Umět zůstat sami, ale ne osamělí
Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Max Kašparů
Když děti dospívají
Oba citáty můžeme spojit a použít je
v situaci, kdy z rodiny odcházejí dospívající děti. Na jedné straně sice
zůstávají dál našimi dětmi co do smyslu rodičovského - řeka zůstává řekou, ale
protože čas plyne a vše se mění, nejsou již našimi dětmi ve smyslu závislosti
nebo poslušnosti. Na druhé straně se z dospělých lidí, rodičů, stává opět
samotná dvojice, jakou byli na počátku svého manželství - jen s tím malým
rozdílem, že na počátku manželství čekali, až přijdou děti na svět, nyní čekají,
až se děti vrátí ze světa. Ačkoli zůstávají sami, neměli by zůstat osamělí. A v
tom spočívá jádro problému.
Současné hodnoty naší společnosti jsou silně
odlišné od těch, kterými se řídily předchozí generace, a proto není možné
obratem ruky vyrobit jakousi šablonu chování pro obě generace. Jistě je to
případ od případu jiné, v některých rodinách se odchodem dětí mnohé vyřeší, v
jiných naopak zkomplikuje. Otázkou zůstává, komu nastanou větší komplikace.
Nářky rodičů na osamělost
Často se setkávám s nářky
rodičů, kteří si stěžují na opuštěnost, ale přichází i stejné množství mladých,
už dospělých lidí, kteří si stěžují na „domácí vězení“. V prvním případě mladí
odešli a rodiče pro ně přestali existovat. Ve druhém případě zase neexistuje,
aby staří dovolili mladým odejít.
Ideální je stav, kdy rodiče respektují
dospělost svých dětí a děti zároveň udržují určitou formu kontaktu se svými
rodiči. Rodiče umožní dětem svobodnou volbu studia, práci daleko od domova,
třeba na druhém konci světa, respektují volbu jejich životního partnera. I když
s nimi nemusí souhlasit a mohou říci svůj názor, přesto stále respektují jejich
rozhodnutí jako rozhodnutí dospělého dítěte. Děti zase musí udržovat stálý
kontakt s rodiči a nedopustit, aby se cítili opuštění.
K rovnováze vede však
cesta už od příchodu dětí na svět, nikoli při odchodu dětí do světa - také
proto, aby děti nelitovaly, až rodiče odejdou ze světa.
Ovlivňování dětí a rodičovská sebevýchova
Výchova k
rovnováze má dvě části a musí ji provádět samotní rodiče. První část se týká
rodičovské sebevýchovy. V té jde o to, aby si otec i matka již od samého počátku
byli vědomi, že jednou své děti „ztratí“, a aby se s touto nikoli eventualitou,
ale skutečností naučili žít. Je potřeba si čas od času a s přibývajícím věkem
dětí stále častěji opakovat, že dítě nemám doma připoutané nadosmrti, ale jednou
se s ním musím - v tom nejlepším smyslu slova - rozloučit. Dlouhá řada rodičů,
především matek, vyrobí vůči svému dítěti „druhou pupeční šňůru“. Tou své dítě
ovlivňuje a pomocí výčitek hrubě citově vydírá, zvláště v době jeho dospělosti,
eventuálně před jeho odchodem z domova. Jiné matky pěstují v dětech závislost na
své osobě v podobě jejich nesamostatnosti. V tomto případě, místo pupeční šňůry,
můžeme hovořit o „krátkém řetězu“. Dospělému dítěti je sice ústy matky
opakováno, že si může založit svoji vlastní rodinu, že může odejít do světa, kam
ho srdce táhne, ale dítě cítí, že řetěz je příliš krátký, že není schopno se
samo o sebe postarat. Oba druhy matek chápou - bohužel - své jednání jako
mateřskou péči vysoké kvality. Tolik k rodičovské sebevýchově, jejímž cílem je
schopnost propustit své dítě bez výčitek, bez sebelítosti a falešného
bědování.
