Trestný čin v rodině. Jak dál?

Vydání: 2008/22 Umíme zabezpečit církevní památky?, 27.5.2008

Syn spáchal zločin. Nyní čekáme na rozhodnutí soudu. Píše se mi to těžko a hovoří o tom ještě hůř. Syn není zlý, máme pěkné vztahy, ale nyní je to nabouráno. Slova váznou. Vím však, že potřebuje naši podporu. Poradíte, jak začít?

Začněte se svým synem hovořit, nejen o všedních záležitostech, ale právě o jeho zločinu. Pokud jsou rodiče konfrontováni s jakýmkoli neúspěchem svých dětí, neradi to přijímají. Spáchání zločinu je společenským selháním, kdy se nabízí otázka: Kde jsme při výchově pochybili? Pokud dospějeme k závěru, že naše výchova nebyla bezchybná, je třeba si to připustit a začít právě zde. Je-li spáchání zločinu prokazatelně vyvoláno vnějšími vlivy, pak si uvědomme, ve kterých oblastech jsme do svého dítěte vložili dobrý morální základ, a v komunikaci s ním ho využívat.
Příklad, jak si v obdobných situacích počínat, nacházíme ve svátosti smíření. Především je nutné pochybení přiznat, přijmout vinu. Mnozí lidé, kteří porušili zákon, odmítají připustit vlastní chybu a obviňují okolí. Náprava však spočívá právě v tom, že svůj hřích a vinu přiznáme, prožijeme pocity s tím spojené. Už tady mohou rodiče své dítě podpořit. Tím, že se pokusí – taktně, s pochopením, ale jasně – pomoci viníkovi nahlédnout do zrcadla pravdy, ať už ukáže cokoli. Podstatné při tom je, že se nedívá do takového zrcadla sám, ale s vědomím přítomnosti svých nejbližších, kteří ho milují a pomáhají mu neutíkat od reality.
Zda pachatel trestného činu bude za své pochybení pykat ve vězení, rozhodne soud. Nejpodstatnější však je, aby syn svého zločinu litoval. Teprve upřímná lítost přináší sílu se zločinem se vypořádat. Přijetí trestu je pak zákonitým vyústěním celého procesu a viník pociťuje úlevu tehdy, až si trest odpyká. Zároveň je nutné podtrhnout roli odpuštění, které však má být na odpykání trestu vázáno.
Nejde tu o jednorázový proces. Ve hře je zejména budoucnost člověka, který by měl z prožité situace vyjít s přesvědčením, že už se nikdy podobného činu dopustit nehodlá. Pokud má syn dobrý vztah se svými rodiči, měl by v jejich společenství prožít pocity viny, lítost a touhu odpykat si trest s vědomím, že po jeho skončení bude mít zázemí, kam se může vrátit a dál žít bez stigmatu výčitek. V žádném případě však nelze v takových situacích za pomoc považovat aktivitu rodiny směřující k anulování viny a minimalizaci trestu. Po odpykání opět přijde běžný, každodenní život. Právě v něm bude zapotřebí lidské, rodičovské a křesťanské pomoci: totiž trpělivosti při budování rodinného zázemí, pevnosti při tendenci selhávat a podpory při posilování vůle k překonávání překážek.
ALEXANDRA HAVLICOVÁ, lékařka a psychoterapeutka


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 4. – 10. října 2022

Papež apeluje na Putina

„Tato strašná a nepředstavitelná rána lidstva místo toho, aby se hojila, stále více krvácí a hrozí, že se rozšíří,“ prohlásil 2. října o ruské válce proti Ukrajině…

celý článek


Nuncius požehnal repliku fatimské kaple

V Koclířově u Svitav požehnal minulou sobotu nuncius Jude Thaddeus Okolo spolu s biskupem Janem Vokálem repliku fatimské kaple Capelinhy, určenou Světovým fatimským apoštolátem…

celý článek


Neublížit svým těžkým batohem

Každý v životě prožil nějaké křivdy. Proč se nám vlastně dějí a jak s nimi naložit, radí psychoterapeutka PETRA VESELÁ z Křesťanského terapeutického centra v Praze.

celý článek


Záchytný bod v místě studií

Věřící studenti vysokých škol mohou téměř v každém univerzitním městě navštěvovat společenství podobně smýšlejících kolegů.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay