12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Trojice biskupů před soudem

12. 1. 2021

|
Tisk
|

Před 70 lety, začátkem ledna 1951, zorganizovali komunisté nejvýznamnější vykonstruovaný proces v dějinách Slovenska. Soud vyměřil dlouhé tresty hned třem biskupům – Vojtaššákovi, Buzalkovi a Gojdičovi. Komunistické soudy v sovětském bloku nikdy předtím ani potom nevynesly rozsudek nad tolika biskupy najednou.

Vydání: 2021/3 Pravoslavní slaví Vánoce, 12.1.2021

Příloha: Perspektivy 3


Jedním ze základních označení Krista je Dobrý pastýř, který se stará o stádo, vede je, chrání a je připravený obětovat za ně život. Kristus toto povolání plnil a plní. Vyvolil si apoštoly, kteří ho následovali, a ti svěřené poselství odevzdali dalším. Linie apoštolského nástupnictví se vine celými dějinami církve. Kristus byl první biskup.
Řecké slovo „episkopos“ označuje toho, kdo má nadhled a dívá se na věci srdcem. Proto byli i následovníci apoštolů nazváni biskupy. Biskup je Kristův zástupce s pastýřským posláním v místní církvi. Posvěcuje ji svou modlitbou, prací, službou slova a vysluhováním svátostí. Má jít také příkladem a se svou diecézí nemá zacházet jako pán s dědičným podílem. Jeho služba je především oběť, služba kříže. I proto biskupové nosí na hrudi pektorál s relikviemi svatých, který jim stále připomíná utrpení a vítězství Krista a svatých. Mučednictví je tedy s biskupy spojeno již od počátků církve.
Církev jako pokusný králík
Mučednictví a pronásledování se dotklo církví v Československu především po roce 1948. Stát si je chtěl zcela podřídit, jenže během jednání s biskupy se ukázalo, že vytvořit pakt s církvemi nebylo možné. Komunističtí představitelé totiž chtěli ovládnout smýšlení lidí a náboženství považovali za zastaralý světonázor ohrožující jejich ideologický monopol. Katolická církev byla pak nejnebezpečnější, protože se k ní hlásilo nejvíc obyvatel. Komunisté viděli nebezpečí také v hierarchickém uspořádání církve vázané na její hlavu – papeže ve Vatikánu. Komunistické režimy považovaly Vatikán za zpravodajskou centrálu sloužící americkému imperialismu. Církev se tak během studené války stala rukojmím a pokusným králíkem v laboratoři mocných tohoto světa.
Pokušení vládní strany ovládnout nebo zničit církve bylo velké. Vypovídá o tom třeba založení státní tzv. Katolické akce v červnu 1949, která dávala otevřeně najevo nesouhlas s papežem Piem XII. Snaha vytvořit „katolickou“ organizaci souhlasící s komunismem ovšem ztroskotala, když biskupové tajně vydali pastýřský list odsuzující Katolickou akci a poukázali na pronásledování církve.
Stahující se smyčka
Státní moc nasadila biskupům do jejich sídel zmocněnce, kteří je měli kontrolovat. Následoval úder v podobě balíku církevních zákonů z října 1949, který všechny církve podřídil státu (i ekonomicky). O rok později už vedení KSČ likvidovalo řeholní společenství a řeckokatolickou církev. Smyčka kolem biskupů se stahovala. Jako důležité vodítko měl sloužit vykonstruovaný proces s ostřihomským arcibiskupem Józsefem Mindszentym (v sousedním Maďarsku) odsouzeným v únoru 1949 na doživotí za údajnou špionáž a rozvracení státu.
Českoslovenští komunisté svůj postup proti biskupům zahájili diskreditační kampaní v tisku. Noviny o nich informovaly jako o lidech, kteří se zpronevěřili svému poslání, stáli na straně vykořisťovatelů a podporovali válku. Stejný účel plnila propagandistická kniha Spiknutí proti republice. Na biskupy mířily i dřívější monstrprocesy u nás (např. „Augustin Machalka a spol.“). Komunisté nutili souzené řeholníky vypovídat, že pokyny k trestné činnosti dostávali od biskupů. Tehdy stát uzavřel biskupy do izolace, která se zpřísňovala a proměnila v domácí vězení s ozbrojenými příslušníky StB.
V létě 1950 byla půda pro zásah proti pastýřům církve připravená. Vládní činitelé se předem dohodli, že procesy budou dva – jeden český a jeden slovenský. Vytipovali si vhodné oběti a postupovali tak, aby zamaskovali hlavní cíl procesu – úder proti církvi. Možnou záminkou byla třeba nafouknutá obvinění z kolaborace v letech 1939–1945. Na přelomu listopadu a prosince 1950 se v Praze odehrál „Proces proti vatikánským agentům v Československu“, který vynesl trest 25 let vězení nad olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou. Jako jeden ze soudců figuroval v procesu Karol Bedrna a mezi prokurátory pracoval Ján Feješ. Rozhodně nešlo o náhodu. Oba se totiž v procesu se Zelou a dalšími českými katolickými osobnostmi měli připravit na souzení slovenských biskupů.
Snaha otřást vírou Slováků
Komunisté z řad slovenských biskupů vybrali tři oběti: spišského sídelního biskupa Jána Vojtaššáka, pomocného biskupa trnavské apoštolské administratury Michala Buzalku a řeckokatolického eparchu v Prešově Pavla Gojdiče. Vojtaššákova diecéze zahrnovala regiony Oravy, Spiše a Liptova známé silnou religiozitou a tradicí slovenského národního hnutí. Vojtaššák tam zakládal školy a charitní instituce, a měl tak na tamní duchovní aktivizaci velký podíl. Komunisté mu předhazovali, že za časů Slovenského štátu z pověření biskupského sboru zastupoval katolickou církev ve Státní radě (horní komora parlamentu, kam členy nominoval prezident Tiso, Hlinkova lidová strana nebo církve – pozn. red.).
Biskup Buzalka byl rektorem kněžského semináře v Bratislavě a založil týdeník Katolické noviny. Za druhé světové války sloužil jako vojenský vikář slovenské armády, do které ho jmenoval Pius XII. Biskupu Gojdičovi se zase v obtížných podmínkách podařilo stabilizovat jeho eparchii a systematicky budoval vzdělávací instituce. Komunisté ho do procesu zařadili v souvislosti s prováděnou likvidací řeckokatolické církve. Z válečného působení mu vytýkali kontakty s německým konzulátem v Prešově a údajnou podporu ukrajinských nacionalistů – banderovců.
Tragédie smíšená s fraškou
Monstrproces s biskupy měl zasadit slovenskému katolicismu rozhodující ránu, z níž už se neměl vzpamatovat. Počítalo se s tím, že kvůli vyššímu počtu souzených biskupů bude mít na Slovensku ještě silnější účinek než ty předchozí v Čechách. Postavit před soud biskupa totiž bylo na Slovensku něčím nepředstavitelným.
Všechny tři pastýře vyšetřovali a týrali v pražské Ruzyni. Systematické noční buzení, nekonečné pochodování v cele, bití, ponižování, trýznění hladem – takové byly metody komunistických vyšetřovatelů. Podpis pod přiznání ve výslechovém protokolu stačil jako důkaz protistátní činnosti. Vše směřovalo k veřejnému procesu, kdy stát obvinil biskupy z velezrady, špionáže, vojenské zrady a úkladů proti republice. Organizátoři vtloukali obviněným do hlavy nazpaměť výpovědi a  manipulovali vhodné svědky.
Začátkem ledna 1951 převezli trojici biskupů do Bratislavy. Krmili je syrovými játry, poněvadž nesměli zeslábnout a zapomenout naučené fráze. Divadelní představení s názvem „Proces s vlastizrádnými biskupy“ začalo v justičním paláci 10. ledna 1951. Aby byl účinek procesu silnější, úřady ho do poslední chvíle utajovaly. Širší veřejnost se o něm proto dozvěděla až z vysílání veřejného rozhlasu a z tisku. V propagandou vymezeném prostoru pak využili, nebo spíš zneužili své vlohy někteří spisovatelé a novináři. Například Ladislav Mňačko ve fejetonu „Posledný pán na Spiši“ vidí ve Vojtaššákovi poslední symbol feudální éry, kterou nahradila beztřídní společnost.
