Vydání: 2006/48 Jak prožít advent, 28.11.2006

Prošedivělého pána v zelenobílé kostkované haleně bychom podle živé gestikulace odhadovali spíš na mima než na výraznou postavu českého malířství. Jeho ateliér je ale plný obrazů vyvolávajících otázky, souznění, obdiv, u některých návštěvníků možná i rozpaky. Jak chápat abstraktní umění a jeho duchovní rozměr, to bylo téma našeho rozhovoru.

Ve vašem ateliéru vidím množství abstraktních obrazů, mezi nimi i figurativní a dosti realistické pojetí například svaté Zdislavy. Kam vlastně řadíte svou tvorbu?
Vždycky jsem se snažil „být svůj“, to znamená trochu jiný než ostatní, a měl jsem odvahu a štěstí, že jsem v životě vždycky dělal to, co jsem chtěl. Ty realistické obrazy jsou tu proto, že jsem se snažil srozumitelně zobrazit právě svatou Zdislavu. Vytvářela ohromné dílo, pomáhala nemocným, starala se o ubožáky, prostě dělala něco, co většinou naše politiky ani moc nenapadne. Přestože byla šlechtična a její manžel byl významný diplomat! Proto jsem ji zobrazil i jako kněžnu. Jedno z těchto zobrazení pak posloužilo jako kanonizační obraz při jejím svatořečení Janem Pavlem II.

Víra a náboženský pohled na svět jsou vám vlastní od dětství?
Ano, moji rodiče byli věřící lidé. Měli velkou touhu po vzdělání, tatínek byl výrobce razítek vyučený ve Vídni. V celém našem rodu byli hluboce věřící lidé. Velmi si vážím daru své víry i talentu člověka, který se umí výtvarně vyjadřovat. Sám jsem se vyučil v otcově závodu sazečem písma, po válce jsem studoval umělecko-průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a po maturitě jsem se mohl věnovat své touze, studiu na Akademii výtvarných umění. Víru jsem měl v sobě od dětství a jsem za to velice vděčný.

Vnější okolnosti v padesátých letech ale přece moc nepřály tomu, aby se malíř vyjadřoval o duchovních tématech. Jak to bylo s vámi?
Byla to velice těžká doba. Akademie nás nutila pracovat realisticky, ale to nebylo tak špatné, protože jsme se prostě naučili řemeslu. Navíc tam byli staří profesoři, velké osobnosti, někteří si s novým režimem nezadali. Pro mne by bylo naprosto absurdní, kdybych nosil modrou svazáckou košili nebo kdybych vstoupil do komunistické strany. I přes špatné vnější politické poměry se na Akademii dala najít vlastní cesta. Absolvoval jsem, včetně aspirantury, na počátku šedesátých let, a to už byla doba, kdy jsme mohli začít přemýšlet po svém. Naštěstí jsem se dostal jako náhradník v zájezdu do Paříže, a tam jsem si ověřil, co jsem potřeboval: že umělec musí být naprosto svobodomyslný, že mně nikdo nemůže říkat, co mám malovat, protože neví, co se mi kdy v životě stalo a co se zapsalo do mé duše. Setkal jsem se s moderním uměním, s tím, jak žijí umělci.

Ovlivnil vás některý z nich?
Ano, byl to tehdy především Zao Wou-Ki, původem čínský malíř, jenž zdomácněl ve Francii. Velice mne oslnil obrazem Požár, který byl v Muzeu moderního malířství. Měl jsem vždycky blízko k japonské a čínské výtvarné kultuře, po příjezdu z Paříže jsem z toho dost vycházel.

Šedesátá léta už byla vlastně dobou malých divadel. Slyšeli jsme, že jste také působil jako divadelník...
No ano, v té době byla v Praze Američanka Jackeline Ward, jejíž manžel hrál v orchestru FOK, a ta kolem sebe shromáždila pár lidí, kteří studovali pantomimu. Rok jsme připravovali představení, které jsme pak v roce 1960 hráli. Poté jsem se seznámil v Paříži se světovým mimem Marcelem Marceau a zde s dr. Vladimírem Vodičkou, který byl jakýmsi manažerem divadla Na Zábradlí.
Byla to vlastně určitá moje potřeba mladého člověka, který se chce odlišovat. Mé povaze vyhovovalo hlavně malířství, a ta „výstřednost“ vedoucí ke svobodě uměleckého projevu.

