Vydání: 2007/21 Ve vaší farnosti se nesportuje?, 22.5.2007

Příloha: Perspektivy

Na úvod položím poněkud osobní otázku. Jak v sobě spojuješ povolání kněze, salesiána, pedagoga a teologa?
Pro mě je dost důležité, že mohu nad věcmi přemýšlet. Když se setkávám s lidmi jako kněz, nemusím je pouze nějakým předem daným způsobem vést, ale mohu spolu s nimi uvažovat nad základními otázkami života, a to z hlediska teologie. Proto je pro mě teologická práce velkým přínosem. Teologie je klíč ke správnému vidění člověka, s kterým se setkávám.

To znamená, že teologii nevidíš jako něco od života odtrženého. Ne, jinak bych ji nedělal.
Takový přístup zdůrazňující teologii by však byl podle mnohých lidí typický spíše pro jezuitu nebo dominikána. Když se řekne „salesián“, většina z nás si asi představí spíš toho, kdo „hraje s kluky fotbal“. Je to nedorozumění, nebo na tom něco je?
Z mého pohledu je to spíš nedorozumění, protože pokud mluvíme o pastoraci mládeže, tak tím chápeme teologicky reflektovanou práci s mládeží – což znamená takovou pomoc mladým lidem, která se snaží vycházet z teologických kritérií, přesněji řečeno z kritérií evangelia. To ale vyžaduje jak pedagoga, který ví, jak mladé lidi vychovávat, tak sociálního pracovníka, který ví, jak a v čem jim pomoci, a teologa, jenž vidí před sebou Ježíše: jak se k lidem choval, jak se k nim přibližoval... Vidí také spirituální potřeby, které lidé mají. Domníváš se, že taková kombinace přístupů potřebná pro lidi v pastoraci je již dnes plně doceněná a uskutečňovaná, nebo jsou zde ještě nějaké rezervy? Myslím, že je poměrně málo lidí, kteří pastoraci chápou takto široce. Když se řekne „pastorace“, tak si většina lidí asi představí činnost kněží na farách, náboženskou výchovu, ale málo se dává důraz na diakonii, tj. službu člověku, která také patří k poslání církve a která má celou řadu dimenzí, včetně pedagogiky a sociální práce.

Lze toto spojování teologie, pedagogiky a sociální práce chápat jako nějaký specifický rys salesiánské teologie? A vůbec, existuje podle tebe něco jako specificky salesiánská teologie? Myslím tím teologický styl, který by úzce souvisel s vaší spiritualitou?
Já bych v tom byl velmi opatrný. Myslím, že se dá spíše mluvit o jakýchsi prvcích, které salesiáni zdůrazňují (jak to ostatně dělá každá spiritualita), ale ne o salesiánské teologii jako takové. Mezi zmíněné prvky bych zařadil propojení pastorace a výchovy (evangelizzare educando et educare evangelizzando, tj. evangelizovat výchovou a vychovávat evangelizováním) a samozřejmě ono sepětí s praxí, které je u salesiánů dáno právě jejich živým kontaktem s mladými lidmi. To jsou podle mého soudu hlavní rysy, i když bychom třeba v salesiánských stanovách mohli najít další body, například Ježíšovo slovo „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým,“ (Mt 11,25). To je jeden z bodů z obrazu Ježíše, na který jsou salesiáni citliví. Domnívám se, že tato propojenost teologie například s pedagogikou nebo sociální prací by měla být typická obecně pro teologii po Druhém vatikánském koncilu, kde můžeme zaznamenat určitý posun od někdy trochu jednostranného důrazu na ortodoxii ke zvýšené pozornosti na ortopraxi.

Teologie by tedy měla být v úzkém kontaktu s žitou vírou. To znamená, že by se měla týkat nějakým způsobem všech věřících křesťanů a v podstatě všech lidí vůbec. Dříve však byla teologie chápána jako něco, co se týká výlučně kněží...
Já bych tě tady opravil. Už v roce 1851 c. k. ministerstvo pro kult a osvětu ve svém výnosu zveřejnilo, že je velice vhodné, aby teologii studovali nejen kandidáti kněžství...

