Třicet let od jmenování biskupů

Vydání: 2020/12 Církev v době koronaviru, 17.3.2020, Autor: Jiří Macháně

Čtyři měsíce po pádu komunismu – 17. března 1990 – dokončil papež Jan Pavel II. nápravu stavu způsobeného komunistickou totalitou. Na prázdné biskupské stolce jmenoval nové pastýře, kteří 7. dubna přijali svěcení. Po třiceti letech jsme se těchto biskupů zeptali na jejich radosti i těžkosti, jak na své jmenování vzpomínají, jaké byly jejich biskupské vzory i odkud čerpali zkušenosti.

 

Jan Graubner, olomoucký arcibiskup

Na biskupskou službu jsem při jmenování připraven nebyl. Později jsem si uvědomil, kolik jsem dostal výchovou v rodině, formací v Díle Mariině, příkladem kněží a pastorační zkušeností v živých farnostech. Něco jsem se naučil veřejnou službou, třeba mnohaletou prací ve Správní radě univerzity. Při pohledu do dějin diecéze mě kromě jiných zaujal biskup Bruno budováním funkční organizace diecéze, kardinál Dietrichstein velkorysostí a rekatolizací skrze církevní školství. Karel II. zase pozvedal lidi i zemi zničené třicetiletou válkou budováním krásy, ctihodný A. C. Stojan to činil obnovou Velehradu a Svatého Hostýna, lidovou zbožností a duchovními cvičeními pro široké vrstvy, arcibiskup Prečan způsobem hospodaření a nekrvavý mučedník komunismu Matocha svou věrností. Hodně jsem získal ve společenství našich biskupů a také setkáváním s biskupy, přáteli fokoláre z celého světa.

A z čeho mám radost? Z každé farnosti, která je živým společenstvím a má misijního ducha, která je otevřená a vyzařuje křesťanskou radost. Církev bez služby není zdravá, protože evangelium je třeba osvědčovat životem. Radost mám z Charity, která se úžasně rozrostla téměř z nuly. Služba dobrovolníků navázaná na Charitu a nemocniční kaplany (které se podařilo zavést do všech nemocnic) má pozitivní vliv na vývoj veřejného myšlení ovlivňovaného přehnaným soustřeďováním na vlastní zájmy a zisk. Jestli chceme, aby společnost měla budoucnost, která je v dobře vychovaných dětech, musíme rozvinout ochotu k službě a oběti. Mohl bych jmenovat mnoho dalších skupin, ale zmíním aspoň centra pro mládež a pro rodinu, která pracují v terénu, ale hlavně církevní školy, od nichž mnoho očekávám.

 

Výprava duchovních z Československa, kteří se těsně po pádu komunismu vydali na zkušenou na biskupství v Rakousku a Německu. Lze rozpoznat zleva: Tomáše Halíka, Františka Lobkowicze, Aleše Opatrného, Miloslava Vlka, Františka Radkovského, Jana Graubnera a vedle něj vzadu Jiřího Mikuláška. Snímek archiv biskupa Františka Radkovského

Josef Hrdlička, emeritní olomoucký světící biskup

Zakouším pocity vděčnosti, ale i vědomí, že za těch třicet let biskupské služby jsem mnoho věcí mohl vykonat lépe. Pokud jde o mé biskupské vzory, k srdci mi přirostli arcibiskup Matocha, biskup Hlad a také můj předchůdce Stanislav Zela. Všichni prošli pronásledováním, vězněním a tvrdými zkouškami. Připadá mi, že mé působení po pádu totality se nedá poměřovat s těmito trpiteli.     

