Úleva po dobré zpovědi
Vydání: 2018/48 Biskupové přivítali nuncia, 27.11.2018, Autor: Jiří Macháně
Úklid, natož ten předvánoční, nebývá v domácnostech zrovna populární činnost. S podobnou nelibostí se někdy stavíme k úklidu v duši – ke svátosti smíření. Přitom strávit Vánoce v poklizeném domově má rád snad každý. Podobně jako pocit úlevy po dobré zpovědi.
Na vlastní uši uslyším, že jsou mi odpouštěny hříchy... Snímek Lukáš Janík / Člověk a Víra
„Adventní zpověď je vlastně předvánoční gruntování srdce. Je potřeba udělat pořádek nejen kolem sebe, ale i v člověku,“ říká P. Romuald Rob, duchovní správce farnosti v Karlových Varech-Rybářích. Pustit se do zevrubného dělání pořádku v duši je podle něj dobré zejména tehdy, když začneme mít pocit, že velké hříchy přece nemáme a zpovědi nám proto není zapotřebí. „Zůstaňme u toho příměru s adventním úklidem příbytku. Do něj se pustíme taky dřív, než když nepořádek už nejde ani překročit. A utíráme přitom i drobný prach,“ zdůrazňuje P. Rob a dodává: „Milost pokání byla dána člověku s prolitím Kristovy krve. Za naše hříchy zemřel Kristus Pán. Když nám tohle doopravdy dojde, začne nám být líto nejen velkých porušení vztahu s Bohem, velkého nepořádku, ale i drobnějšího, neméně zraňujícího smetí. A nezapomínejme, že ďábel se skrývá v detailu, jak praví klasik.“
P. Rob je zároveň jedním z českých misionářů milosrdenství, kteří ve Svatém roce milosrdenství (2016) obdrželi od papeže zvláštní pravomoc zprostředkovávat odpuštění hříchů jinak rezervovaných Svatému otci. Na zpověď nahlíží jako na důsledek vztahu s Bohem: „Je to podobné, jako když žiju ve vztahu s blízkým člověkem. Často si musíme mnohé vyjasnit, omluvit se. Ne všechno zvládneme, je nutné vyjádřit lítost, připravenost se změnit, pokud druhého zraňuji. Zpověď je výrazem vztahu s Bohem, s Kristem,“ říká P. Rob. A je prý také velmi podobná tomu, co dělají sportovci, když si přehrávají ze záznamu prohrané zápasy. Hledají chyby. Nikoliv proto, aby si působili trýzeň, ale aby se poučili, co dělají špatně.
Po padesáti letech jako miminko
A jaké to je, když do zpovědnice usedne kajícník, který se ke svátosti smíření odhodlá po mnoha letech? „Musím se přiznat, že je to úžasná satisfakce. Padesát let třeba ten člověk nebyl u zpovědi. Padesát let v životě třeba prohrával. Padesát let se o něj ďábel snaží. A pak přijde ten okamžik, kdy se obrátí. A ďábel má smůlu. Prohraje. A během té chvíle je ten člověk jako miminko,“ prozrazuje, co jde knězi hlavou po takové „výroční“ svátosti smíření. Jak dodává, žádný penitent se nemusí bát do zpovědnice vstoupit jen proto, že má pocit, že „v tom neumí chodit“, že se neumí zpovídat – každý kněz je na takovou situaci připravený a kajícníkovi v takové chvíli rád pomůže.
„Velmi dobrý návod k použití zpovědnice naleznou lidé v kancionálu. Často jej vkládám do rukou lidem, kteří jsou bezradní. Dobré zpovědní zrcadlo může otupené svědomí probouzet a provázet krajinou přehlíženého hříchu. Přitom objevit něco nového, nějaký nový hřích, to by byl od kajícníka opravdu výkon. Snad každý kněz vám to potvrdí: je to všechno na jedno brdo a není nic nudnějšího než hříchy.“
Zakusit smíření s Bohem. Narovnat pochroumané vztahy s ním i s lidmi. Prožít advent a Vánoce v opravdovém pokoji duše. To vše je jistě krásné, ale adventní doba nás má vést především k trvalejšímu obrácení. Tedy i k vytrvalosti ve svátosti smíření, protože jak říká P. Romuald Rob: Po jednom aspirinu chřipka nepřejde.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