Druhá část se týká výchovy dětí. Její začátek sahá už do
nejútlejšího věku. Dítě se musí pomalu a citlivě učit odpovědnosti vůči hračkám,
domácím zvířatům, rostlinám, rodičům, Bohu. Rodiče a Boha dávám na konec
této řady záměrně, protože právě přes hezký vztah k věcem neživým a bytostem
živým se dítě učí hezkému vztahu k matce a otci - otci jak pozemskému, tak
nebeskému. Zde je na místě zastavit se u čtvrtého Božího přikázání. Je-li
pochopeno a praktikováno správně, je pro rodiče i děti požehnáním. Je-li
pochopeno nesprávně, vede k mezigeneračním krizím. Někteří rodiče se domnívají,
že toto přikázání je bičem na děti: „Budeš mne poslouchat na slovo! Jinak tě
potrestám já za neposlušnost a Bůh za porušení přikázání.“ Správně pojímané
čtvrté přikázání nevede ke strachu, nýbrž k vědomí trvalé sounáležitosti nejen s
otcem a matkou, ale s celou kmenovou rodinou. Vždyť ctít neznamená otrocky se
hrbit.
Uvedená dvojí výchova nám pomůže zbavit se pocitů ztrát, a přitom neztratit
svoje děti. Zkušenost ukazuje ještě dva jevy, které nastanou, když dospělé děti
odejdou z domova. U matek bych jej nazval „adopce tatínků“ a u otců „druhé
klukovství“.
V každé ženě jsou, kromě velikého kusu mateřství, také malé
kousky učitelství a vychovatelství. Jedinou bytostí, která zůstává v domácnosti
po odchodu dětí, je tatínek. Ten brzy pozná pedagogicko-vychovatelské aktivity
své ženy, kterých si možná nevšiml, když je praktikovala vůči dětem. Manželka
vstupuje opět do role vychovatelky a v tomto případě je objektem jejího
pedagogického zájmu manžel. Tomu může na jedné straně vyhovovat zvýšená
manželčina pozornost, ovšem často se stává, že ženy nedovedou dostatečně jasně
rozlišit, kde končí dětská výchova a začíná manželova převýchova. Existují
manželství, kde muž rád přijme úlohu dítěte, zvláště takový muž, který po této
roli toužil a dostalo se mu jí až teď. V jiných případech, a je jich většina,
pociťuje manžel výchovné působení své ženy jako nepříjemné vměšování se do jeho
životního stereotypu. Tento stav si ovšem nelze plést se situací, kdy muž
přebral funkce, které za něho (právě za něho) předtím dělaly jeho děti.
Pokud
byla žena ve stále živém kontaktu se svými dětmi a odchodem dětí ztratila
možnost komunikace, je na manželovi, aby právě on přebral funkci svých dětí a
věnoval své ženě větší pozornost, než tomu bylo dříve.
Otcovský jev nazvaný
„druhé klukovství“ souvisí s již citovaným českým příslovím. Muž má právě v
tomto období tendenci stávat se druhým dítětem. Důvody k tomu mohou být dva: buď
se podvědomě vrací do věkově nižších vrstev, aby se přiblížil mentalitě
budoucích nebo už existujících vnoučat a nechce si přiznat obsah oslovení
„dědečku“, anebo si chce užívat nabytého osvobození od otcovských úkolů. Tuto
variantu bych nazval trochu odvážně „rozpustilost z odbřemenění“.
V každém
případě je období, kdy v rodinách dochází k dělení generací, něčím novým. Každý
otec a matka to zažijí jen jednou v životě. A protože zkušenost je nepřenosná,
nelze se ze zkušenosti předchozích generací poučit. Nevadí. Jde jen o to, aby to
všichni – matka, otec i děti – přežili bez tělesných, duševních i duchovních
úrazů.