Za své biskupské heslo jsem zvolil Kristova slova: „Nazval jsem vás přáteli.“ Vždy jsem cítil, že jestli se má stát církev milující rodinou, musí být doslova prokrvena vztahy důvěry, přátelství a sdílení. To je ještě víc než jen fungující struktura a majetkové zabezpečení. Při nesčetných návštěvách farností na mne zapůsobilo, že v bohoslužbě jsme cítili, jako bychom se znali odjakživa. Přitom šlo o lidi, které jsem viděl poprvé a možná i naposled. Pán Ježíš je úžasným pojítkem všech věřících, společným jmenovatelem, přítelem, bohatstvím a jistotou. Poznal jsem, že evangelium je dokonalá Boží nabídka pro člověka, projekt Ducha Svatého pro jednotlivce, rodiny, společnost i národy, jakou nemůže nabídnout žádný program politických stran nebo lidské řešení.

Velkou radost mám i z toho, že všechny naše církevní školy, u jejichž založení jsem stál, stále existují, těší se zájmu veřejnosti a rozvíjejí své poslání. Mám také radost, že mi Bůh dopřál za ty roky služby udílet biřmování více než třiceti tisícům převážně mladých lidí a číst jejich dopisy. Také jsem se snažil o vzdělávání těch, kdo čtou v kostele Boží slovo. Našimi kurzy kultury mluveného slova prošly v diecézi na tři tisíce věřících. A je to „slyšet“ při bohoslužbách.

Často mě posilovala věta: „Milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému…“ A pak ještě jedna věta posilovala mé vědomí: „V tom všem skvěle vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval…“ Teď už jen toužím, aby mne tato zamilovanost do Ježíše provázela stále víc i v samém závěru života.

 

František Lobkowicz, ostravsko-opavský biskup

Před svěcením jsem cítil velkou zodpovědnost, takže kromě biskupských vzorů jsem začal číst knížky na pastorační témata. Zásadně mě samozřejmě ovlivnilo Písmo svaté, ale četl jsem i knihy o morálce a zásoboval se knihami v němčině. Hodně jsme také debatovali s P. Rudolfem Sikorou, kterého jsem znal z let společného kaplanování a který se později v ostravsko-opavské diecézi stal biskupským vikářem pro pastoraci.

V mých letech moc vzorů nebylo, ale velkými vzory mi byli kardinál František Tomášek, biskup Kajetán Matoušek a kardinál Štěpán Trochta. Člověk je znal, potkával, a co řekli, platilo. Nejvíc jsem si rozuměl s biskupem Antonínem Liškou. Dlouho sloužil v pastoraci a dovedl říct, že to či ono je „blbě“. Kardinál Tomášek si mě zase někdy pozval a předával mi potřebné vědomosti.

Nejtěžší v mé nově vzniklé diecézi bylo dát dohromady dobrý tým, což se myslím povedlo. Důležité bylo postavit v Ostravě budovu biskupství a pak přicházely další výzvy, jako například restituce.

Radost mi přináší každý rok kněžské svěcení a pohovory s mladými bohoslovci, když přijdou na návštěvu. Dobře také fungují pastorační centra, která vedou lidi, co umí. Mohu se na ně spolehnout. Vůbec mám kolem sebe ty, na které se mohu spolehnout. Dva roky mám pomocného biskupa Martina Davida a je to moc fajn, protože udělá spoustu věcí, na které bych byl jinak sám – biřmování či návštěvy farností.

 

František Radkovský, emeritní plzeňský biskup

Když jsem se dozvěděl, že mám být jmenován biskupem, byl jsem z toho zděšen a přesvědčen, že je to omyl. Můj duchovní rádce mi na to řekl, že to není omyl, ale vůle Boží. Na biskupské svěcení jsem se připravoval společně s Miloslavem Vlkem. Prožili jsme spolu týden v modlitbách a studiu důležitých dokumentů, které jsme měli k dispozici.

Po svěcení jsem byl zvolen za sekretáře biskupské konference, jehož sekretariát jsem vlastně zakládal. Byla to práce zcela nová, tedy bez zkušeností, a nezbývalo než se řídit aktuálními potřebami a vlastním rozumem. Mně a mým spolupracovníkům byl rádcem a pomocníkem biskup Jaroslav Škarvada, který měl zkušenosti z Vatikánu i ze světa.