To jsem nevěděl, děkuji za upozornění. Přesto ale asi většina lidí chápala teologii jako kněžskou záležitost. O to mi ale koneckonců nejde. Dnes to už jistě neplatí, ale zdá se mi, že místo, aby se tímto otevřením dostala teologie víc do života křesťanů, tak ji jako nepříjemné nutné zlo chápe i velká řada kněží. Kde nastala chyba?
Tady bych situaci viděl trošku kriticky, hlavně vzhledem k formačním zařízením pro přípravu budoucích kněží, tedy vzhledem k seminářům, noviciátům a podobně. U některých vedoucích těchto institucí podle mého soudu převládá dojem, že duchovní formace je jedna věc a intelektuální formace je věc druhá, naprosto odlišná. A když k tomu připočteme i některá nepochopení nebo neporozumění určitých kritických hlasů ze strany teologů na adresu církve, tak nám naprosto jasně vychází postoj zmíněných formátorů: my chceme kněze hlavně zbožné, a tu teologii musí jen nějak vystudovat jako nutnou podmínku, chtějí--li být kněžími. To je ovšem zásadní problém. Doufám, že situace až takto radikální není, že je to jen můj subjektivní dojem. Kdyby tomu tak opravdu bylo, bylo by to hodně špatné. To by opravdu ukazovalo na odtržení teologie od života.

Řada lidí si teologii spojuje s různými věroučnými skandály nebo problematickými teoriemi. Co říci inteligentnímu a vzdělanému člověku, který chce podle svých slov zůstat pouhým prostým věřícím a nevystavovat se nebezpečí, že ho teologičtí intelektuálové připraví o víru?
Teologie podle mého soudu má za úkol pokoušet se vysvětlit, jak je to „opravdu“ s Bohem, Ježíšem Kristem, vírou... To znamená, že se kritický a intelektuální člověk většinou nespokojí s autoritativní odpovědí – například, že Bůh přikázal „Nezabiješ!“ – ale chce vědět, co to znamená ve skutečnosti, třeba v souvislosti s eutanazií nebo s jinými podobnými otázkami. Z tohoto hlediska je teologie velice aktuální. A na takové věci se přece musím ptát. Pokud se na ně neptám, tak je moje víra nereflektovaná, nepromyšlená.

Co bys tedy řekl mladým lidem, kteří končí střední školu a přemýšlejí, jak ve studiu pokračovat? Proč by pro ně mohla být nějaká teologická fakulta zajímavá?
Domnívám se, že studium teologie má velký přínos právě pro člověka, který se chce ptát na teologické souvislosti ve svém životě: jak hodnotit z hlediska křesťanství svět a život kolem sebe. To má velký význam pro každého, jak pro toho, který toto promýšlení může předávat dále – například jako duchovní, publicista nebo učitel – tak i pro toho, který bude dělat jiné zaměstnání, ale bude chtít být aktivním křesťanským laikem. Vidím totiž význam studia laiků také v tom, aby vznikl určitý kádr vzdělaných lidí, kteří jsou intelek- tuálně schopni víru reflektovat. Jistě to nemohou být všichni. Ale určitý počet takových lidí je potřebný, aby jaksi z nitra farností něco pozitivního rostlo. Paul M. Zulehner říká, že by takoví laičtí teologové měli být „porodními bábami“ církve budoucnosti.

A jak se tento ideál podle tvého názoru daří uskutečňovat na tvém pracovišti, tj. na Teologické fakultě Jihočeské univerzity?
Osobně jsem nad tím hodně přemýšlel. Když jsem nastoupil na Teologickou fakultu, nejdříve na částečný úvazek v roce 1998, tak jsem měl spíše na mysli spolubratry připravující se na kněžství. Když jsem ale viděl množství laických studentů, začal jsem se zamýšlet, jaký to pro ně může mít význam, jak jim to pomáhá v jejich životní orientaci. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity se nám podle mě daří rozvíjet teologii dosti zaměřenou na reflexi životní praxe, která umožňuje dostatečné teologické vzdělání laiků a která je ekumenicky otevřená. To jsou podle mého soudu tři základní „plus“ naší fakulty.

Když říkáš, že jsi za těch necelých deset let prošel jistou osobní transformací svého pohledu na studium teologie, řekl bys, že by analogickou transformaci pohledu – tentokrát na společenské rovině – potřebovala i celá česká církev a teologie?
Samozřejmě. Musíme si odpovědět, zda vůbec chceme reflektovat naši situaci křesťanů žijících ve světě. A jestli ano, tak jestli ji chceme reflektovat i z hlediska evangelia, tedy teologicky.
Rozhovor připravil Tomáš Machula
Doc. Michal Kaplánek, Th.D. (nar. 1962) je katolickým knězem a členem kongregace Salesiánů Dona Boska. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity pracuje jako vedoucí katedry pedagogiky. Mezi jeho odborné zájmy patří pastorace a pedagogika mládeže, především v oblasti náboženských motivací.