Životní klišé útočí na naši svobodu
Vydání: 2005/21 Obraz světa a nás samých, 18.5.2005, Autor: Jiří Plhoň
Lidé každé doby se vědomě, či nevědomě nechávají ovlivňovat různými „paradigmaty“, na jejichž základě pak formují, nebo deformují svou osobnost. Základním „paradigmatem“ křesťanů by měla být jejich víra. Je tomu tak i ve skutečnosti?
Říká se, že dnešní člověk je masírován celou řadou prostředků, které se jej snaží proměnit k obrazu a podobě někoho, kdo je ovládá. Tento proces se nevyhýbá ani věřícím.
Otisk světa do dětí
Děti jsou dnes okouzleny násilím (pocitem, že musí být silnější než ostatní), vzor vidí v neposlušnosti a drzosti (aplikují to bez jakýchkoli zábran i na rodiče, kteří na to však často nijak nereagují a úplně rezignují na výchovu), kopírují romantické epizody televizních seriálů (osmileté děti vážně řeší problém, že kluk nemá žádnou holku a holka nemá žádného kluka), drsným způsobem se jim vrývá do paměti reklama (jakmile jde v televizi reklama, malé děti zpozorní, jako v transu sledují obrazovku a zasněně opakují slogany a hlášky, které už znají nazpaměť). Na dětech je až nápadně poznat, jaký druh kreslených seriálů sledovaly (profilují se pak různé skupiny dětí – např. násilnická „parta“ Toma a Jerryho, všechno snižující a zesměšňující „parta“ Simpsonových, miloučká a požitkářská „parta“ Teletubbies atd.). Podobně se do dětí vtiskují počítačové hry.
Kdo ovlivňuje mládež?
Mládež si v dnešní době prožívá - kromě jiného vlivem oslabeného vlivu rodičovské autority - dosti problematickou směs protichůdných tendencí být originálem, a zároveň napodobovat vzory, což vede k uniformitě a na druhé straně k nekritickému přejímání názorů. Mladí mají často velmi zkreslený obraz o životě: obživu jim zajišťují rodiče, nehrozí jim vojna a často ani jiné delší odloučení od domova, nejsou připraveni vést samostatný život, nedokáží zvládat samotu (díky mobilu jsou pořád s někým v kontaktu), neumějí se vypořádat s osobními ani mezilidskými problémy, protože jsou zvyklí, že si doma vždy a všechno prosadí po svém.
Dospělým často nestačí obyčejné věci
Dospělí jsou ze všech stran bombardováni „vzory“ nefungujících manželství a rodin, takže často rezignují na to, že by se jejich vztah mohl ještě zlepšit (to by ovšem pro to museli něco udělat); jako vrchol životního úspěchu se klade kariéra, a pak není čas na rozvoj vzájemných vztahů a na výchovu dětí. Dospělí jsou dnes masírováni názorem, že mírou všeho jsou peníze a majetek. Proto nestačí obyčejné věci, ale toužíme po tom lepším, dražším, luxusnějším. Zde jsme silně ovlivněni reklamou, prostupující většinu sdělovacích prostředků. Mnohým dospělým se zdá, že za příkoří, která přináší život (např. za těžkosti způsobené totalitou), se musejí nějak odškodnit, a tak si odůvodnili, že nyní mohou holdovat požitkářství, obklopit se majetkem, pohodlně odpočívat a z morálních norem si vybírat jen ty, co jim vyhovují a k ničemu je nezavazují.
Vážným problémem je jakási naočkovaná touha nevybočovat z davu, nebýt nápadný – snad způsobená desetiletími totality. Zvykli jsme si také dělat všechno jen nedbale, naoko, povrchně; důležité je nebýt přistižen...
Velmi přehlíženým a podceňovaným problémem je to, jak rozdílně se chováme k lidem, které máme v oblibě, a k těm, které jaksi „nemusíme“. Je třeba zmínit i závažný nedostatek dnešního člověka – neschopnost mluvit o svých skutečných problémech, protože se bojíme, že bychom se nějak shodili. A tak v sobě celý život doslova dusíme věci, které nás sžírají, i když jsou to často úplné malichernosti.
Na ČEM STAVÍ život věřící křesťan?
Morální teolog M. Cozzoli píše: „V době sekularizace a relativizace veškeré autority a jakýchkoliv tradičních hodnot bychom si všichni měli uvědomit, že rozhodující otázkou pro náš život není v prvé řadě jak jednat, ale proč jednat. Můžeme si to ověřit především u těch nejmladších, kteří dokáží zcela nezištně a obětavě nasadit své síly, jsou-li motivováni, a na druhé straně jsou schopni propadnout té nejhorší možné zahálce, jestliže jim motivace chybí.
Výše vyjmenovaná (a mnohá jiná) „paradigmata“ útočí na naši svobodu a nepozorovaně se nás snaží zotročit. Abychom tomu dokázali čelit, nestačí, budeme-li hlídat vnější projevy svého jednání, ale musíme dbát na základ, z něhož naše jednání vychází – a tím je naše osobnost. Musíme se učit hledat pravdu o sobě samých, a to jak o naší nesvobodě (jsme-li k sobě upřímní, přesvědčuje nás o ní každodenní zkušenost), tak pravdu o tom, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu a že Ježíš Kristus přišel, aby nás vykoupil (jak nám to zvěstuje Boží zjevení). Přijmeme-li oba tyto póly pravdy (a není to snadné), může Pán Ježíš osvobodit naši svobodu: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1). Svým Duchem Svatým pak vysvobozuje člověka z pout zákona, hříchu a smrti, které ji utlačují a zotročují, a vysvobozuje jej, aby dokázal milovat Boha a své bližní.
„Člověk může dosáhnout svobody za předpokladu, že je nejprve osvobozen: ,Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní‘ (Jan 8,36). To je svoboda Božích dětí (Řím 8,14-17; Gal 4,6-7); ona je základem toho, jak vypadá a jaká má být osobnost těch, kdo se oblékli v Krista“ (M. Cozzoli).
Naším měřítkem je žít v tajemství Ježíšova vykoupení (srov. 2Kor 5,14-17) a vhodnou pomůckou je nebát se o tom, v čem jsme nesvobodní, mluvit. S kým? To, jak doufám, napovídá toto zamyšlení. Sdílet článek na:
