Uprchlíci z kolébky církve u nás

Vydání: 2021/17 Mnich Dominik rozšířil české nebe, 20.4.2021, Autor: Tereza Zavadilová

Na světě žije přibližně devět milionů Arménů. Dvě třetiny z nich mimo svou vlast v diasporách po celém světě. A dva tisíce v Česku. Jak se jim u nás daří?


Skupinka místních ve vesnici Togh v Hadrutské oblasti Karabachu, kde Ázerbájdžánci dnes ničí arménské památky. Foceno 1987, rok před masakrem Arménů v Sumgaitu. Snímek Garik Avanesian


Každého 24. dubna si Arméni připomínají tureckou genocidu z let 1915–1918. Ta byla jen počátkem jejich postupné emigrace do celého světa. Konflikt o Náhorní Karabach, ale též ekonomická blokáda, která následovala, přinutily další Armény uprchnout v letech 1988 až 1994 z domovů do různých, převážně evropských zemí. Usídlili se také u nás: v Praze a jejím okolí, ale i v Brně nebo Frýdku-Místku.

Děti tehdejších uprchlíků mluví plynně česky, někteří navíc studují na prestižních světových univerzitách. I jejich rodiče si byli schopni složitý jazyk postupně osvojit a mnozí rozjeli úspěšné podnikání, v rozhovorech však neskrývají určitý smutek. S úzkostí sledují, co se v jejich vlasti děje od loňského podzimu, a litují, jak se jejich starobylá kultura za válečného běsnění ztrácí. Je to pokračování staleté etnicko-náboženské nevraživosti mezi Armény a Ázerbájdžánci, prohloubené konfliktem po rozpadu Sovětského svazu a opakovanými pogromy. „Sporné území Náhorního Karabachu bylo podle arménské strany vždy prakticky zcela křesťanské,“ uvádí Michal Řoutil, expert na křesťanské menšiny v bývalé Osmanské říši a šéfredaktor revue pro východní křesťanství – Parrésia. „Podle oficiálních statistik žijí v současnosti v Ázerbájdžánu pouhá 4 % křesťanů (Rusů, Gruzínů i západních křesťanů),“ dodává. Zbytek jeho obyvatel se hlásí k islámu.

Dosud nezhojeným traumatem Arménů je série masivního pronásledování a vraždění, které začalo už na konci 19. století (tzv. hamídijské masakry). Národ tvrdě zakusil první z genocid minulého století poté, co 24. dubna 1915 Turci zatkli několik set představitelů arménské inteligence, jež obvinili z kolaborace s Rusy, a pak se zaměřili na zbytek populace. „Genocidu zosnoval osmanský mladoturecký režim a údajná ‚zrada‘ a ‚kolaborace‘ Arménů s Ruskem se stala pouze záminkou. Dodnes o ‚proradných Arménech‘ zasluhujících potrestání hovoří především turecká a ázerbájdžánská propaganda,“ zdůrazňuje Řoutil. „Mladoturci chtěli Armény zničit jako etnikum, náboženství přitom hrálo druhořadou roli. Proto také poslali do konvojů smrti cca sto tisíc Arménů, kteří pod hrozbou smrti konvertovali k islámu,“ konstatuje. Do roku 1923 bylo (z arménského hlediska) vyvražděno až 1,5 milionu Arménů. Část zahynula vyhladověním, zastřelením či upálením v koncentračních a vyhlazovacích táborech v Syrské poušti. „Deportační trasy se sbíhaly v syrském Aleppu. Arméni tam žili a umírali bez pomoci přímo na ulicích,“ uvádí Řoutil a upřesňuje: „Podle nejnovějších poznatků Osmané v letech 1915–1916 zlikvidovali na 900 tisíc jedinců.“

Prvním, kdo se pokoušel v Československu na genocidu upozornit, byl cestovatel Karel Hansa, který v roce 1923 po svém setkání s arménskými uprchlíky vydal knihu Hrůzy východu. Zásadní svědectví ovšem o deset let později světu přinesl německy píšící Franz Werfel, pražský rodák, ve strhujícím opusu Čtyřicet dnů (1933). V díle vylíčil statečný odboj hrstky Arménů proti turecké přesile s prorockým varováním před hrůzami, jež teprve měly nastat.

Až do 30. let pak Turci ničili i památky arménské kultury. První diaspory postupně vznikaly v USA, Francii a Argentině. Početné jsou dnes i na celém Blízkém východě, v Rusku a svou eparchii (diecézi) mají na Ukrajině.

Genocidu Arménů uznávají pouze tři desítky zemí světa (Česko od roku 2017). Turecko jako nástupnický stát Osmanské říše vinu předků dlouhodobě popírá. Recep Tayyip Erdoğan sice jako první z tureckých prezidentů vyjádřil potomkům obětí soustrast, formální omluva však dosud nepadla. Před soudem za „urážku turectví“ v roce 2005 dokonce stanul tamní spisovatel a nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk, když arménskou genocidu označil pravým jménem.

První státní církev

Arménské dějiny mají i jedno významné prvenství: země vyhlásila křesťanství státním náboženstvím jako vůbec první na světě – roku 301 (Římská říše až o 79 let později). Král Tiridat tehdy přijal křest od Řehoře Osvětitele, mnicha a věrozvěsta. Bylo to o půltisíciletí dříve, než se nechala pokřtít první česká knížata. Víru do Arménie přinesli následovníci apoštolů a mučedníků Bartoloměje a Tadeáše Judy. Arménská církev byla od počátku autokefální (tj. nezávislá) a na třech ekumenických koncilech – Nicejském (325), Konstantinopolském (381) a Efezském (431) – se podílela na formulaci pravd křesťanské víry. Osamostatnila se pak roku 451 po koncilu v Chalkedonu, když nepřijala vyznání, že v Ježíši Kristu je sjednoceno božství a lidství.

Hlavou arménské církve je všeobecný patriarcha (katholikos) Karekin II. Vatikán s ní vede úspěšné ekumenické rozhovory. V roce 2006 papež Benedikt XVI. zástupce řádného synodu arménské církve ocenil, že se jejich krajané „vždy snažili zapadnout do společností, ve kterých se ocitli, a to svou tvrdou prací a důstojností“, čímž „nadále svědčí o své věrnosti evangeliu“. Roku 2001 Arménii navštívil papež Jan Pavel II. a před pěti lety František. A při stém výročí genocidy roku 2015 se Arménská apoštolská církev rozhodla prohlásit všechny oběti genocidy, tedy 1,5 milionu věřících, za svaté.

TEREZA ZAVADILOVÁ
 

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 20 11. – 17. května 2021

Statečný patron lidí od vody

Na konci května uplyne 300 let od blahořečení sv. Jana Nepomuckého. Slavit se bude nejen v jeho rodném Nepomuku.

celý článek


Síla, kterou má jednota

Desítky duchovních různých církví se 8. května připojily ke společné Deklaraci smíření v Praze na Bílé hoře, kde se před 400 lety odehrála známá bitva.

celý článek


Soudce, který se nebál mafie

Nového patrona mají od minulé neděle právníci a soudci. Je jím Sicilan Rosario Livatino, kterého pro jeho důslednou službu spravedlnosti zastřelila mafie Stidda v září 1990.

celý článek


Konfrontační styl je zničující

Publicista, pedagog, skaut, mediální analytik, člen redakční rady Perspektiv KT JIŘÍ ZAJÍC slaví sedmdesátiny. Některé své životní role a postřehy přibližuje v rozhovoru.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay