Příprava na Vánoce začíná. První neděle adventní je tu a s ní i jedinečná příležitost „narovnat cesty“ doma, v rodině, mezi sebou. Nikoliv úklidem. Jak na to, radí psycholožka MARIE HLAVÁČKOVÁ.

 

Advent v rodině může začít přípravou a zdobením adventního věnce. Ilustrační snímek Shutterstock

 

Gruntovat většinou umíme. Ale jak se připravit na vánoční radost mezi sebou v rodině? Hledat a zakoušet pohodu, smír, využít prostor k urovnání problémů a třeba i duchovně povyrůst?

 

Advent je k tomu ideální doba, protože je jasně časově vymezený. Tušíme, jak dlouhou cestu jeden k druhému můžeme ujít, přičemž víme, jaký čas na to máme. Navíc advent vrcholí radostnou oslavou, má dobrý konec.

 

Přidržme se metafory s cestou. Právě u dětí bezvadně funguje cestička, mapka do betléma, adventní kalendář a s tím spojené každodenní úsilí a úkoly. Každý den si tak dítko připomene, za co dostane kýženou čokoládu nebo si vybarví políčko. Můžeme snáz říci, na čem kdo v rodině pracuje nebo s čím chceme dojít jako celá rodina k jesličkám.

 

Takže každý může mít svůj úkol.

 

Ano, každý den udělat někomu radost. Nebo ten úkol může být docela praktický. Pro jednoduchost je dobré si nastavit třeba týdenní plán: tento týden si dáš pozor, aby ses ráno rychleji oblékl do školy. Nebo: budeš hrát na housle bez odmlouvání. Jiný potomek – v závislosti na věku – může třeba denně věnovat pozornost konkrétní pomoci v domácnosti. Zároveň to rodič musí připomínat. Důsledně, ale klidně.

 

Je dobré začít pevným bodem, velkou motivační řečí, že si na první neděli adventní spolu rodina sedne a tu cestičku si vytyčí?

 

Asi ano, udělala bych to ještě předem, třeba při společném zdobení adventního věnce. Přitom si můžeme říct, že se blíží Vánoce, že na přípravu máme čtyři týdny a že chceme i své srdíčko připravit na příchod Pána Ježíše. Že budeme zkoušet každý sám za sebe něco konkrétního, co můžeme přinést jako dárek Pánu Ježíši do jesliček.

 

Každý ten úkol by měl mít časové vymezení, aby nebyl na 28 dní jeden úkol, ale abychom je po několika dnech měnili, protože pro děti je to jinak nuda a přestanou na své cíle myslet. Může to být spojeno s překvapením, že na šňůru pověsíme papírek se vzkazem-úkolem na příští dny. Pro dítě to pak bude i zajímavější. Starší ratolesti si mohou své cíle stanovovat samy.

 

Je vhodné, aby se účastnili i rodiče?

 

U nás doma na adventní cestičce do betléma děti spíš doprovázíme. Rodiče mohou svou cestu adventem sdílet mezi sebou. Stejně jako pro dítka by si měli rodiče stanovit a vymezit čas pro sebe navzájem. To aby teprve 23. prosince lehce frustrovaní neobjevili, že byl advent a že ho zase prošvihli. Jejich každodenním mottem by mělo být: Jdou do toho děti, jdeme do toho i my. Asi bych nedoporučovala v adventním čase otevírat velká a sporná manželská témata, spíš jde o drobnosti, kterými druhého potěšit. Máme toho v adventu hodně, a když by se něco „rozbouřilo“, nemusí se podařit „urovnat cestu“ do Vánoc.

 

Každodenní setkání u adventního věnce ale často nebývá v silách celé rodiny.

 

Na druhé straně je jednou za týden málo. Zvláště pro malé děti, předškoláky, je těžké některé věci udržet v paměti i jeden den – třeba vlastní předsevzetí nebo úkol. Pokud má rodina ve zvyku společně se večer modlit, je to samozřejmě snazší: rodiče zmíní, co kdo zvládl, pochválí, co se komu povedlo. Zhodnotit adventní snažení každý den je tedy ideální. Ale zároveň se nic nestane, když to každý den nevyjde. Jen to nesmí vyšumět. Pomůže tu právě adventní kalendář, který se používá každý den – ať už k vylupování čokolády, malování, nebo odstřihování. Stejně tak ke společnému posezení láká adventní věnec. Je dobré ho mít.

 

Mluvíme tu o chvílích pohody. Jenže známe to: s adventem se blíží Vánoce a o nich máme své představy, které se snažíme naplnit – uklizeno, nakoupeno, dárky zabalené.

 

Hned na začátku si musíme stanovit priority. Co si doopravdy přeju, oč moc stojím a co je navíc. Při úklidu třeba nebudeme odsunovat skříně. Dárkové šílení si můžeme zjednodušit tím, že budeme dávat jeden společný celé rodině, ne každému jednotlivci – například stolní hru. A hlavně (hovoříme o tom v době příhodné, tedy na začátku adventu) začít se vším včas, nejlépe hned: udělat si vánoční seznam, co chci, co mě čeká, a rozplánovat si to. A smiřme se s tím, že trocha toho stresu zůstane. Patří to k tomu.

 

K adventu?

 

No ano. Když chci učinit svátek Kristova narození něčím výjimečný, budu pro to muset přeci jen něco udělat. Nějaký stres to přinese, nepovede se mi ho zcela vytěsnit. Důležité ale je, aby nikoho neničil. Vždyť se snažíme o oslavu, pohodu ke štědrovečerní večeři, ke stromečku i na celé vánoční svátky. A podle mě je mnohem cennější pro celou rodinu samotná příprava, pozornost jeden k druhému, práce na sobě, než že bude stoprocentně uklizeno. Pro maminku nebo tatínka to může být dokonce adventní úkol: dnes nebudu nutně potřebovat, aby děti uklidily, nechám je, aby si hrály. Advent nás vede také k umění rozlišovat, co je a co není důležité: být jako rodina v pohodě, vědět, že se máme pořád rádi, ač nemáme všechny dárky a dokonale uklizeno.