Vydání: 2010/13 Čistá srdce, 26.3.2010, Autor: Jan Graubner

Se smutkem sleduji světská média, která se v poslední době pustila do kritiky církve takovým způsobem, že k tomu není možné mlčet. O to více mě potěšil hlas, který se objevil v italském internetovém deníku Il Sussidiario a který pro Vatikánský rozhlas přeložil Milan Glaser. Autorem článku je Jose Louis Restana a zásadní pasáže textu bych rád tímto zprostředkoval i čtenářům Katolického týdeníku:

Možná, že letošní postní doba bude pro Benedikta XVI. nejtěžší. Po hořkém potvrzení toho, co prohlásil jako prefekt Kongregace pro nauku víry během rozjímání Křížové cesty u Kolosea v roce 2005 („Kolik špíny je v církvi!“), následuje nyní nechutný hon, kterého se účastní světská média různého ražení, disidenti typu Hanse Künga a lobby šiřitelů nových lidských práv. Jsou to dny tmářství a hněvu sdělovacích prostředků a Petr je opět uprostřed bouře. S hodinářskou přesností se dostávají na přetřes případy plnící funkci cíleně naváděných bomb. Očekává se list katolíkům v Irsku, jenž je reakcí na hrozná obvinění tzv. Ryanovy komise. Tisk vytahuje staré případy v Holandsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku, z nichž mnohé již stanuly před soudem a byly už archivovány před 20 či 30 lety. Vznětlivý materiál na konstrukci špinavého, ale i falešného příběhu. Je to snaha vykreslit v kolektivní představivosti takovou podobu církve, která je nejenom jakýmsi cizím tělesem v postmoderní společnosti, ale určitým druhem zrůdy, jejíž morálka a interní disciplína vedou její členy k anomáliím a úchylkám. Ano, toto je církev, která vychovala Evropu k uznání lidské důstojnosti, v lásce k práci, literatuře a zpěvu; ta, která vynalezla nemocnice a univerzity a zavedla právo a omezila absolutismus… Nyní to vše není důležité. Se stejným potěšením, které někteří zakoušejí při odstraňování jejích symbolů z veřejného prostoru, se jiní pokoušejí o demolici jejího obrazu v kolektivním povědomí. Otázka zní: je pravdou, co se nám říká, anebo nikoli? Podívejme se na čísla. Například v Německu z 210 000 případů zneužití nezletilých, jež byly oznámeny od roku 1995, se jich 94 týkalo různými způsoby církve. Pokud velká média kladou na první stránky 94 případů a záludně přitom zamlčují dalších 200 000, ocitáme se před odpudivou operací, na niž je třeba poukázat. Čísla této katastrofy k nám promlouvají o morální chorobě naší doby a vyžadují, abychom příčinu soužení západních společností hledali nikoli v celibátu katolických kněží, nýbrž v sexuální revoluci roku 1968, v relativismu a ve ztrátě smyslu života. Nikdo například neříká, že ve Spojených státech byl pětkrát vyšší počet obviněných mezi pastory protestantských komunit anebo že ve stejném období, kdy bylo v této zemi odsouzeno něco přes 100 katolických kněží, bylo za stejný zločin zároveň odsouzeno 5 000 profesorů gymnastiky a trenérů. A nikdo přitom nežádal vysvětlení na Basketbalové federaci! A nakonec, údaje nejvíce deprimující: oblastí, ve které se vyskytuje nejvíce případů pohlavního zneužití nezletilých, je rodina (zde dochází ke dvěma třetinám registrovaných případů). Co tedy má s tím vším do činění celibát? Ponechme stranou staré obsese Hanse Künga a jeho archaickou křižáckou snahu o odstranění nervů a podstaty církve. Od světských médií, která se dovolávají vědeckosti, preciznosti a profesionality, se však očekává větší objektivita. Minulý týden dálkově ovládaná „morální panika“ zasáhla dobře svůj cíl. Hon se soustředil na tu největší kořist, samotného Benedikta XVI., papeže, který provětral vzduch a zavedl řadu opatření za účelem maximální transparentnosti, kooperace s autoritami, a zejména péče o oběti. Byl to papež, který se ve Spojených státech a v Austrálii tváří v tvář setkal s těmi, kteří byli vystaveni oné hrůzné zkušenosti, aby požádal o odpuštění jménem církve, jejímiž zraněnými členy jsou, a zasluhují proto přednostní pozornost. Nařknutí papeže Ratzingera právě na tomto poli by si zasluhovalo pouhé pohrdání, pokud by neodhalovalo něco důležitého o této historické době. Existuje kulturní, politická a mediální moc, která si bez uzardění a rozpaků vzala na mušku Petra. Zajisté to není poprvé a je vhodné si to pamatovat. Zuřivost a použité zbraně jsou však tentokrát mnohem podlejší než dříve.

JAN GRAUBNER, olomoucký arcibiskup