Tři roky nato, v polovině roku 1993, jsem prožil další začátek, totiž budoval jsem se spolupracovníky novou diecézi a její vedení v Plzni. I tady to byla práce úplně nová a zkušenosti jsem sbíral od sousedních biskupů, především v Praze a v Českých Budějovicích, protože převážně z částí těchto dvou diecézí vznikla ta plzeňská. V mnohém jsme však museli hledat nové cesty.

Mou největší duchovní pomocí je spiritualita Hnutí fokoláre, kterou jsem poznal před více než padesáti lety a snažím se ji žít. Bez ní si nedovedu představit svůj život – ani kněžský, ani biskupský. Navíc jako biskupové se každý rok už po třicet let scházíme se svými spolubratry z celého světa a se členy tohoto hnutí (laiky, kněžími i řeholníky), což je pro mě velkým příkladem, posilou i radostí.

Myslím, že největší radostí je pro mě ale to, že jsem mohl před čtyřmi lety předat svému nástupci živou a fungující diecézi a že on se snaží ji co nejlíp naplno rozvíjet.

 

Vojtěch Cikrle, brněnský biskup

(jmenován 14. února 1990, vysvěcen 31. března 1990)

Se svým předchůdcem, biskupem Karlem Skoupým, který zemřel v roce 1972, jsem se setkal ještě před svým kněžským svěcením asi třikrát jen letmo. Když jsem po osmnácti letech sedisvakance nastoupil v Brně biskupskou službu, nebylo v budování biskupského úřadu na co navázat. Stál jsem na naprostém začátku. Duchovně jsem měl víc vzorů biskupské služby, většinou z dějin církve (Tomáš Becket, Karel Boromejský), ale prakticky jsem se mohl ptát jen o pár měsíců dřív jmenovaného litoměřického biskupa Josefa Koukla. Vzorem pro biskupskou službu však nemůže být nikdo jiný než Ježíš Kristus.

Při přebírání diecéze jsem prožíval těžkosti především ve vnějších věcech, protože chyběla kontinuita biskupského úřadu. Navíc jsem byl jmenován ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela nové možnosti svobodného života církve. Mnoho času bylo nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě kněžská svěcení v tajnosti. Na začátku byly na biskupství jen dva telefony a dva počítače, dveře si podávalo množství návštěv, které věřily, že je církev bohatá a vlivná, a chtěly toho využít. Dnes máme nejen víc telefonních a jiných přístrojů, ale také víc než tehdejších asi sedm zaměstnanců, kteří pracují v nově vytvořených odborech, odděleních, centrech. Jsem jim vděčný za jejich práci a pomoc. Služba biskupa je často jakousi projekční figurou, soustřeďují se na něj napětí kněží, spolupracovníků, věřících i nevěřících lidí. V tomto případě funguje biskup jako hromosvod, který, jak známo, musí mít dobré uzemnění. A také funguje jako dobíječka. Ne že by ubité dobíjel, ale dobíjí vybité. Někdy je nešťastný, co vše se na něho valí. A někdy je nejšťastnější z lidí, protože se může zblízka dívat na věci, které tvoří Bůh. Jako velké obdarování své služby vnímám stovky bezejmenných lidí, kteří se za biskupa modlí. Spolu s kněžími jsou pro mne velkou oporou.

(mach)

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 13 24. – 30. března 2020

Šije celé Česko. Kláštery také

Když se řeholnice sesednou kolem stolu, většinou je to kvůli jídlu. V těchto dnech jsou však například u boromejek v centru Prahy na stole místo hrnce s polévkou hromada…

celý článek


Nová zkušenost?

„Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: ‚Hle, to je nové‘ – dávno to bylo v dobách, které…

celý článek


Naším úkolem je žít společenství

„Ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou,“ pravil podle evangelisty Matouše Ježíš, když do čela rodící se církve postavil prvního…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay