Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Markéta Zemenová

Občanské sdružení Sozialwerk der Ackermann-Gemeinde podporovalo za komunismu pronásledovanou církev v Čechách a dodnes zde financuje mnoho bohulibých projektů a aktivit. Původně ovšem vzniklo jako podpora pro vyhnané sudetské Němce, kteří ve válkou zničeném Německu prožívali těžké časy.

„Ackermann-Gemeinde a Sozialwerk vnímáme jako dvě strany téže mince,“ vysvětluje pětasedmdesátiletý Franz Olbert, který se v této katolické organizaci již od dětství angažuje pro smíření a dobré česko-německé sousedství. V roce 1946 založili katoličtí Němci, kteří byli odsunuti ze své české vlasti, v Mnichově společnost Ackermann-Gemeinde. Její název odvodili z první novohornoněmecké skladby „Oráč a smrt“ („Der Ackermann und der Tod“) od Jana z Žatce. Oráč se zde hádá se smrtí kvůli těžkému osudu, který ho stihl, když mu při porodu zemřela jeho milovaná žena. Nakonec se však oráč podvolí závěrečnému Božímu rozsudku a svůj osud přijme. Zakladatelé Ackermann-Gemeinde chtěli podobně jako jejich literární vzor přijmout svůj osud násilné ztráty domova. O několik let později, v roce 1950, vznikl i Sozialwerk jakožto druhý pilíř spolku. „Vzájemně se doplňují a úzce spolupracují,“ říká Olbert, který z pozice jednatele více než dvacet let řídil osudy Ackermann-Gemeinde i Sozialwerku. Toto sdružení se již šedesát let angažuje jako „pomocná ruka“ Ackermann-Gemeinde.

MOTIVACÍ BYLA NOUZE

Byla to nouze, co vedlo k založení občanského sdružení Sozialwerk – nouze, kterou odsunutí Němci prožívali po skončení války v rozbombardovaném Německu. Bylo nutné se vyrovnat s takřka nevyřešitelnými úkoly. Poskytnout pomoc, radu, ale také útěchu. Pomoc byla potřebná při hledání obydlí a práce a při znovushledávání rodin. Útěchu hledali nejen dospělí, ale také děti a mladiství, kteří sotva dovedli pochopit, co je to vlastně potkalo. Po převzetí moci komunisty se ve střední a východní Evropě začalo bezohledně šlapat po lidských právech. Tehdy se centrálním zájmem sdružení Sozialwerk staly otázky svobody víry, náboženského vyznání a osobního svědomí. V souvislosti s tím vznikly podle Olberta dokonce úzké kontakty s Vatikánem: „Rozhodli jsme se zřídit v Římě trvalou kancelář Ackermann-Gemeinde. Brzy jsme navázali dobré vztahy s příslušným referentem vatikánského státního sekretariátu. S ním jsme pak mohli probírat všechny své starosti i další kroky naší činnosti.“ „Tvůj balíček na druhou stranu“ – to bylo motto, pod kterým pracovaly tzv. oddíly pomoci Východu spadající pod Sozialwerk. Zhruba 500 dobrovolníků přebíralo od 60. let pravidelně balíkové zásilky do NDR a Československa. Ackermann-Gemeinde jako organizace se v těchto pomocných iniciativách směřovaných za železnou oponu nemohla viditelně angažovat. „Komunisté v nás tehdy viděli špionážní centrálu, jako ostatně ve všem západním,“ vysvětluje Olbert. „Byla však možná pomoc na osobní, individuální úrovni.“ Činnost se tedy „individualizovala“ a balíčky s literaturou, potravinami, léky nebo tuzexovými korunami byly deklarovány jako osobní dárkové zásilky. Helena Faberová, dlouholetá předsedkyně „Sdružení Ackermann-Gemeinde“, partnerského spolku založeného roku 1999 v České republice, vzpomíná na první balíček, který ze Západu obdržela. Krátce po propuštění z vazby a po skončení výslechů v pověstném vězení Praha-Ruzyně – byla totiž nařčena z protistátních aktivit – dostala v roce 1961 potravinový balíček od jednoho pracovníka Sozialwerku. S dojetím vypráví: „Dodnes nevím, kdo mi ho poslal. Byl v něm jen malý lístek se zprávou, abych se nebála, že budu trpět hlady. Věděla jsem tedy, že v tom nejsem sama, že mám spojence. A tohle znamení pro mne bylo nesmírně důležité.“

VÍCE NEŽ TISÍC KONTAKTŮ

V době Pražského jara rychle přibývalo i osobních setkání a až do převratu v letech 1989/90 byl navázán kontakt s více než tisícem kněží, řádových sester i odpovědných laiků. Pomoc a podpora byla pak těmto lidem poskytována v různých formách – od dodávek materiálu na opravu kostelů přes zásilky léků až po balíčky s knihami. Sozialwerk také řadu let pečoval o bývalého pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, který sdružení označuje jako „obrovskou síť“: „Samozřejmě nám nejvíce chyběla literatura, která vycházela po koncilu. Z toho všeho jistě vidíte, jak důležitá pro nás pomoc ze strany Ackermann- -Gemeinde byla, abychom vůbec udrželi kontakt s aktuálními teologickými debatami.“ Mnichovský archiv Ackermann-Gemeinde má Vlk uložen ve vzpomínkách z jedné své návštěvy jako „fantastický zdroj dokumentující pomocnou činnost Ackermann-Gemeinde“. Vedle podpory pronásledované české cír- kve se Sozialwerk věnoval také Němcům, kteří v ČSSR zůstali. V době Sametové revoluce zde podporoval zhruba 3 000 osob německé národnosti. Dnes je v České republice ještě cca 800 občanů německého původu, jimž Sozialwerk může díky podpoře německé spolkové vlády zprostředkovat skromnou „sociální pomoc“. Jednatel sdružení Sozialwerk Franz Olbert tvrdí s jistotou: „Mnohé stěžejní oblasti naší práce ještě dlouho zůstanou zvláštní výzvou.“ V této souvislosti zdůrazňuje význam zakládání a rozšiřování církevních školských zařízení v České a Slovenské republice, jazykové kurzy pro kněze a studenty teologie v těchto zemích, podporu obnovování kostelů a církevních zařízení a také organizování akcí vedoucích k dialogu. Pozoruhodné je, že veškeré tyto dobročinné aktivity sdružení Sozialwerk byly a dodnes stále jsou financovány pouze ze soukromých darů, které často poskytují lidé se sudetoněmeckými kořeny. Před několika dny, 13. listopadu, byl Franz Olbert, dlouholetý generální tajemník Ackermann-Gemeinde a současný jednatel sdružení Sozialwerk, v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze vyznamenán za svou mnohaletou a ve vší tichosti vykonávanou práci udělením Zlaté svatovojtěšské medaile arcibiskupem Dominikem Dukou.