Vydání: 2021/32 Jezuité slavili svého patrona, 3.8.2021, Autor: Kateřina Koubová

Příloha: Doma 32

V Itálii se Božská komedie dočkala mnoha vydání a hlavně různých forem podání, přístupných i dětem. Nejnověji jsou to komiksy, ale veledíla se nezalekli ani výtvarníci od Disneyho. Zkrátka Dante Alighieri, jehož celá Itálie letos oslavuje a spolu s ní literární a křesťanský svět, zemřel před 700 lety, ale jeho dílo k nám promlouvá dodnes.
Zatímco s Leonardem da Vincim a jeho vynálezy, včetně těch létajících, se italské děti setkávají už v mateřské škole, Dante Alighieri vstupuje do povinného programu až na 2. stupni ZŠ. „Díky výročí už letos o Dantem slyšely i děti nižšího věku – například synovec ve třetí třídě mi řekl, že paní učitelka jim přečetla jednu Dantovu báseň. I na 2. stupni se čtou básně. Moje děti probíraly v šesté třídě Vergilia, v sedmé Dantovu poezii a v osmé Homéra. Na střední škole se pak Dantovu veledílu znovu vracejí. Spolu s Boccacciem a Manzonim (a jeho dílem Snoubenci) je považován za otce italské literatury a jazyka,“ přibližuje překladatelka a učitelka Danica Bartošová, která žije poblíž severoitalského Bergama.
Vydat se na cestu z temného lesa
Italská pedagožka a autorka knih pro děti Beatrice Savino vymyslela i jeden z výukových konceptů. Danteho přibližuje dětem i učitelům jako „superprůvodce“ (více v boxu). „Číst Božskou komedii se žáky 2. stupně je pro italské pedagogy obávaným úkolem, ze kterého se jim roztřesou kolena. Je vůbec možné, aby Danteho svět slov, vynálezů a snů děti chápaly, oblíbily si ho a zapamatovaly, když se jejich slovní zásoba teprve vyvíjí? Sám Dante nám však poskytuje nejjednodušší a nejrychlejší přístupový kód, pokud jeho někdy až krutým slovům dovolíme, aby nás vedly; aby nám byl ‚učitelem a vévodou‘,“ píše v úvodu učebních materiálů pro nakladatelství Pearson a doplňuje: „Jen se za ním musíme vydat na cestu, která vede ke zdokonalení, vstříc porozumění a k získání vypravěčských a jazykových dovedností. V tom přece spočívá krása výuky – v přechodu poznání od učitele k žákovi, od temnoty neprostupného lesa ke světlu pochopení.“
Zní to krásně, ale jak každý ví ze své zkušenosti, vždy záleží na učiteli, jak a kam dovede žáky vést. Přesto se obracíme na dva literární znalce s dotazem, zda povinná četba Danteho italské děti nevybavuje do života přinejmenším širším horizontem. „Chtěl bych vidět, kolik mladých lidí se s ním opravdu seznámí. Prokousat se Božskou komedií není lehké ani pro dospělého, tzn. nejít jen po povrchu, tedy po příběhu putování, ale jít do hloubky. To je pro náročného čtenáře,“ uvažuje Jaroslav Someš, divadelní historik a publicista (autor eseje o Dantem v KT 31). „Jistě, o vizi Pekla, Očistce a Ráje se tak italské dítě něco doví i v hodině literatury, ale není tím zaručeno, že v tom vycítí tu všeplatnost, a nebude to brát jen jako dobovou záležitost,“ pokračuje v úvaze s tím, že podobně to cítí i u českých žáků: „Nechci srovnávat Danteho s Husem, ale Husovy etické principy jsou vlastně také všeplatné. Ovšem i v překladu do novodobé češtiny si je téměř nikdo, natož mladý člověk, ke škodě věci za aktuální příklad brát nebude.“
Záleží vždy na učiteli
V podobném věku, kdy italští žáci probírají zmíněné velikány, ti čeští se učí obrozence. Mají také nějaký etický přesah do života? „Že se u nás klade takový důraz na obrození, je v pořádku. Zdá se mi dokonce, že tam existuje s Dantem historická souvislost. On stál u zrodu novodobé italštiny, obrozenci zase u zrodu novodobé češtiny (pravda, o nějaké to století později). A v dějinách vždycky, když se rodí nebo obrozuje jazyk, jde s tím ruku v ruce mravní stránka věci,“ podotýká Jaroslav Someš. A pokud jde o české školství, vychází z rodinné zkušenosti. „Mám sedm prasynovců a praneteří ve věku od 4. třídy obecné po filozofickou fakultu a vidím, jak různé mají kantory, od mizerných po skvělé. V systému to zřejmě nebude,“ uzavírá.
Literární vědec Jiří Trávníček podotýká, že Italové, obecně jako celá jižní Evropa, mnoho nečtou. Bibli a křesťanským pramenům se však věnují více. „Že naše děti vědí o Bibli a křesťanství méně než ty italské, souvisí s celkovým profilem kultury. Itálie je stále výrazně katolická země, ČR spíše ateistická nebo „něcistická“. Bible a křesťanství se u nás bere – na rozdíl od Itálie – jako něco vnějškového, a ne jako jeden z pilířů kultury,“ porovnává Trávníček.
Anketa mezi italskými žáky
Co se vlastně zeptat samotných italských žáků, co si z Danteho odnášejí a zda je nějak ovlivnil? Všichni tři oslovení umí charakterizovat Danteho jako zakladatele jednotné italštiny. „Dokonce plno slov vymyslel sám,“ upozorňuje patnáctiletý Domenico. Šestnáctiletá Elisa je vůči Danteho nadčasovosti kritická: „Byl to věřící člověk a všechna jeho díla, hlavně Božská komedie, je tím jeho silným náboženským přesvědčením poznamenaná. Podle mě je to dílo, které se zrodilo z čiré lidské fantazie. Dnes žijeme v jiné době a naše hodnoty už jsou jiné.“
A 14letý Federico, její bratr, má naopak Danteho rád: „Zasáhla mě láska k Beatrice, do které se po jednom jediném setkání tak šíleně zamiloval na celý život. A jeho cestu v Božské komedii vidím jako všechny možnosti, které můžeme udělat, abychom došli do svého cíle (nebo jako Dante, aby rozpustil své hříchy) – a to tak, že si vybereme správné cesty a nezastaví nás žádná překážka. Ale Dante napsal hodně dalších děl jako sonet „Tanto gentile
e tanto onesta pare“ (volně lze přeložit Tak laskavá a upřímná se zdá), a ten je jeden z mých nejoblíbenějších.“ A jaké jsou vaše oblíbené sonety?