědomíme, že vyznání hříchů je sice nutné, ale není to jádro svátosti. Tím je naše lítost a Boží milosrdenství.

A co chybějící účast na mši svaté?

Účast na slavení eucharistie (nejde jen o svaté přijímání jako jeho součást) nelze plně nahradit ničím. Tak jedinečná skutečnost to je. Ale touha po setkání ve svátosti je také modlitbou! Ježíšovu oběť, jejíž účinky trvají, mi může připomenout každý pohled na kříž. A mohu za ni děkovat. Když se modlím breviář, mám účast na modlitbě celé církve po celém světě, nemodlím se jen osamoceně. A Ježíšova přítomnost? Vzpomeňme si na slova evangelia: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ A „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. Nejsou to náhražky za eucharistii. Jsou to plnohodnotné Ježíšovy přísliby, které máme přijímat svou vírou a žít.

Jak správně prožívat mši svatou „na dálku“, tedy online, televizní a rozhlasové přenosy?

Pro řadu lidí, zejména osamělých, jsou televizní nebo rozhlasové přenosy bohoslužeb cenným kontaktem s vnějším světem a setkáním s Božím slovem a jeho výkladem. Jistě se také snaží připojit k modlitbě toho, kdo liturgii předsedá. Ale poněkud zavádějící může být snaha „prožívat mši na dálku“. Nedá se nic dělat, ale u své obrazovky či displeje nemohu být účastníkem slavícího společenství, byť je třeba v přenosu přítomna jen jedna osoba. Jistě že se mohu a mám ve víře připojit k díkům, modlitbám, víře nejen slavících, ale i všech sledujících. Neměl bych si ale „hrát na účastníka“, tedy „dělat, jako bych tam byl“. A to z prostého důvodu, že to není pravda. Neříkám to proto, abych někomu sledování přenosu zošklivil, ale abych pomohl těm, kdo se marně snaží „jakoby tam být“, když tam ve skutečnosti nejsou. A také aby (do jisté míry pohodlné) sledování bohoslužeb nenahrazovalo naši snahu a někdy i zápas o poctivou modlitbu. Pro tu může být mnohdy lepší příležitostí nedělní domácí pobožnost (jejíž vzory už vyšly v KT 12 a 13, jsou i na internetu), která spojuje ve víře a modlitbě členy rodiny.

Některé mediální obsahy naopak zdrojem pokoje a útěchy příliš nejsou.

Nezbývá než úsilí o osobní kázeň. Tedy ne „všechno natrvalo vypnout“ ani trávit větší část dne u zpráv všeho druhu, ale podívat se na obrazovku nebo pustit si rádio třeba ráno a potom každé tři hodiny. A všimnu-li si, že to ve mně vzbuzuje aktuální neklid, intervaly sledování protáhnout nebo přepnout na pohádku či film pro pamětníky.

Křest dětí lze snadno odložit. Lze však pochopit strach rodičů o život právě narozeného dítěte a jejich touhu po křtu.

V nebezpečí smrti může pokřtít dítě v podstatě kdokoliv a kdekoliv. Stačí k tomu voda, úmysl křtít a formule: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého,“ a křest ohlásit na faře. To ale platí v nebezpečí smrti, ne „pro jistotu, kdyby“. A pokud je dítě pokřtěno takto v nouzi nebo knězem v zavřeném kostele či v domácnosti, je možné za příznivých okolností (tedy později) uspořádat společnou slavnost díků nad narozením i přijetím do církve, která ovšem není opakováním křtu.

K zásadním momentům patří také pohřby. Co mám dělat, když nemáme možnost rozloučit se se zemřelým?

Pohřeb je jistě projev úcty a lásky k zesnulému a pomůcka pro truchlící pozůstalé. Není-li ale možné pohřeb normálním způsobem konat, není to projev neúcty k zesnulé osobě nebo necitelnosti k pozůstalým. Rozloučit se mohu a mám se zesnulým ve svém nitru. Nic také nebrání, abych se za zesnulou osobu i za pozůstalé modlil. Často také máme možnost je potěšit – byť třeba jen telefonátem nebo e-mailem. V dnešní době je také možné psát si navzájem e-mailem nejen projevy lítosti a účasti, ale také vzpomínky na zesnulou osobu. A počítat s tím, že až to půjde, budeme slavit mši za zesnulého, na kterou příbuzné a přátele pozveme a která ostatně je tím nejdůležitějším, co můžeme konat.

JIŘÍ MACHÁNĚ



 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 32 4. – 10. srpna 2020

Videa zvou do kostelů

Otevřené chrámy, Noc kostelů, Církevní turistika, celá řada projektů zve do chrámů. S novinkou nyní přišla ostravsko-opavská diecéze ve spolupráci se sousední opolskou.…

celý článek


Co komentář, to člověk

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje…

celý článek


Dodnes zní zvony z Nagasaki

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž…

celý článek


Příroda učí všímavosti

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay