Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 29.8.2008

Příloha: Perspektivy

Diskuse o smyslu politiky vyrůstající z křesťanských kořenů, která se rozvinula v Perspektivách (10, 12 a 14/2008), je velmi cenná a neměla by skončit příliš brzy. Naposledy do ní přispěl místopředseda KDU-ČSL David Macek. Volá po politice inspirované sociálním učením církve. V tom mu nelze než zatleskat. Je však třeba zdůraznit, že sociální učení církve není politický program. Poukazuje na závažné sociální otázky, nenabízí však konkrétní politické prostředky. Příklad: Víme, že je třeba bojovat proti nezaměstnanosti. Ale jak? Někteří katolíci se mohou domnívat, že nejlepší cestou je budování sociálního státu a vysoká podpora v nezaměstnanosti, jiní preferují cestu snižování daňové zátěže podnikatelského sektoru. Ani práce „Mlčochova týmu“ nejsou politickým programem – a nemohou jím být, nemají-li se ocitnout mimo církevní půdu. Pozvání na cestu přichází s tezí, že „princip subsidiarity se stává podmínkou výstavby svobodné společnosti“. Jak ale tuto tezi zhmotnit v politické realitě, například ve vztahu k evropské integraci? Legitimních odpovědí může být řada. Být skeptický vůči Lisabonské smlouvě je dle Macka v rozporu s postoji církve. Škoda, že nenapsal, jakou církev má na mysli. Ta katolická k Lisabonské smlouvě žádný postoj nemá. Nemají-li křesťanští politici dostatek argumentů, jsou v pokušení zaštiťovat své osobní politické přesvědčení učením církve. Takové zneužívání víry činí konzervativní a křesťansko-demokratickou politiku nevěrohodnou. Vadí-li Mackovi, že ti, kteří mají k Lisabonské smlouvě výhrady, si notují s Janem Zahradilem, nechť se i on pečlivě rozhlédne a zjistí, s kým vším sdílí svůj bezvýhradně pozitivní postoj.
A do třetice: Mackovi se nelíbí ztotožňování pojmů konzervativní a křesťansko-demokratická politika. Strávil jsem nedávno víkend na školení vedeném představiteli německé CDU. Ani jednou svou politiku nenazvali křesťansko- -demokratickou, vždy konzervativní. Vytváření těchto umělých dělítek je českou politickou specialitou.

Kde je budoucnost křesťansko-demokratické (konzervativní) politiky?
Má-li mít konzervativní či křesťansko-demokratická politika budoucnost a smysl, musí do středu svého politického programu postavit rodinu. Přirozenou heterosexuální rodinu založenou na manželství. A to zcela novým způsobem. Ne jako jednu z mnoha priorit, ale jako měřítko celého politického programu. Hodnotoví konzervativci dosud neustále jen brání pozice proti „progresivním“ a „moderním“ přístupům těch, kdo jsou věčně proti něčemu. To je třeba změnit a připravit sebevědomý pozitivní program.
Tváří v tvář současné sociodemografické situaci je třeba si začít klást i nepříjemné otázky: Jak přispěl sociální stát k rozpadu rodiny? Jaká byla v tomto procesu úloha sociálních dávek, důchodového systému, zdravotního pojištění či podpory osamělých matek? A státního školství? Vychází vzdělávací systém z primární odpovědnosti rodičů za výchovu dětí, anebo se „moudrý“ stát pokouší tuto výchovu zmonopolizovat? A jak přispívají k upevnění rodiny genderové a antidiskriminační ideologie? A co daňový systém – není nastaven spíše tak, že početné rodiny jsou solidární s bezdětnými „singles“? Položit si takové otázky vyžaduje notnou dávku odvahy. Jejich poctivé zodpovězení totiž může zbourat mnohé mýty o možnostech politiky přerozdělování. Máme-li vytvořit komplexní politický program, do jehož středu je postavena rodina, je to nezbytné. I v tomto kontextu je pošilhávání některých lidovců po ČSSD obtížně pochopitelné. Sociální program, který levice nabízí, je radikálně protirodinný.

Kritičnost vůči KDU-ČSL
David Macek se pozastavuje nad přílišnou kritičností ke KDU-ČSL. Cosi ve stylu: Jsme jediní křesťanští bojovníci, za co nás to kritizujete!? Není však jistá míra kritičnosti k (jakékoliv) politické straně na místě? I když se to tak stranickým kádrům jevit nemusí, hlavním účelem existence politické strany má být prosazování programových priorit, nikoliv zajištění dostatečného počtu pracovních míst pro věrné členy. Pokusme se o krátký test.
Když se před dvěma lety schvaloval zákon o registrovaném partnerství, KDU-ČSL hlasovala proti. Aktivitu srovnatelnou s tlakem na odchod premiéra Grosse sice nevyvinula, ale alespoň (až na jednoho senátora) správně hlasovala. V současné době probíhá proces přijímání antidiskriminační legislativy. Zde KDU-ČSL bohužel zatím selhává a návrh zákona podporuje. Jako klíčový bod testu se však projeví postoj ke zdravotnické reformě. Navrhovaný zákon o specifických zdravotnických službách představuje historicky obtížně opakovatelnou příležitost pro změnu potratové legislativy. Že KDU-ČSL nepodpoří liberalizaci potratů je nasnadě, vyplývá to i z usnesení pardubického sjezdu. Klíčové není „zda“ – ale „jak“. Otázka lékařských poplatků ukazuje, že chce-li se, lze dosáhnout mnohého. Doufejme, že do obrany nenarozeného života vloží strana se slovem „křesťanská“ v názvu více úsilí, než do boje proti třiceti korunám u lékaře.

Závěr
KDU-ČSL je v českém politickém systému cennou stranou. Dokáže hájit nepopulární etická stanoviska. Je však vystavena dvojímu pokušení: spokojenosti se sebou samou („děláme dost, co víc po nás v této společnosti chcete?“) a nárokováním si výlučnosti („křesťane, vol nás, jinak hřešíš“). Občasná kritika politiky strany z křesťansko-demokratických či konzervativních pozic není podrážením nohou, ale snahou o to, aby těmto pokušením nepodlehla.
Jakub Kříž Autor, právník, je předsedou Mladých křesťanských demokratů


Reakce na článek Davida Macka Cestou „zlatého středu“

Křesťané v politice: silné rodiny i silnou Evropu

Základní omyl Jakuba Kříže