Ústa mluví, čím srdce přetéká
Vydání: 2021/14 Velikonoce s papežem, 30.3.2021, Autor: Pavel Hošek
Zdá se, že apoštol Pavel to říká jasně: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení“ (Řím 10,9-10). Víra a vyznání patří k sobě. Tečka.
Baptisterium ve tvaru kříže z kostela Paraportiani na řeckém ostrově Paros. Chrám nechala kolem roku 326 postavit pravděpodobně matka Konstantina Velikého svatá Helena. Vyznání víry bylo součástí křestních obřadů už v raných dobách církve. Snímek archiv KT
Znamená to, že křesťan musí zavádět řeč na náboženské otázky? Znamená to, že každý věřící má v rozhovorech alespoň občas citovat Bibli? Že je třeba i za cenu velkých rozpaků nastolovat v konverzaci věroučná témata? Vyhlížet příležitosti, jak nenápadně stočit rozhovor k duchovním záležitostem? Patrně to bude trochu složitější. Je zřejmé, že víra a vyznání neodmyslitelně patří k sobě. Vždyť mnozí křesťané v dějinách církve za své vyznání zaplatili životem. Víra se týká celé bytosti, není to jen soukromé přesvědčení. Je to i veřejné stanovisko. A vyznání, to je vlastně zveřejnění víry. Křesťan je svědek, vyznavač.
V dobách pronásledování církve to bývá přehlednější. Za statečné vyznání se platí. Vězením, utrpením, mučednictvím. Ano, křesťan je svědek, o tom není pochyb. Být křesťanem znamená dosvědčovat Boží jednání v dějinách.
Toto svědectví ale nemusí a někdy ani nemá mít podobu obecného tvrzení. Naopak, je to něco hluboce osobního. Vyznání je vlastně vyprávění. Vyprávění o tom, co Bůh učinil v mém životě. Jakým způsobem vstoupil do mého příběhu. Žádné teoretické řeči o metafyzice. Vyprávění o tom, co se mi přihodilo. Vyprávění, za něž ručím svým životem. A ve kterém okamžiku si lidé začnou vyprávět své životní příběhy? Ve chvíli, kdy mezi nimi vznikne přátelství, v momentě, kdy se mezi nimi rozhostí důvěra. Dřív ne.
Možná by bylo užitečné dívat se na otázku vyznání víry úplně obyčejně. Všichni přece víme, že „čím srdce přetéká, to ústa mluví“. Když potkáme nadšeného houbaře, včelaře nebo rybáře, brzy se začneme bezděky usmívat nad tím, jak „vydává svědectví“ o své životní lásce. Jak líčí své úlovky, své nadšení, svá dobrodružství. S houbami, se včelami a s rybami. Není to tak, že by si odkašlal a s patosem televizního hlasatele začal „vydávat svědectví jako pravý vyznavač“. Dává zkrátka najevo radost z toho, co naplňuje jeho srdce. Úplně civilně, bez divných a nesrozumitelných slov z filmů pro pamětníky.
Myslím, že v české kotlině to jinak nejde. Český člověk je ve vztahu k náboženské víře plachý. Duchovní záležitosti ho zajímají, ale nemá důvěru k církvi. Nabubřelé zvěstování nemá v české společnosti velkou šanci na úspěch, český člověk nedůvěřuje velkým slovům.
Nicméně je to člověk, který duchovně hledá. Klade si otázku po smyslu života. A zkoumavě se při tom dívá mimo jiné na společenství věřících. Často s jistou nedůvěrou, často s podezřením, ale někdy i s opatrnou nadějí a s nejistým očekáváním. Nevyhlíží sebevědomé zvěstování náboženské nauky. Vyhlíží zázrak nezištnosti. Ano, vyhlíží praktické projevy lásky k bližnímu. Tedy spíš vyznavačské činy než slova.
Vyznání je přiznání se ke Kristu
Zvěstování evangelia není odpovídání na otázky, které nikdo neklade. Je to praktické uskutečňování Ježíšova bytí pro druhé – slovy i skutky. Vyznání je přiznání. Je to přiznání se ke Kristu tím, jak žiju, co dělám, co říkám. Dnes. Zítra. Každý den. Jde především o to, co jsme. Pak o to, co děláme. A nakonec o to, co říkáme. V tomto pořadí.
Nejde jen o křesťanství coby světový názor. Jde spíš o křesťanskost jako o kvalitu života. Života ve znamení víry, lásky a naděje. To je ona nezaměnitelná kvalita, kterou jsme povoláni šířit kolem sebe. Aby se v obyčejných situacích všedního dne mohlo zatřpytit něco z moci a slávy nebeského království.
PAVEL HOŠEK. Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské
Sdílet článek na:
