Tři filmové zprávy o člověku z Febiofestu
Vydání: 2018/12 Po stopách Padre Pia, 20.3.2018, Autor: Lukáš Jirsa
Příloha: Perspektivy 12
170 snímků z celého světa nabízí už 25. ročník filmového festivalu Febiofest. Které z nich by neměly ujít naší pozornosti?
Jiří Menzel se v roli tlumočníka vedle rakouského herce Petera Simonischeka neztratil. Snímek Bioscop
Tři filmy, tři různé kontury našich pozemských životů, tři vytříbené pohledy umělců, kteří netvoří pro peníze, ale z vnitřní nutnosti vyjevit nám divákům i sobě samým cosi podstatného z lidské zkušenosti se světem.
Filozof a legendární filmař Terrence Malick je jedním z tvůrců, u nichž je hledání podstaty lidské existence a duchovního rozměru člověka kořenem všeho jejich uměleckého úsilí. Děj snímku Song to Song (2017) je zasazen do současné rokenrolové scény v texaském Austinu, kde se proplétají nejednoznačné milostné vztahy. Čtyři lidé se navzájem svádí a zrazují, bojují se svojí pýchou, sebestředností i touhou – a pod tím vším bezmezně touží po sebepřekračující lásce.
Song to Song můžeme pokládat za uzavření několikaleté Malickovy tvůrčí etapy, do níž spadají snímky následující po monumentální interpretaci Knihy Job Strom života (2011). Trojici filmů K zázraku (2012), Rytíř pohárů (2015) a Song to Song chybí silné dějové linie, jsou založeny na fragmentárnosti a epizodičnosti a shodně prozkoumávají různé podoby lásky (k člověku i Bohu). Jsou to hluboké lyrizující milostné básně ze současnosti.
K lásce směřuje i jemný snímek japonské režisérky Naomi Kawase pojmenovaný Záře (2017). Ten vypráví o setkání fotografa ztrácejícího zrak a ženy píšící zvukové popisy k filmům pro nevidomé. Když se jejich osudy protnou, v životě obou protagonistů se objevuje nová naděje. Vizuálně podmanivý příběh na pomezí romance a dramatu získal cenu ekumenické poroty na festivalu v Cannes. Kawase ve svých filmech nachází naději a lásku zcela jinými formálními prostředky než Malick. Její snímky mají pomalejší tempo, zároveň ale stále drží jasně čitelnou dějovou linii a jsou tak vůči divákům přívětivější.
Tlumočník s Menzelem
Po uvedení na Febiofestu do českých kin vstoupí snímek slovenského režiséra Martina Šulíka Tlumočník (2017). Slovensko-česko-rakouská komediální road movie je založena na setkání dvou protikladných charakterů – svědomitého tlumočníka židovského původu Aliho (Jiří Menzel) a rozevlátého Vídeňáka (Peter Simonischek), jehož otec byl důstojníkem SS a na Slovensku nechal zabít desítky lidí. Společně se vydávají na cestu po Slovensku, aby objevili hrůznost zločinů 2. světové války, jež mají své dozvuky i v současnosti. Film se zprvu jeví jako komedie, ovšem tragická minulost obou protagonistů postupem času stále víc vyplouvá na povrch a prostor pro vtip se tak přirozeně zužuje. Šulík do hlavních rolí zvolil dva zcela protikladné herce, ovšem sázka na nejistotu vyšla: Jiří Menzel zde podává svůj životní výkon a vedle skvělého rakouského herce Petera Simonischeka (známého z filmu Toni Erdmann, 2016) se nijak neztrácí. Společensky nanejvýš důležité téma je ve filmu zpracováno umělecky důstojně, a přitom divácky velice atraktivně. Tlumočník je z rodu filmů, které nalákají na komedii, ale nabídnou mnohem víc: setkání s něčím, co nás všechny přesahuje.
Febiofest, Praha 15.–23. 3., poté zamíří postupně do 16 měst ČR
Lukáš Jirsa. Autor je dramaturg TV Noe a filmový kritik
Sdílet článek na:
