Vydání: 2010/23 Svobodné volby, 1.6.2010, Autor: Aleš Palán

Současný místopředseda Senátu za KDU- -ČSL Petr Pithart byl jednou z vůdčích osobností Občanského fóra. Nahlédněme s ním pod pokličku přípravy svobodných voleb před dvaceti lety.

Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale zdá se mi, že v politice je načasování jednotlivých kroků stejně důležité jako to, kam ty kroky vedou. Kdy se zrodila myšlenka, že první svobodné volby budou právě v červnu 1990? A jak se na toto načasování díváte dnes?

Právě o načasování tehdy šlo. Že budou volby, věděli všichni, že budou svobodné, v to jsme doufali. Ale kdy budou? Existovaly dvě možnosti: buď o dva tři měsíce dříve, jen co to půjde technicky, nebo právě v červnu. Prázdniny jsou prázdniny, i když začíná nový režim, v té době nedáte dohromady politickou stranu – další reálná alternativa tedy byla až koncem roku. My chtěli udělat volby co nejdřív, ale tak, aby zejména nově vznikající politické subjekty měly možnost se shromáždit a artikulovat. Kdyby zvítězilo stanovisko těch, kteří chtěli volby urychlit, byly by volby spíš plebiscitem mezi OF a komunistickou stranou. Očekávali jsme, že by to přineslo až příliš velké vítězství OF, a popravdě řečeno trochu jsme se sami sebe báli, nebyli jsme strukturované uskupení. Někteří, včetně mne, nadhazovali otázku vnitřní struktury OF, aby naše vedení bylo legitimní a mohlo se hlasovat i jinde než v nejužších grémiích. Představte si, že by takové seskupení bez čitelné struktury zvítězilo na celé čáře s nějakými 70 procenty hlasů! Museli bychom převzít zodpovědnost, aniž bychom měli struktury, které by odpovědnost delegovaly, kontrolovaly, a tedy legitimizovaly.

To se do června 1990, kdy jste získali skoro 50 %, podařilo?

Nečekali jsme takové vítězství… Byli jsme skeptici a k moci jsme se tolik nedrali.

Vy osobně ne, ale byli v OF i jiní…

Většinově jsme se o to nedrali. Když jsme ale tak razantně zvítězili, varianty, že po volbách skončíme nebo se rozejdeme do politických stran, se ukázaly jako nemožné. Zvítězili jsme až příliš a nemohli jsme od toho utéct. Musím ale přiznat, že ani do června jsme se v OF strukturovat nestačili; snažili jsme se o to, ale kde není členství, nemohou být ani demokratické poměry.

V ulicích tehdy viselo heslo Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny.

To vymyslel docela ďábelsky Vladimír Železný, on byl snad jediný člověk v zemi, který měl o volebních kampaních víc než vágní představu. Ukazoval mi jednou ve svém bytě kus knihovny, kde měl už v té době desítky publikací o způsobech vedení kampaní na Západě. Vůči vámi citovanému heslu ani Václav Klaus, který pak tolik OF kritizoval za neochotu přistoupit na standardní politickou hru, nic nenamítal. Každý věděl, že to lidi chytne. Když se na to dnes podívám, bylo to eticky pochybné. Použít heslo, které předem znevažuje klasickou soutěž politických stran…

…a přitom se té soutěže sami účastnit…

…to se na výsledku muselo podepsat. Dodnes Češi nechtějí vstupovat do stran. V Německu vzhledem k počtu obyvatel je desetkrát víc členů stran – pak tam nemůže vtrhnout podnikatel se svou stavební firmou a jejími zaměstnanci a rozhodnout výsledek krajských voleb. Příčiny odporu ke stranictví můžeme nalézat už za první republiky, kdy se strany zvrhly v čistě stavovsko-profesní skupiny a hájily hmotné zájmy předem vymezeným subjektům – kdo chtěl dělat u drah, musel být u národních socialistů. Všechny strany by se přitom optimálně měly obracet ke všem a nabízet jim různé škály hodnot. OF tehdy získalo polovinu všech hlasů a chytilo se do vlastní pasti.

