26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Umíme v církvi pochválit a poděkovat?

21. 11. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/47 Umí být církev vděčná?, 21.11.2006, Autor: Milan Badal

kou škálu odpovědí. Od krajnosti, která ze zkušenosti ví, že „ v církvi se neděkuje“, až po druhý pól, tvrdící, že právě v církvi se lidem dostává patřičného ohodnocení jejich práce. Možná, že při podobných rychlých soudech děláme někde chybu.

Většinou si jako věřící představujeme, že jsme „v církvi“, jako bychom byli členy nějaké organizace. Cítíme se být řadovými pěšáky a vzhlížíme k biskupům – šéfům, které zatěžujeme přílišným očekáváním výkonů, rozhodování a řízení. To je asi první omyl, kterého se dopouštíme. Církev jsme totiž my všichni, kdo jsme pokřtěni. Otázka by spíše měla být položena tak, zda dokážeme být v církvi vděční, vyjadřovat vzájemně díky za svou práci a dát najevo veřejné uznání.

Jsme i my ochotni chválit?
Z vlastní zkušenosti vím, že panuje jakýsi nepochopitelný ostych ke chválení. Nemyslím tím pokrytecké a licoměrné pochvaly, ale prosté zhodnocení dobré práce, které by pochváleného mělo v jeho díle povzbudit a přinést mu pocit radosti. Ruku na srdce, kdy jsme se odhodlali jít po mši za knězem a říci mu, že tentokrát to kázání opravdu „sedlo“, že nás oslovilo a že se mu zkrátka práce podařila? Možná že nám ani nedochází, že kněz, který dobře cítí slabiny i povedené provedení své promluvy, musí mít pocit, že mluví do zdi. Ohlasem je v nejlepším případě dopis věřícího představeným, kde je nějaká stížnost. Ale chválou velmi šetříme. I kněz je jen a jen člověk a uznání jej potěší, má-li opodstatnění.
Nejde však jen o práci kněží či biskupů, ale i laiků, kteří velmi obětavě uklízejí kostel, připravují květinovou výzdobu, desetiletí konají nelehkou službu kostelníků či pracují s mládeží nebo nacvičují zpěv.
Ve všech případech mnoho uznání nedostanou. Vypadá to, jakoby práce pro církev, respektive pro Pána Ježíše, měla být sama o sobě dostatečnou odměnou. Vědomí, že moje práce má smysl, ba dokonce jakýsi smysl „vyšší“, je jistě velmi potřebné. Stejnou měrou ale člověk touží i po tom, aby si jeho snahy někdo všiml.

Špičkou ledovce je veřejné uznání
Potěší poděkování, potěší uznání, ale na „celocírkevní“ úrovni jsou to přece jen opravdu ti vyšší, biskupové, kteří by měli a mohli veřejně něčí práci ocenit. V mnoha případech už se tak děje. Například při poutích na Velehrad bývá dobrým zvykem ocenit některé katolické pracovníky v oblasti kultury a umění. Je možné i na žádost biskupa, aby laik za své vynikající služby církvi dostal řád sv. Řehoře, či jiné církevní vyznamenání přímo od Svatého otce. Pro kněze je tu možnost udělení titulu „monsignore“, jmenování čestným kanovníkem některé kapituly a podobně. Jakkoliv platí, že všechna sláva je polní tráva, přece jen tyto možnosti dávají veřejnosti znát, koho si v církvi výjimečně vážíme. Někteří otcové biskupové velmi dobře této možnosti využili a postarali se, aby tyto čestné tituly obdrželi starší kněží, kteří během reálného socialismu osvědčili vzácně svou věrnost církvi a Kristu.
Nebojme se pochválit a ocenit práci Stále však mám dojem, že někdy zvítězí strach z přemíry odměn vyznamenání a že se mnohdy trochu podobáme jednomu českému politikovi, který při rozhodování o udělení státních vyznamenání proslul výrokem: „Stejně si to nikdo nezaslouží, leda tak já.“
Kromě tohoto žertovně samolibého důvodu ale v naší církvi lze objevit i další pohled, shrnutý do výroku jistého biskupa: „Proč bych měl někomu děkovat, když dělá dobře svou práci a dělá ji přece pro Krista?“ Asi bych polemizoval s takovým postojem a připomenul, že v naší společnosti i v naší církvi zdaleka není dobrá, kvalitní a dlouhodobá namáhavá práce samozřejmostí. Už proto je namístě odměňovat dobré výkony, aby k nim byli povzbuzeni i další lidé.
Navzájem si v církvi poděkovat se budeme asi muset ještě dost dlouho učit. Zvláště při vrozeném českém skuhralství a naříkavosti na všechno a na všechny. Kdybych byl v kostele a měl promluvu, udělal bych to teď jednoduše. Řekl bych: „Moje milé ovečky! Jasný úkol do příštího týdne pro každého, kdo chce něco pořádného udělat: rozhlédněme se kolem a zkusme někomu aspoň jednou poděkovat. Třeba mamince, že nás dobře vychovala. Bývalému učiteli, že na něj ani po letech nezapomínáme díky báječné atmosféře jeho hodin. Úřednici, že nám pomohla správně vyplnit složitou žádost a rychle ji vyřídila.(Opravdu, i takové věci se dějí!). Farníkům, že nám dávají najevo zájem o církev a její život i nesnadnými nápady. Kamarádovi, že se na nás nevykašlal, když jsme potřebovali pomoc. Zkrátka, nechávám to na každém z vás – na vašem důvtipu, laskavosti a schopnosti vidět to dobré.“
Aby to nekončilo tak vzletně. Děkujme, děkujme při každé příležitosti, v církvi i mimo ni. Jak říkávala moje babička: „Poděkuj, huba ti neupadne!“


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou