Ukrajina pět let po Majdanu
Vydání: 2019/9 Krýt zneužití znamená šířit zlo, 26.2.2019, Autor: Petruška Šustrová
Příloha: Perspektivy 9
Minulý týden uplynulo pět let od krveprolití na kyjevském náměstí Nezávislosti, známém jako Majdan, při němž pořádkové jednotky proruského prezidenta Janukoviče zastřelily více než stovku protivládních demonstrantů.
Před pěti lety začala revoluce na Ukrajině. Repro KT
KOMENTÁŘ Petrušky Šustrové
Před pěti lety se poté, co tehdejší prezident Viktor Janukovyč zpochybnil směřování Ukrajiny do struktur Evropské unie, vzbouřila velká část ukrajinské společnosti. Nejviditelnějším projevem byla obrovská shromáždění na kyjevském náměstí Nezávislosti, ale mohutný společenský pohyb se odehrával ve velké části země. Důsledky byly a jsou tragické – anexe Krymu a válka na východě země, kterou vyvolalo svévolné odtržení dvou samozvaných republik, Doněcké a Luhanské. Snaha mezinárodního společenství přispět k uklidnění ukrajinského konfliktu, zformulovaná v tzv. minské dohodě, bohužel vyústila do prázdna – boje neskončily, byť během let polevily, Ukrajina se nefederalizovala a Krym si ponechává Rusko. Rusko ostatně v celém konfliktu hraje vskutku neblahou roli. Poté, co vyšlo najevo, že ukrajinská společnost i převážná část politické elity netouží po tom, aby země byla satelitem ruské velmoci, pokračují ruské síly jak v bojích na východě země, tak v neúnavné propagandě. A je s podivem, jak značná část euroamerického světa na argumenty ruské propagandy přistupuje.
Pozorujeme to i v České republice, v tomto ohledu se činí zejména představitelé komunistů, kteří nezřídka vypouštějí výroky o „banderovcích“, či dokonce o „ukrajinských fašistech“. Pokládám za vhodné to uvést na pravou míru. Nemá smysl popírat, že značná část ukrajinské společnosti obdivuje někdejšího vůdce Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Stepana Banderu, jehož bojovníci za války jistou dobu bojovali po boku německých vojsk. Že to nesvědčí ukrajinské pověsti v zahraničí, je nabíledni. Soudný člověk by ovšem měl rozlišovat: Ukrajinci přece Banderu neobdivují proto, že se na určitý čas připojil k Hitlerovi, ale proto, že se snažil bojovat za svobodnou a samostatnou Ukrajinu. (Bojovníci UPA ještě léta po válce bojovali proti sovětské moci.)
Nemá ani smysl popírat, že Banderovi vojáci se dopouštěli mnoha zločinů, ba zvěrstev. Přece jen bychom ale neměli zapomínat, že to bylo za války a že se podobně nebo stejně ve Volyni či v Haliči chovaly útvary bojující na všech stranách. Mluvit v této souvislosti o fašismu je proto ryzí demagogie, zjevně převzatá z ruské propagandy. Musíme mít totiž na vědomí, že v ruštině se slovo „fašista“ používá prostě jako hrubá nadávka, i bez jakékoliv souvislosti s jeho ideologickým obsahem. V ruských městech můžeme zaslechnout, jak plísněné dítě řekne matce: „Ty kak fašist!“ („Jsi jako fašista!“). A ideologií UPA rozhodně nebyl fašismus, natožpak nacismus. Tato pochybná pověst Ukrajině velice škodí. Země by potřebovala mohutnou mezinárodní morální i hmotnou podporu, protože je přes veškerou snahu mnoha lidí zamořena korupcí – a místo aby se mohla soustředit na tento i další problémy, které ji sužují, je stále zapletena do bojů na východě, označovaných za občanskou válku, v nichž se však angažují ruské zbraně i vojáci.
Vymanit se z dědictví komunismu není snadné, víme o tom sami své – a to jsme nebyli vystaveni ani válečné agresi, ani účinné propagandistické válce. Přejme tedy Ukrajině, aby její voliči měli v nadcházejících volbách šťastnou ruku.
Autorka je publicistka a překladatelka