Svobodné a velmi svébytné vyjádření vám asi obstaralo řadu obdivovatelů, ale i kritiků...
Ano, některým kunsthistorikům vadí, že jsem věřící a že tento pohled na svět velmi zřetelně zobrazuji výtvarně. Jsem křesťan a výrazně se k tomu hlásím. Jako křesťan jsem samozřejmě altruista a mnoho svých grafik a obrazů dávám různým nadacím do aukcí pro nemocné děti, pro postižené. To je můj příspěvek a moje pojetí charity. Když jsem namaloval kanonizační obraz svaté Zdislavy, někteří mi vyčítali, že je to realistické, jiní zase, že má dlouhý krk. Pohybuji se v daných možnostech moderních výtvarných znaků a symbolů.
Ta „prodlouženost“ je navození duchovní vertikály. Namaloval jsem ji, jak ochraňuje svoje nejmenší dítě, malého Zdislávka, a levou rukou ochraňuje i děti nenarozené. Jsem kategoricky přesvědčen, že potrat je zabíjení nepředstavitelného zázraku života. Mám tři děti a vždycky, když jsem pro ně přijel do porodnice a držel je v rukou, říkal jsem si: to je neuvěřitelný zázrak dokonalosti. A vždycky jsem děkoval, že Bůh tento zázrak způsobil.

Vaše obrazy jsou i ve světových galeriích. Spolu s Dalím a Miróem „visíte“ ve Vatikánu. Jak jste se tam vlastně ocitl?
Je tam v expozici můj obraz svatého Jana Křtitele, „Johannes Baptista intus vivens“. Když po roce 1989 jel do Říma můj vzácný přítel P. Josef Zvěřina, řekl, že bude mít asi možnost soukromého rozhovoru s papežem Janem Pavlem II., jestli bych si něco přál. To víte, že jsem mu řekl o své touze věnovat Vatikánské galerii obraz, vždyť otec Josef byl nejen teolog, na Sorbonně studoval dějiny umění. Posléze jsem s panem velvyslancem u Svatého stolce, Františkem X. Halasem, obraz oficiálně odevzdal. Byl velmi příznivě přijat ředitelem Vatikánských muzeí. Pro mne to byla jedna z největších radostí v těch různých cenách a vyznamenáních, které jsem v životě obdržel.

Obrazy se jmenují velmi zvláštně, třeba Rozjímání, Noli me tangere, Maria – věž z kosti slonové, In camera caritatis. Výraznými barvami je modrá, zelená, bílá a červená. Myslíte, že abstraktní obraz potřebuje nějaký název k „dotvoření“?
Má-li být abstraktní obraz uměním, musí mít své výjimečné sdělení. To se docela dobře pozná. Nesmí být prázdný. Není to prázdné sahání na barvy, hmotu a plátno. Je to něco, co má malíř v sobě. Abstrakce má u diváka vyvolat jeho vlastní představy. Umělec v divákovi oživí něco, o čem často ani netuší. Jako by v něm rozezněl nějakou strunu, na kterou je naladěn spolu s malířem. Obraz tedy vyvolává pocity, každý tam vkládá ty své a já dávám název podle pocitu, jaký jsem se snažil vyjádřit výtvarně. Modrá barva je vlastně jakoby svatá, obklopuje celou Zemi. Dokonce v Číně v dynastii Tang pro modrou barvu neměli název, z úcty ji v hovoru ani nejmenovali.

Figury na obrazech jsou jen jakoby načrtnuté, ale přesto rozeznatelné, jako na Vyhnání z ráje. Je tam bílý prostor a z něj vycházejí dvě figury do zakulaceného modrozeleného prostoru s červenými prvky. Mám trochu podezření, že to je jeden z vašich „křesťanských paradoxů“, kterými v literatuře vynikal například Gilbert K. Chesterton...
Ano, já především nechtěl zobrazovat nějaký plamenný meč, kterým byli Adam a Eva vyhnáni. Není tam meč, není tam trestající anděl. Je to opravdu trochu opačné, dá se říci, že pozitivní vyhnání z ráje. Však jsem ho také nazval „Felix culpa“, tedy „Šťastná vina“, podle slov z velikonočního chvalozpěvu. Ten bí- lý prostor, ze kterého figury vycházejí, to je ráj: zářící, nepopsatelný, a proto bílý, je pro nás tajemstvím. Adam s Evou kráčejí k Zemi, k nádherné modré planetě, která se zvolna otáčí a řítí vesmírem. Na ní je spousta květin a krásy – přes všechno zlo, které jako dědičný hřích ti dva s sebou na Zem přinášejí. Zobrazení Země je pro mne zobrazení úžasu z nádhery Božího díla.

