Poutník Petr Daubner a portugalské Porto.Snímek archiv Petra Daubnera

 

Několik měsíců je už na cestě středoškolský učitel Petr Daubner. Vyšel z Prahy a nyní je v Portugalsku. „Mám svou učitelskou práci rád, baví mě, ale nechci až do důchodu sjíždět pořád tu stejnou šichtu, jak se hezky vyjádřila jedna moje známá. Změna je život,“ líčí svou prvotní motivaci. Ve škole učí dějepis a zeměpis, takže poznatky z cest využije i při práci. Nyní ale dal výpověď a plánuje strávit rok na cestách.

 

„Před šesti lety jsem vyrazil na podobnou cestu – dvouletou, a to rovnou kolem světa. Tentokrát chci putovat jen rok, zato pouze pěšky. Při tom člověk pozná krajinu nejlépe a více si to užije. A vidí i věci, které by jinak přehlédl. Při pěším putování mám také větší pocit svobody – záleží jen na mně, kdy a kam dorazím,“ svěřuje se Petr Daubner.

 

Compostela a Fátima

 

Ač se nepovažuje za věřícího křesťana ani za ateistu, svou cestu naplánoval přes několik poutních míst – Santiago de Compostela, mariánskou Fátimu a Řím. O své cestě pravidelně píše na sociální síť Facebook a na mnoha jeho fotografiích se objevují kostely, katedrály nebo sochy svatých.

 

Prozatím navštívil dvě poutní místa – Santiago de Compostela a Fátimu. V Santiagu se zúčastnil i mše svaté. „Nemůžu říct, že bych na těch místech prožil v duchovním smyslu něco zvláštního. Asi nejsilnější dojem ve mně zanechal závěr mše, kdy několik kněží a jejich pomocníků rozhoupává velkou kadidelnici,“ sděluje středoškolský učitel. Svou cestu pojmenoval Z Čech až na konec světa a onen „konec světa“ navštívil právě nedaleko Santiaga – šlo o mys Fisterra dlouho považovaný za konec známého světa.

 

Velmi se těší též do Říma. „Je to podle mě jedno z nejkrásnějších měst světa, zvlášť pro mě jako učitele dějepisu a milovníka antického Říma. Navštívil jsem ho před dvěma roky a už tehdy jsem se tam chtěl vrátit. Navíc všechny cesty vedou do Říma,“ usmívá se.

 

Společenství na cestě

 

Poutník-učitel prozrazuje, že zvlášť silně prožívá společenství s těmi, které na cestách potkává. „Je zajímavé vidět lidi mnoha národů, jak jdou za společným cílem. Někdo jde na pouť s čistě duchovním záměrem, jiný ne, ale všichni vytvářejí jedno velké společenství,“ ilustruje Petr Daubner. Nejvíce to pozoroval na Camino Frances – hlavní španělské trase do Santiaga: „Potkal jsem tam mnoho milých lidí. Nejvíce mi utkvěl v paměti Korejec Kim, s nímž jsme se potkali asi šestkrát. Poslední setkání jsme zakončili večeří a vzájemným pozváním do Prahy a Soulu. Poznal jsem i fajn Američany, Němce, Poláky, Australany… Úžasní byli také dva stařečci, kteří šli spolu. Jeden z nich byl slepý a druhý ho vedl.“

 

Putování tak podle Daubnera přináší spoustu zajímavých momentů, ale je i prostorem pro překonávání obtíží. „Nejtěžší je vytrvat a jít pořád dál. První měsíc jsem si říkal, že jsem si možná ukrojil příliš velký krajíc, ale nakonec se to poddalo. Cesta pro mě zatím fyzicky náročná není, nohy mě nebolí, vyhýbají se mi i zdravotní problémy. Je to především záležitost motivace, vůle – a ty mi zatím nechybí,“ uzavírá středoškolský pedagog.