Přes to všechno: nebyly volby v roce 1990 pořád jakýmsi plebiscitem? – Mezi novým a starým, bolševiky a nebolševicky, křesťany a ateisty, národovci a nenárodovci…

A po dvaceti letech jsme na tom o mnoho lépe? Spor mezi pravicí a levicí je vyhrocen, velmi kontrastní, jako by proti sobě stála Pravda a Lež. Politika přitom není o pravdě a lži, ale o hodnotách a zájmech. I po dvaceti letech zažíváme frontální střetnutí, jako by šlo o život. V roce 1990 tu ale byla ještě jiná záležitost. Už v lednu jsme se rozhodli k něčemu zcela nepravděpodobnému, co po nás nikdo nepožadoval a co podle mě bylo klíčové a špatné rozhodnutí: totiž že mandát bude jen dvouletý.

To je další velmi důležité načasování. Proč jste byli pro takové zkrácení volebního období?

Ujišťuju vás, že v tom nehrála roli úvaha, abychom dali ještě další dva roky novým politickým subjektům – to by byl motiv ušlechtilý, ale skutečnost byla jiná. Tvrdím, že jednou bude v učebnicích politologie zmínka typu: „Ke zcela ojedinělé situaci došlo v Československu v roce 1990, kdy si vítězné hnutí mandát neprodloužilo, ale na polovinu zkrátilo.“ Dohadovali jsme se tehdy o volebním systému, jestli má být tradiční kontinentální poměrný, nebo většinový. Václav Havel byl tenkrát vehementním příznivcem většinového systému – imponoval mu anglosaský politický svět a doporučovali mu to i lidi z exilu. Většina z nás byla proti tomu, tvrdili jsme, že většinový systém si mohou dovolit státy s vyspělou politickou kulturou. Havel na to přistoupil, a snad aby si to nerozmyslel, mu kdosi navrhl: „Když se to neosvědčí, můžeme se třeba po dvou letech k tomu tvému většinovému systému vrátit.“ Havel souhlasil mimo jiné proto, že by byl prezidentem jen dva roky – tenkrát si totiž upřímně myslel, že tuto funkci v podstatě nechce. Nahodilé situační okolnosti znamenaly zkrácení mandátu na polovinu, což se pak neblaze promítlo například do neúspěšného vyjednávání o podobě federace. Třetí otázka, která před námi stála, byla: Do jakých zastupitelských struktur volit? Zejména Josef Vavroušek, systémový inženýr a člověk s velikou schopností modelovat možné situace, chápal, že když budeme volit do stávající struktury Federálního shromáždění, budeme reprodukovat systém, který fungoval jen za předpokladu nějaké tzv. vedoucí síly. Tzv. zákaz majorizace způsoboval, že 36 poslanců ze Slovenska nebo z Čech mohlo zablokovat celý 350členný parlament. Za komunismu se to nestávalo, protože se důležité otázky rozhodovaly na jejich ústředním výboru, ale teď se FS začalo zasekávat. Vavroušek vymýšlel různé kombinace, aby tomu tak v novém parlamentu nebylo. Poslouchali jsme to se zájmem, ale do června něco vymyslet a získat pro to politický souhlas nebylo možné.

Jak jste vnímal snahy zakázat komunistickou stranu?

Udělali jsme dva naprosto nedemokratické kroky, když jsme nadvakrát provedli tzv. kooptace. To udělali komunisté v letech 1969 a 1970. A Zdeněk Jičínský byl teď takový „mizera“, že řekl, že jim to vrátíme. Přinutili jsme strany Národní fronty, aby odvolaly své nejzkompromitovanější poslance, a na jejich místa jsme najmenovali nové lidi. I po obou kooptacích v lednu 1990 měli komunisté ve sněmovně většinu a my potřebovali schvalovat jeden zákon za druhým. Potřebovali jsme je, aby hlasovali s námi. Navíc, nikdy nikdo neřekl, jak komunistickou stranu zakázat – tehdy neexistoval Nejvyšší správní soud ani Ústavní soud – jediné, co mě napadá, že by Václav Havel otevřel na Hradě okno a zavolal na nádvoří: „KSČ se zakazu- je!“

Poslouchali vás komunisté při hlasování v parlamentu?

Ne na slovo, ale většinou námi navržené zákony schvalovali. My je zkrátka potřebovali. Zákonodárné návrhy OF zprvu předkládali lidovci, byli jakousi naší transmisí, kterou jsme svou vůli předávali zákonodárcům. Ale většinu hlasů měli pořád komunisté. Své ledví zkoumejme v otázce zákazu KSČ jinde: všichni jsme si byli tehdy jisti, že je budeme jasně porážet. Proč je tedy zakazovat, měli být zcela marginální.

Nakolik výsledek voleb ovlivnila aféra Bartončík?

Znatelně. Je potřeba si ujasnit, že tehdy neexistovaly kategorizace spolupracovnictví ani nebyl přijat lustrační zákon. Se společností kauza Bartončík zahýbala a lidovou stranu, která si právem myslela na lepší výsledek, to ovlivnilo. Havel Bartončíkovi nabídl před volbami východisko s tím, že se uteče do nemoci a stáhne svoji kandidaturu. Bartončík mu to slíbil a pak si to rozmyslel. Havla to asi strašně naštvalo. Přesto si myslím, že Havel měl pravidla volebního boje respektovat. Bylo to totiž ve lhůtě moratoria. Havel a lidi kolem něj předpokládali, že tohle je natolik závažná záležitost, že stojí mimo pravidla – ale je tomu právě naopak: právě kvůli takovým věcem, kdy už není čas se dobrat pravdy, jsme moratorium měli. Vidíte, teď je moratorium zrušeno, naše společnost zřejmě sama sobě nevěří, že by ho byla schopna dodržet. Všichni se tohoto sebeobranného prvku zřekli, protože sami za sebe nemohou ručit: „Bylo by dobře, kdybychom my byli chráněni, ale co kdybychom našli něco na ty mizery z jiné partaje, to bychom hned šoupli nějakému novináři.“ Pro lidovecké voliče to tehdy bylo velké zklamání, že se s nimi nehraje fér. Mnozí v tom viděli schválnost, ale tak to nebylo. Havel s lidovci počítal, Luxe navrhoval jako premiéra…

…a teď jednal impulzivně.

Ano. Rozhodně to nebyla jeho intrika vůči lidovcům. Havel měl pocit, že byl velkorysý a nebylo to oceněno. Neměl to ale dělat – moratorium je zkrátka moratorium. Já kandidoval na jižní Moravě a mnozí potenciálně lidovečtí voliči se rozhodli volit ve svém zklamání moravisty.

Jak se politické prostředí změnilo volbami?

Do voleb jsme nerozhodli vědomě nic, řešili jsme jen věci procedurální a vedoucí k příštím volbám. Byly to zakladatelské volby a teprve jimi se začala společnost měnit. Až po nich se objevily první projevy netrpělivosti a zklamání, lidi čekali, kdy se už začne něco dít, a třeba federální vláda s Komárkem neudělala v otázce ekonomické transformace naprosto nic. OF začalo do těchto situací vstupovat a toho využil Václav Klaus a vytvořil standardní politickou stranu. A my pořád jen zírali a zůstávali hnutím.

Tehdy si možná ODS vybudovala svůj startovní náskok.

Některým lidem z OF jsme tehdy trochu posměšně říkali hnuťaři – ti byli pro hnutí zcela ideologicky, mysleli si, že politika bude pořád tím krásným svátkem jako v Listopadu. Kdepak: je třeba přejít k denní práci a od toho tu jsou politické strany. Nic lepšího dosud vymyšleno nebylo, všechno pokusy o cokoliv jiného skončily tragicky.