Řada vašich výtvarných děl vypadá trochu jinak, než by si člověk běžně představoval. Obrazy vypadají jako plastika, která je zčásti tvořena umělou hmotou. Jaký to má význam?
Začal jsem s tím už v šedesátých letech, podobně jako více mých vrstevníků. Ta hmota nás tehdy velice zaujala: vyhovovala malířské práci a vydrží hodně dlouho. Moje obrazy jsou vrstvené právě z této hmoty, teprve potom je domalovávám barvou. Umělá hmota byla novým elementem, kterým jsme potřebovali vyjadřovat své pocity a touhy.

Co byste ještě chtěl udělat po životě naplněném prací, čeho byste chtěl dosáhnout?
Jednou z mých tužeb bylo namalovat obraz Noli me tangere, a to jsem uskutečnil. Díky Bohu se mi ještě netřese ruka, a tak se snažím pracovat dál. Když jsem někde na koncertu, probouzí hudba mou vizuální představivost: někdy vidím celou kompozici obrazu a pak se snažím tu představu co nejdokonaleji zachytit. Taková inspirace může být darem Ducha Svatého a umělec z ní pokorně vychází. Netoužím po nějaké konkrétní věci, ale po tom, aby mi Bůh ještě dal možnost chvíli na světě pobýt a pracovat. Musím říci, že jsem vlastně nikdy neudělal negativní obraz. Nezachytil jsem nikdy na obraze zlo, ani jeho příčiny.

Uskutečnil jste malbu obrazu Noli me tangere. Na ní je velká bílá postava Krista a menší cihlově červená postava Maří Magdalény. Ty dvě figury rozděluje jakýsi klín, přeryv.
Když Ježíš vstal z mrtvých, setkává se v zahradě s Maří Magdalenou. Ta si nejprve myslí, jak je to v evangeliu svatého Jana, že je to zahradník, pak ale poznává svého Mistra. V té chvíli ji Ježíš osloví: „Nedotýkej se mne, neboť ještě nejsem u svého Pána.“ Byl totiž už někde jinde, jeho tělo mělo jistě jiné vlastnosti než to pozemské. Proto je Ježíš v té zářivé bělosti, vyvýšený, zatímco Marie Magdalská je jako člověk na zemi o něco níže. Její barva je barvou země. Ostrý přeryv mezi nimi je právě tou hranicí, která dělí pozemský svět od nadzemského, od jiné skutečnosti. Navíc ale vpravo úplně nahoře je ještě Někdo, jen jako určitý bílý oblak, téměř nepostřehnutelný.

Máte nádhernou zahradu. Slouží vám její prosluněná pohoda a barvy také k inspiraci?
Já vlastně celý život žiji v úžasu. V obdivu nad krásou toho, co Bůh stvořil, nad dokonalostí světa. Víte, Einstein kdysi napsal, že kdyby někdo chtěl tvrdit, že vesmír je dílem náhody, pak by to byla náhoda podobná výbuchu tiskárny, při němž by sazba dopadala na zem rovnou do podoby naučného slovníku.

Pozitivní poselství vašich obrazů je jistě možné doprovodit i několika slovy pro čtenáře...
Asi bude nejlepší, když se vrátím k mé monografii, kterou napsal Jan Maria Tomeš. Tam vyznávám: „Myslím, že dar, který jsem obdržel, není určen jenom mně. Má práce je pokorné poselství – přál bych si, aby mé vizuální představy byly enklávou bohulibé radosti, výspou hřejivé naděje...“
Připravili Milan Badal a Josef Nerušil

Jaroslav Šerých se narodil 27. 2. 1928 v Havlíčkově Brodě. Jeho umění bylo ovlivněno setkáním s Bohuslavem Reynkem a jeho manželkou, básnířkou Suzanne Renaud, v Petrkově. Vystudoval AVU v Praze, účastnil se činnosti skupiny M 57. Zcestoval téměř všechny velké světové galerie. Vyjadřoval se lyrickou abstrakcí, a tím se výrazně odlišoval od svých vrstevníků. Duchovní obsah jeho díla jako u jednoho z mála našich umělců vyhovuje i přísným pravidlům církevních požadavků. Četné obrazy se nacházejí nejen v soukromých zahraničních sbírkách, ale i ve světových galeriích. Stal se autorem kanonizačního obrazu Svaté Zdislavy z Lemberka. Kromě obrazů tvoří grafiky, ilustruje knihy, realizuje se v architektuře. Je ženatý, má tři děti.