Pořad Uchem jehly se předtáčí. Moderátor a jeho host, tedy P. Zbigniew Czendlik a hudebník Jiří Stivín, sedí proti sobě u stolečku a televizní štáb dokončuje poslední přípravy.
Stivínovi, ještě než ho vypne, zazvoní mobil: „Rušíš,“ říká do něj, „jsem zrovna v Lanškrouně a točíme něco do televizoru.“ Když přístroj vypne, oznámí, že mu volala Tena Elefteriadu, že chtějí něco podniknout. Zibi, který si snad se všemi členy štábu tyká, se obrátí na kameramany: „Ty kamery jsou dnes nějak blíž než jindy.“ Někdo ze štábu mu odpoví vtipem: je to kvůli tomu, že je zvukař nedoslýchavý.
Jiří Stivín svému hostiteli vysvětlí, že v Polsku, odkud lanškrounský farář pochází, byl poprvé v roce 1964 a má odtud ještě fotku od moře. I teď vytahuje malý foťák, natáhne ruku a se Zibim se vyfotí. „Mám foťák schovat?“ ptá se. „Nech ho na stole, když tak rád fotíš, mohl by sis vyfotit i televizní diváky. Uděláme to trošku vtipné, ne?“ napadá moderátora. Jiří Stivín si to hned vyzkouší na nečisto: namíří objektiv do kamery a vyzve imaginární diváky: „Jen pojďte blíž k obrazovce, pořádně se na ni natlačte, ať vás tam mám všechny.“
Napětí před začátkem televizního natáčení? Ani náznakem, všichni jsou uvolněni a baví se. Ta atmosféra se záhy přenáší i do samotného dialogu.
Pořad Uchem jehly má stopáž 25 minut, jednotlivé díly se natáčejí různě dlouho, podle toho, jak se dialog vyvíjí. Dnes to bude zhruba tři čtvrtě hodiny. Oba muži si začnou povídat o improvizaci. Improvizovat se prý dá ve všem, tak budou tento princip uplatňovat i v tomto pořadu. „Dá se improvizace naučit?“ zajímá P. Zbigniewa. Jeho host říká, že je to záležitost odvahy, a zahvízdá tři čtyři tóny. „To už bylo ono! Improvizace! Kdybych to poslal na Ochranný svaz autorský, dostanu za to určitě pěkné peníze,“ směje se. Podle jeho názoru improvizuje ostatně i jeho hostitel při kázání, napíše si kostru proslovu, ale pak si vymýšlí.
Řeč se stočí i k jazzmanově čepici. Odkládá ji vůbec někdy? Prý v posteli, pokud to stihne. A v kostelech, když tam hrává. Lidi ho bez ní ale prý nepoznávají a diví se, co je to tam za starého plešatého dědka, když měl přijít Stivín. Ivan Mládek mu prý jednou říkal, jak udělal dobře, že čepici začal nosit ještě v době, kdy nebyl plešatý. Na okamžik svou pokrývku hlavy před kamerou Jiří Stivín opravdu sundá. V tuto chvíli nikdo neví, jestli se tahle sekvence po sestříhání záznamu dostane do vysílání. Že by si ale režisér nechal ujít tak výjimečnou příležitost?
JDĚTE DO KOSTELA, I KDYŽ NEVĚŘÍTE
Díky matce-herečce prožil své dětství Jiří Stivín mezi divadelníky. Zblízka tak mohl obdivovat třeba Josefa Kemra. Když spolu jednou jeli autem, herec u každé kapličky či Božích muk smekl čepici. Mluvil před lidmi o své víře? „Nemusel o ní mluvit. Vyzařoval ji, každý to na něm viděl,“ říká jazzman.
Právě duchovní rozměr, který se snaží moderátor v hostech nalézt, je specifikem pořadu Uchem jehly. Dnešní host tak zavzpomíná na pana katechetu. A dodává, že život musí mít svá pravidla a křesťanství taková pravidla, podle kterých by se mohlo nebo mělo žít, přináší. Mladým lidem prý hudebník radí: „Jděte do kostela, i když nevěříte. Je tam ticho, aspoň začnete přemýšlet o svém vlastním životě.“
Dialog se chýlí ke konci. Jiří Stivín vezme do ruky foťák a divákům oznámí, že by si je rád vyfotografoval…
