Vydání: 2005/9 Osamělost ve společenství, 22.2.2005, Autor: Prokop Brož

Kristus za nás trpěl a zemřel dobrovolně
V Písmu se jasně říká, že Kristus trpěl a zemřel za nás. Ale co si mám pod tím představit? Někde jsem četl vysvětlení, že lidé hřešili tolik, až to už nebyli schopni splatit, a proto Bůh poslal svého Syna, aby naše viny vzal na sebe. A protože jeho činy i utrpení mají neskonale větší cenu než ty naše, bylo tak spravedlnosti učiněno zadost. To ovšem vypadá, že se Bůh nerozhoduje svobodně, ale že je vázán plněním spravedlnosti, že je pod zákonem.
 R. J., litoměřická diecéze

Touto otázkou se dostáváme do oblasti soteriologie čili nauky o spáse. Hned mě napadají dva teologové, kteří tuto nauku zformulovali a uceleně podali: sv. Anselm a sv. Tomáš Akvinský. Na úlomcích soteriologie je postavena i vaše otázka, která by si právem zasloužila ucelenějšího pojednání, což nám ovšem prostor zde neumožňuje. Proto bych se pokusil odpovědět na jedinou dílčí otázku: Co to znamená „učinit spravedlnosti zadost“?

Sv. Anselm ve svém dílku Cur Deus homo (Proč se Bůh stal člověkem? Aby ho spasil.) pracuje se dvěma výrazy, které mohou vyjasnit naši debatu: rectitudo (od slova rectus – „řádný, uspořádaný, přímý, správný“), což znamená spořádanost, uspořádanost či správnost; a iustitia (od slova iustus – „spravedlivý“), což znamená spravedlnost. V jakém vztahu stojí tyto dvě skutečnosti?

Sv. Anselm vztahuje termín spořádanost nikoliv jen k lidskému jednání, určovanému nějakou normou, ale i k ucelenému lidskému díluve světě. Celý kosmos a svět je vnitřně strukturovaný podle řádu Stvořitelova. V takto strukturovaném světě má člověk svobodně realizovat své bytí a tato svobodná realizace se nazývá rectitudo, tedy spořádanost existence člověka. Zde sv. Anselm svobodu člověka již předpokládá. Do hry ovšem vstupuje přítomnost hříchu, která znemožňuje onu spořádanost realizovat. Hřích neničí stvořené předpoklady, ale znemožňuje faktické naplnění oné spořádanosti.

Nyní: skrze spořádanost lidské existence měla být ve světě přítomná spravedlnost. Ta patří především Bohu a je svým původem přesažená. Nicméně právě lidským přičiněním a ve velmi úzkém - na svobodě založeném - vztahu s Bohem měla tato spravedlnost mezi lidmi „přebývat“. K tomu měl napomáhat Bohem nabídnutý vztah v podobě zákona, který současně vede k uspořádání lidské existence.

I když hřích překazil přítomnost (Boží) spravedlnosti v existenci člověka, Bůh nekapituloval. Rozhodl se, že ve světě spravedlnost (iustitia) obnoví, a to cestou spořádanosti. Proto se Syn Boží stal člověkem a zcela na sebe vzal způsob lidské existence ve své původní uspořádanosti. Tuto uspořádanost Kristus realizoval k její plnosti (tj. učinil jí zadost - satisfactio), opíraje se (poslušností) o spravedlnost Boží. Nebylo tedy třeba, aby Bůh Syn opravoval pokaženou Boží spravedlnost (tu totiž není možné zkazit), ale narušenou uspořádanost existence člověka ve světě.

N. Albanesi tvrdí, že lidoví kazatelé nám tuto nauku předkládali v poněkud zjednodušeném pojetí. Podle nich bylo totiž třeba ukonejšit hněv Boží spravedlnosti. Jenomže Bůh se nehněvá proto, že byl oloupen o svou spravedlnost (kterou by mu Syn musel vracet), ale hněvem odpovídá na to, že postrádá realizovanou uspořádanost lidské existence ve světě. Ta je nakonec znovu obnovena právě vykupitelským dílem Syna, o čemž pojednává nauka o ospravedlnění (tedy o obnovení spořádanosti lidské existence skrze Boží spravedlnost). Byl Syn do tohoto díla nucen? Sv. Anselm víckrát zdůrazňuje, že Syn dílo vykoupení podstoupil „sponte“ (svobodně) a sv. Tomáš Akvinský říká, že Syn „ex caritate (...) voluntarie mortem sustinuit“ (z lásky a svobodně podstoupil smrt).