Vydání: 2022/9 Zemřel biskup František Lobkowicz, 22.2.2022

 
Martin David, biskup a apoštolský administrátor ostravsko-opavské diecéze
Stále se mi teď vybavují chvíle před posledním odjezdem biskupa Františka do nemocnice. Pohybovalo se kolem něj mnoho lidí včetně záchranářů, kteří ho připravovali na převoz. Nebylo mu dobře, a přesto se v jednom okamžiku této napjaté a neradostné situace na všechny do široka usmál. Ten jeho úsměv mám jako vzpomínku. To, co mám s biskupem Františkem neodmyslitelně spojeno, jsou okamžiky mých svěcení. Biskup František na mě vkládal ruce třikrát – při jáhenském, kněžském a nakonec biskupském svěcení. Největším zážitkem bylo to poslední. Bylo na něm vidět, že má z mého jmenování pomocným biskupem velkou radost. Těsně před svěcením si ale při pádu pochroumal ruku, a tak to vypadalo, že nebude moct být mým světitelem. On si ale nenechal tuto jedinečnou příležitost vzít a nedal se nikým odradit. Bylo to poprvé, co diecéze zažila biskupské svěcení, a představa, že by jako diecézní biskup nebyl světitelem, byla pro něj nepřekonatelná. Nakonec to zvládl a ukázal, že i uprostřed nemoci má stále spoustu vnitřní síly.
Filip Zdeněk Lobkowicz OPraem, tepelský opat
Vyrůstali jsme v nelehkých dobách, ale rodiče nám připravili opravdu krásné dětství. Bylo nás pět sourozenců. Bratr František hrál fotbal za křimické žáky a taky nám hrál na klavír, později na kytaru. Chodili jsme spolu ministrovat – nejprve v Křimicích na Horničku a později do Malesic. Pro nás všechny v rodině byl krásný zážitek, když byl 15. srpna 1972 v kapli arcibiskupského paláce v Praze vysvěcen na kněze. Ten večer se u nás v Křimicích strhla velká bouře a hrozný vichr. Slavnostní primici nesměl mít v našem nedalekém farním kostele ve Vejprnicích. To proto, že by to prý mohlo „ohrozit žňové práce“. Primici měl tedy v Plzni, v kostele Panny Marie Růžencové u dominikánů.
Po vojně nemohl dostat státní souhlas a teprve po několika měsících byl ustanoven až na severní Moravě. A v Ostravě pak také zůstal jako vůbec první biskup nové diecéze. Přijížděl k nám potom do kláštera v Teplé na kněžská svěcení a před 10 lety mi udělil opatskou benedikci. Později, když zdraví ubývalo, jsme spolu byli více v telefonickém kontaktu. Chci poděkovat všem, kteří mu v té nelehké době pomáhali. Ať jim to Pán odmění.
Aleš Ligocký, sekretář biskupa Lobkowicze
Vděčnost. To byla první myšlenka, která se mi vybavila při zprávě o jeho úmrtí. Vděčnost za vše, co vykonal pro novou diecézi, za to, co jsem s ním mohl jako jeho sekretář za 25 let služby prožít. Pochopitelně se mi vybavuje mnoho situací – ať už při liturgii, v kanceláři nebo i cestou v autě, kde se ledacos probíralo. Chvíle radostné i náročné a těžké. Chvíle, kdy roste porozumění a blízkost.
Obdivoval jsem jeho stálé nasazení a vědomí zodpovědnosti za svěřené poslání. Bylo někdy až obdivuhodné, s jakým vypětím byl schopen službu vykonávat. A to zejména v posledních letech, kdy se velmi zhoršil jeho zdravotní stav, a byť na vozíku, jezdil po diecézi biřmovat a sloužit mše svaté. Kolikrát jsem mu říkal, že může některé věci odřeknout a poslat někoho jiného, ale nechtěl. Říkal mi: „Víš, svou službu beru jako kříž, jako svou cestu na Golgotu. Každý máme tu svou Golgotu a já chci dojít až na vrchol. Protože z Golgoty se přece neutíká!“
Velmi si vážím i jeho blízkosti, kterou dovedl dát najevo každému. Když se vyskytly problémy v životě spolupracovníků či známých, živě se zajímal, telefonoval, povzbuzoval a modlil se. Já sám jsem mu velmi vděčný za veškerou podporu při vážném onemocnění mého nejmladšího syna, za zájem, který věnoval mé rodině. Bylo pro mne velkou a nezaslouženou ctí být v jeho službách, stát jako sekretář a jáhen po jeho boku.
Eva Muroňová, autorka knižního rozhovoru Popel jsem a popel budu
Úplně nejdřív se mi vybaví jeho oblíbená písnička Ó hřebíčku zahradnický. A také že nesbíral jahůdky po lese, protože byl barvoslepý a nejhůř viděl červenou. Měl rád Ostravsko a Beskydy. Ty uměl podobně jako svoji diecézi (se všemi svými souputníky) přímo šlechticky milovat, což u něj znamenalo odpovědně, urputně a napořád. Také si připomenu jeho vyprávění, že ho jako dítě poslal otec za velkého randálu vrátit hlávku zelí, kterou „ukradl“ z jejich vyvlastněného pole. Pak si vybavím slovo „kindrštůbe“, protože to je dnes velká vzácnost a potkat člověka, který byl do života něčím takovým vybaven, se jen tak nepoštěstí.
Přeji mu, ať mu v nebi nikdo nezpívá falešně a má tam inteligentní humor Voskovce a Wericha, Miroslava Horníčka a tvůrců Járy Cimrmanna. Bylo mi ctí a potěšením s ním a o něm napsat knížku, která není oslavná, ale lidská. Jsem vděčná, že mi dal důvěru a že i díky tomu vím, že jeho vznětlivost, nerozhodnost a snaha být se všemi zadobře byly vlastnosti, na které ho se zdviženým prstem upozorňoval už jeho pradědeček, takže k němu prostě patřily a hotovo. Jsem přesvědčena, že před Pána Boha předstoupil s velkým „Te Deum“ za svůj život a s velkou pokorou.
František Radkovský, emeritní plzeňský biskup
Prožili jsme toho spolu hodně – byli jsme spolu už v semináři. Při mém kněžském svěcení sloužil kardinálu Tomáškovi jako akolyta. Pak jsme se jeden druhému geograficky vzdálili, protože působil na Těšínsku. Rád vzpomínám na naši spanilou jízdu hned po sametové revoluci začátkem února – vypravili jsme se dvěma auty na zkušenou do Rakouska a do Bavor: já, František, Jan Graubner, Miloslav Vlk, Tomáš Halík, Aleš Opatrný a Jiří Mikulášek. Jeli jsme se podívat, jak se řídí církev. Ve Vídni František odešel na noc k bráchovi Jaroslavovi, který tam pracoval – a byl to on, kdo nám volal, abychom si poslechli rádio, že byli jmenovaní noví biskupové. Vzápětí jsme s Františkem a dalšími vyrazili shánět biskupskou kleriku pro čerstvě jmenovaného Mílu Vlka, kterého jsme před prodavači zlobili a oslovovali „excelence“ a „monsiňore“ – a dělalo nám to děsnou radost.
Za pár dní nato jsem se dozvěděl z úst biskupa Lišky, že Františka a mne chce papež jmenovat pomocnými biskupy v Praze. Dostali jsme oba bydlení v Arcibiskupském paláci s výhledem na svatovítskou katedrálu. Před biskupským svěcením nás navlékli do klerik a biretů. Pamatuji se, jak jsme se oba na sebe podívali a byli z toho celí zkoprnělí. Za tři roky nato vznikla plzeňská diecéze – já tam léta působil, ale František se tam narodil a celé západní Čechy měl navíc na starosti jako biskupský vikář. Sídelním biskupem v Plzni jsem se přesto stal já. Připadalo mi, že je to pro Františka velké zklamání. Ale nebylo tomu tak, přijal to a za tři roky se pro něj ukázal jiný úkol: nově založená ostravsko-opavská diecéze.
Stanislav Balík, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a skaut
Při vzpomínce na duchovního rádce Junáka, skautského bratra, biskupa Františka se mi vybaví událost, která spojovala skauting a politiku. V roce 2006 se začalo oteplovat ve vztazích mezi státem a církvemi. Účastnil jsem se tehdy jednání s církvemi v expertní skupině státu. Snad proto jsem se stal členem výběrové komise na místo nového ředitele odboru církví na ministerstvu kultury, což byla tehdy nesmírně vlivná pozice zastávaná vůči církvím hodně nevstřícnou osobou.
Konkurz probíhal v srpnu, odjížděl jsem na něj z naší skautské Jesenické lesní školy na Olšanských horách. Tam za námi přijel na besedu bratr František. Setrval jsem s ním v dlouhém důvěrném hovoru, kde jsme probrali výzvy ve vztazích církví a státu, jak by jim mohla pomoci právě nová hlava ministerského odboru. Za dva dny konkurz proběhl – a dopadl nad očekávání. Stará ředitelka skončila a nová uklidnila rozbouřené vášně. Nová éra začala. Od té doby jsme byli s bratrem Františkem v nepravidelném osobním a telefonickém kontaktu, který mě vždy potěšil. Kéž Bůh – Král skautských vůdkyň a vůdců – dá svému věrnému služebníkovi do klína míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou.