Vydání: 2007/7 Dokud nás smrt nerozdělí, 13.2.2007, Autor: Jeroným Klimeš

Vydrží nám vztah s druhým partnerem po celý život? Umíme „být spolu“ napořád, nebo je představa jednoho a jediného manželství idylou let dřívějších, která je nenávratně pryč? Následující příběh dvou mladých lidí nám může ukázat, čeho bychom se měli vyvarovat.

Klára a Jirka se seznámili někde na brigádě a jejich láska bez větších problémů přečkala asi pět let. Na ženění bylo času dost – podle hesla: „Vezmu si tě, až budeš těhotná.“ Měli se rádi, tak v tom ani jeden neviděl žádný problém. Zkrátka, začalo to všechno jako jedna typická studentská láska. Po státnicích přišly atestace, tak se dítě stále ještě odkládalo podle hesla: „Pane Bože, hlavně ať nepřijdu do jiného stavu.“ Po atestacích si tedy „přestali dávat pozor“ a tak nějak intuitivně čekali, že to, čeho se dosud tak báli, tj. těhotenství, přijde do dvou měsíců. Jenže uplynul rok, pak druhý rok, a dítě nikde. Objevilo se jiné heslo: „Pane Bože, hlavně ať už přijdu do jiného stavu.“ Vztah se začal pomalu drolit. Objevily se přechodné nevěry na obou stranách, které však jakž takž přečkali.
Asi v osmém roce vztahu Klára konečně otěhotněla. Najednou začalo čoromoro. Klára měla rizikové těhotenství a bylo jí špatně. Do toho přišly přípravy na svatbu, úpravy bydlení a shánění vybavení pro dítě. Svatba v kostele proběhla vcelku hladce, ustáli i porod. Ale když bylo malé Monice asi půl roku, přišel Jirka s tím, že našel svou osudovou lásku a začal rozchod, který se vleče už dva roky. Minimálně posledního půl roku trval psychický nátlak na Kláru, aby s dítětem opustila jejich společný byt, protože ten byl psaný na něho a ona neměla doklady o tom, kolik do něj investovala. Zkrátka ti tři odvíjejí typický scénář – vezmeme se ve třiceti, pořídíme si jedno dítě, rozvedeme se a celý život se o ně budeme soudit. I dnes je možné žít vztahy na celý život, ale je to mnohem složitější než před sto lety.

Jak jezdit s motorkou na náledí?
Když přirovnáme vztahy k dopravní situaci, tak by se dalo říci, že se podstatně zhoršily jízdní vlastnosti vozovky, ale nenarostly dovednosti řidičů. Jirka měl takový plat, že po oznámení „osudové lásky“ mohl příští týden bydlet v novém bytě. Žádné ekonomické důvody jej nenutily dál být s Klárou a pokusit se krizi překonat. Nemožnost skutečné komunikace jen urychlila rozpad vztahu, který jel jako po másle. Viděl jsem je asi tři měsíce na to, když už jejich manželství padalo volným pádem. Bylo brutální náledí a vše klouzalo až běda.
Jde jezdit s motorkou na náledí? Ano, ale buď ji musíte upravit, nebo jet extrémně opatrně. Uvědomme si, že to nejsou řidiči, kdo diktuje, jak se bude jezdit, ale situace na silnicích, kterou je třeba respektovat, odhadovat nejen své schopnosti, ale i nedokonalost druhých řidičů. Se vztahy je to podobné. My nebudeme těmi, kdo diktuje, jak se vztahy dají žít, ale ony nám určí, jak poběží naše osudy. Vztahy si totiž žijí svým životem. Mají svou logiku a své zákony, které jim vládnou. Nemůžeme si s nimi dělat, co chceme – podle toho, jakou máme náladu a co momentálně cítíme. Ani obilí nemůžeme sít, kdy si vzpomeneme. Když nezasejeme na podzim či na jaře, tak máme v červnu smůlu. Klára s Jirkou mají také smůlu. Žijí v období velkých experimentů, kdy zkoušíme dělat všechno jinak než před lety. Udělali mnoho chyb, aniž vědí pořádně kde, a ty jim pak napsaly životní scénář, o který nikdy nestáli. Evoluční psychologie popisuje jednu konstantu – prvních pět let života, během kterých v přírodních podmínkách zemře každé třetí dítě. Po pátém roce se pravděpodobnost přežití prudce zvyšuje. Tento jev se promítl i do našich genů. Vztahy jsou naprogramovány na tuto pětiletou periodu. Pokud během ní nepřijde dítě, mají sklon se samovolně rozpadat bez nějaké zřetelné příčiny, prostě se začnou drolit a nikdo neví proč.

Přechozené polovztahy
V lidové mluvě se tento jev označuje za přechozený vztah. Jenže dnes odkládáme sňatky a pořízení dítěte až k třicátému roku života. Tedy od puberty máme čas na přibližně tři přechozené vztahy, tři větší rozchody. Každý rozchod představuje bolest a v následujícím vztahu si ponecháváme rezervu, abychom se opět nespálili. Než dnes mladí dospějí, tak se naučí vztahům z hloubi duše nedůvěřovat. Těžko vyčítat Jirkovi, že jako studenti začínali s provizorním polovztahem. Jenže nikdo Jirkovi neřekl, že po škole, než uplyne pět let od začátku vztahu, by se měl rozhodnout, zda s touto dívkou projde zbytek svého života se vším všudy. Bez založení rodiny se mu vztah velmi pravděpodobně rozdrolí pod rukama. Když přišlo Klářino těhotenství, tak na ně Jirka paradoxně vůbec nebyl připraven. Oba neustále odkládali sňatek, rodinu i definitivní rozhodnutí, proto se jim do jednoho roku navršila řada stresorů. Ty pak neměly s přechozeným vztahem těžkou práci.
I dnes se dá žít s jedním partnerem celý život, ale nesmíme ignorovat zákony, které vládnou vztahům. Psychické zákony jsou stejně neúprosné jako fyzikální. Jen k těm fyzikálním máme bůhví proč větší respekt. Za tento omyl draze platíme tím, že si nás vztahy porobily a vnucují nám svou vůli. Kéž by se z těchto našich omylů poučily budoucí generace, jinak i z nich vychováme nevolníky vztahů.