Uctívaný i proklínaný rodák z Hronova
Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Jaroslav Someš
„Bojujeme se stupidními jiráskovskými předsudky,“ stálo v záhlaví nedávného interview s jedním z našich předních křesťanských politiků. O které předsudky konkrétně jde a proč by měly být tak šmahem označeny jako stupidní, o tom už v rozhovoru řeč nebyla. Škoda. Možná by se při podrobnějším a také zasvěcenějším rozboru ukázalo, že nebezpečím nejsou předsudky Jiráskovy, nýbrž předsudky o Jiráskovi.
V průběhu 80 let, jež uplynuly od jeho smrti, se u nás několikrát prudce otočilo kolo dějin a každá doba se nějak odrazila na vztahu k Jiráskovu dílu. Už to samo svědčí o jeho životnosti, bez ohledu na to, bylo-li oslavováno, nebo naopak zatracováno. Ve světové literatuře 19. století bychom stěží našli spisovatele, který by zmapoval dějiny svého národa v takové šíři (od předkřesťanských mýtů až po drobné prózy ze současnosti), na takové literární úrovni a zároveň s detailní znalostí historických faktů.
BEZ KONKURENCE
Za svého života si postupně získal úctu a uznání. A nejen jako spisovatel a dramatik, ale také pro své občanské postoje, zejména v době 1. světové války – přes vysoký věk se aktivně podílel na vzniku zásadních národních proklamací, Manifestu českých spisovatelů i Přísahy českého národa v dubnu 1918, kterou na shromáždění v pražském Obecním domě osobně přednesl. Jménem české literární obce také vítal T. G. Masaryka při jeho příjezdu do Prahy v prosinci 1918. Ve své generaci neměl u nás v žánru historické prózy rovnocenného konkurenta. Svou tvorbou však natolik spadal do 19. století, že pro meziválečnou dobu představoval něco jako přežívajícího patriarchu. Krutá léta německé okupace pak vzbudila novou vlnu zájmu o národní dějiny, a tedy také o Jiráskovo dílo.
HLÁSÍME SE K JIRÁSKOVI!
Nástup komunismu k moci však přinesl do tohoto vývoje další zvrat, doslova osudný. Alois Jirásek se stal jedním z klasiků, jejichž jmény se rudá totalita zaštiťovala. „Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký – bližší než staré společnosti kapitalistické,“ hlásal Klement Gottwald. Mrtvý Jirásek se nemohl bránit nálepce vládního spisovatele. Stal se povinnou školní četbou a byl vydáván v masových nákladech. Málokdo si však přitom uvědomil, že jeho souborné spisy jsou ve skutečnosti vybrané spisy, navíc s drobnými retušemi a s doslovy Zdeňka Nejedlého, který uváděl „na pravou míru“ leckterou klasikovu pasáž ideově kontroverzní. Ale právě ze skutečnosti, že byl v padesátých letech minulého století tak glorifikován, pramení současné předsudky o Jiráskovi. Bývá podceňován, velmi často bez znalosti věci.
PROČ JE TEMNO TEMNÉ?
Typickým příkladem může být román považovaný valnou částí věřících za Jiráskovo nejspornější dílo – Temno. O jeho uměleckých kvalitách dlouho sporu nebylo. Vysoce je oceňovali i tak střízliví odborníci jako Albert Pražák nebo Arne Novák. Zdůrazňovali, že se tu Jiráskovi podařilo množství nashromážděných podkladů zvládnout a přetavit ve velký historický obraz. Dál už záleží jen na úhlu pohledu. Jako každá doba, také éra našeho baroka měla světlé i stinné stránky. K těm stinným jistě patří násilná rekatolizace a pronásledování nekatolíků končící v řadě případů tragicky. A Jiráskovi nelze upřít právo o tom psát. Neútočil na církev jako takovou. Byl demokrat a hájil svobodu myšlení, tedy i svobodu vyznání, a útočil na její potlačování v průběhu celých českých dějin.
PLÁTNO BAROKNÍCH MALÍŘŮ
V Temnu nestojí víra proti bezvěrectví, nýbrž víra proti politickému násilí. Kontrast k stinnému vyznění příběhu tvoří barvitě zachycená atmosféra českého baroka. Jirásek ji líčí se zjevným zaujetím, a pokud jde o reálie, velmi věrně. Připomeňme třeba scény v domě paní Lerchové s domácím muzicírováním, slavením Vánoc, návštěvami starého jezuity P. Daniela atd. nebo popis svatojánského svátku či mariánské bohoslužby. Na rozdíl od řady českých próz té doby tu vystupuje nekarikovaná postava Žida, sympatického Lazara Kiše. Román jako celek odpovídá svým charakterem rozměrným, působivým, detailně propracovaným plátnům barokních malířů.
V RUKOU PROTIKLERIKÁLNÍ AGITACE
Občas stojí za to vrátit se k Temnu bez zaujetí a odhalovat jeho světlé stránky. Zbavíme se nejednoho předsudku, v jehož pozadí u většiny lidí stojí filmová adaptace režiséra Karla Steklého z roku 1950. Pro několik generací zkreslila představu o románu. Plně se podřídila dobové protiklerikální agitaci. A přitom právě ona těžká doba přinesla této knize novou, zvláštní aktuálnost. Zkusme se na román podívat očima padesátých let, kdy lidé byli tvrdě pronásledováni pro věrnost svému přesvědčení a nuceni tajně prchat do ciziny, a objevíme zřetelné paralely. Možná je podvědomě cítili i tvůrci filmu, a právě proto tak schematicky přitvrzovali na druhou stranu. Přimlouvám se: přestaňme obecně mluvit o jiráskovských stupiditách a otevřeme občas některou z jeho knih. Najdeme tam jistě mnohé, co se přežilo, ale možná také nejeden půvab starých časů i leccos, co by nám dnes mohlo být blízké. Mnohem bližší než jeho pseudovyznavačům před padesáti lety.