Senát vedl soudce Bedrna, žalobcem byl prokurátor Feješ. Navzdory intenzivní přípravě se hlavně biskup Vojtaššák snažil odbíhat od naučených frází k protiargumentům. Tehdy ho ovšem prokurátor hned překřikoval. Rozsudek vynesený 15. ledna 1951 byl tvrdý – Vojtaššák 24 roků vězení, Buzalka a Gojdič doživotí. Je obdivuhodné, že se v takové atmosféře přece jen našli lidé, kteří se dokázali vzepřít. K soudu tehdy dorazilo přes dva tisíce telegramů a rezolucí žádajících přísné tresty, přesto se někteří kněží modlili s věřícími za trpící biskupy a sloužili za ně mše. Za tento postoj je čekaly soudy. Monstrproces s biskupy byl vzhledem k rozsahu příprav, propagandistickému využití doma i v cizině nejvýznamnějším politickým procesem na Slovensku po únoru 1948. Z mezinárodního hlediska je unikátní tím, že v žádné ze zemí pod sovětským vlivem nebyli odsouzeni zároveň tři biskupové.
Rozběhnutý stroj vykonstruovaných procesů se nezastavil a ještě v témže roce přišel další. Státní soud v Bratislavě poslal na 15 let do vězení řeckokatolického pomocného biskupa Vasiľa Hopka a římskokatolického pomocného biskupa spišské diecéze Štefana Barnáše. Na konci roku 1951 tak pět z devíti slovenských katolických biskupů živořilo za mřížemi. Navenek se zdálo, že je vše ztraceno a církev se z osidel totalitního režimu nevymaní. Ve skutečnosti však právě v lednu 1951 biskup Róbert Pobožný v Rožňavě tajně vysvětil biskupem mladého jezuitu Pavla Hnilicu a poté byli vysvěceni další jezuité. Vytvořila se skrytá církev s tajnými biskupy, kněžími a aktivitami, které unikaly státní kontrole. Vznikl prostor svobody přinášející naději do budoucna.
Samota co nejdál od domova
Biskupové Vojtaššák, Buzalka a Gojdič se po rozsudku ocitli v příšerných podmínkách věznic, vystaveni trýznění a ponižování. V roce 1952 museli sledovat demolici Mariánského sloupu v leopoldovské věznici a později demolici kostelíka sv. Leopolda. Dozorci je zapřahali do železného pluhu, museli dělat dřepy do zemdlení, na celu dostávali šílené spoluvězně, vykonávali ponižující práce, trpěli hladem a zimou. Biskupy Vojtaššáka, Buzalku a Gojdiče nicméně spojil až komunistický režim. Stará zásada římského práva: „tres faciunt collegium,“ označuje plnohodnotné společenství – a to vytvořili naši tři biskupové. Nikoli dobrovolně, svého významu však nabylo ve společně prožívaném utrpení, které symbolizovalo úděl celé slovenské církve.
Biskupům Vojtaššákovi a Buzalkovi komunisté v roce 1956 přerušili trest, a tak se přesunuli do izolace v Děčíně bez možnosti svobodného pohybu. Režim oba záměrně držel co nejdál od Slovenska. Vojtaššáka o dva roky později čekalo stěhování do Paběnic, kde žil v internaci s pražským arcibiskupem Josefem Beranem a brněnským biskupem Karlem Skoupým. Odtamtud ovšem musel zpět do vězení, kde zůstal až do roku 1963.
Jako první z trojice zemřel biskup Gojdič v leopoldovském vězení v roce 1960. Následoval ho biskup Buzalka, který odešel na věčnost o rok později v charitním domě v Táboře. Vojtaššák zemřel v roce 1965 v Říčanech u Prahy. Odsouzení odešli z tohoto světa v pověsti svatosti. Ač bezprostředně ve vězení zemřel pouze Gojdič, za mučedníky jsou vzhledem ke všem příkořím považováni všichni. Z odsouzených slovenských biskupů jsou zatím blahořečeni dva – Gojdič a Hopko. U Vojtaššáka a Buzalky kanonizační proces probíhá.
Utrpení katolíků přetavené do kříže perzekvovaných biskupů je na jedné straně smutným mementem, na straně druhé v něm můžeme vidět cenné svědectví oběti za křesťanský ideál, z níž křesťanství dodnes čerpá sílu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou