Vstupujeme do událostí, kterými žil sám Pán
Vydání: 2022/15 Válka jako Kainovo dědictví, 5.4.2022, Autor: Jiří Gračka
Kristova pasivita v hrobě je důležitou činností jeho Božího života – říká v rozhovoru P. MICHAL ALTRICHTER SJ z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci.
„Ježíš se nejplněji projevil v tichu sobotního rána: země sice spí, ale on sestoupil ,do pekel‘. Jakoby mlčí, a přitom jedná,“ upozorňuje P. Altrichter. Snímek Martina Řehořová / Člověk a Víra
Jaký význam má pro věřícího rozjímat u Božího hrobu, když už víme, že hned třetího dne bude vše jinak?
Pozorujeme, jak k Božímu hrobu v Jeruzalémě přicházejí ustavičně poutníci, křesťané různých tradic. Nemálo jich tam bdí i v uzavřené bazilice přes noc, a to po celý rok – nejen o Velikonocích. O tom, jak se dříve putovalo ke Svatému hrobu, víme dost i ze světové literatury.
Potvrzujeme tak větu sv. Augustina, že vstupujeme do událostí, kterými žil sám Pán, i když se zrovna nenacházíme na tomtéž místě, ale ve stejném „příběhu spásy“. Jsme putující Boží lid, a tak je nám vlastní zakoušet pokušení jako třeba v Meribě a v Masse: chtít mít zajištěný pitný režim. Stejně tak Kristova pokušení na poušti jsou našimi pokušeními. A Boží hrob přece patří k něčemu významnému: tam Ježíš dokázal, že nakonec zvítězil. Abychom přiléhavě prožili jeho vzkříšení, přejeme si zakoušet jeho utrpení. Zdánlivá Kristova pasivita v hrobě je důležitou činností jeho Božího života.
Podle teologů se Ježíš nejplněji projevil v tichu sobotního rána. Realizuje tak naše Krédo: země sice spí, ale on sestoupil „do pekel“, kde se setkal s nedočkavými zástupy Starého zákona. I na to můžeme při tichém hrobu, kdy Ježíš jakoby mlčí, a přitom jedná, myslet.
Není to podobné jako v lidském životě? V obtížích a ztrátách také víme a slýcháme, že „to bude dobré“, ale v danou chvíli bývá taková útěcha planá…
Je-li útěcha účinná, nebo planá, záleží na mnoha okolnostech. Obyčejně si k hrobu (podobně se i lidově říká „do hrobu“) přinášíme to, jak jsme dosud žili. Nejde jen o to, co z naší strany svedeme, ale máme naději, že nás duchovně navštíví i Pán, jsme-li s ním spojení. Kdysi kněží zlínského děkanátu škádlili církevního tajemníka, když mu donesli brožurku, ve které byl vyfotografován, jak před rokem 1948 coby nejlepší ministrant Zlína drží stráž u Božího hrobu. Pak ovšem dělal šéfa Gottwaldovy ochranky a kvůli alkoholu ho sundali na post proticírkevního drába. Tak tu máme jeden bod k reflexi: jak vlastně ministroval a držel věrně stráž a byl údajně nejvzornějším ministrantem? Jaké bylo jeho srdce, komu patřilo, jak vnímal Ježíše? Máme však četná opačná svědectví, třeba ze života Fryderyka Chopina. Ač zklamán, že Poláci nezvítězili ve Varšavském povstání, modlil se u Božího hrobu v chrámu Svatého Kříže takto: „Pane, dej, ať se mne nikdy nezřekneš, i když budu zřejmě moc bloudit.“ Mnozí kněží znají výpovědi leckterých tichých poutníků, kteří přicházejí k Božímu hrobu v našich farnostech: něco se v nich najednou pohnulo, uspořádalo, pojmenovalo. Osobně znám i několik lidí, kteří se u Božího hrobu do sebe zamilovali a žijí nyní pěkná manželství.
Když se tedy v době velikonočního tridua vydáme k Božímu hrobu, co a jak se tu modlit? Jak zde mluvit s Bohem?
Neuctíváme kámen, dřevo, štětec ani umělce, ale to, co výjev znamená. Vkus totiž bývá různý: někoho osloví „Tizian“, jiného zase Ježíš ze dřeva vyrobený nějakým dědečkem. Je ale potřebné sestoupit k samotnému Ježíši. Viditelné předměty a ustálené zvyky nám jen pomáhají „se odrazit“ k živé podstatě. Nějaká paní uváděla: „I kdyby bylo stanné právo, k Božímu hrobu každým rokem zajdu!“ Kdysi jsem byl na setkání teologů v německém Hildesheimu, kde jsme v někdejším románském kostele při meditaci dosti těkali. Nesoustředili jsme se, protože tam nebyla jediná socha. Pak jsme se sešli v nedalekém vesnickém kostele, kde byl Kristus v hrobě – a mohli jsme se teprve náležitě zkoncentrovat. Je to osvědčená zkušenost církve: potřebujeme přes viditelné předměty přecházet k neviditelnému Bohu.
Pokud k Božímu hrobu jdeme s rodinou, jak mluvit s dětmi?
Děti bývají často natěšeny, pokud se těší jejich rodiče. Dětem rovněž skvěle funguje fantazie, nejsou potlačené v nějakých ohledech. Proto když zírají na Pána v hrobě, „šaltruje“ jim to k mnoha otázkám. Nemálo rodičů uvádí, že pak nejen cestou z kostelíka, ale i po celý den mají výživná témata. Ukazuje se tu i zásada Jana Boska: Děti přimějí rodiče podívat se na věc tak, aby jim spolehlivě odpověděli.
Rytíři, věrnými a velkorysými strážci Božího hrobu můžeme být i nyní jako dospělí. Ježíš nám svěřuje svoje srdce a my ho můžeme předávat dál. To podle Bernarda z Clairvaux není pouhá metafora, ale plná účast na Kristově životě. Je proto vždy užitečné vykonat pár kroků do chrámu i v době, kdy doma uklízíme nebo se věnujeme nějaké činnosti.
A jak se prakticky můžeme u Božího hrobu modlit? Nejdřív se na to setkání s Pánem těšíme. Uvědoměle mu poděkujeme za vše, co pro nás vykonal. Třeba jak nás Pán chránil ve svízelné době vleklého covidu. Před rokem mnozí z nás na obřadech ani nebyli, a přesto to s námi Pán prožíval. A ty, kteří jsou s námi u hrobu právě nyní, vložíme do Pánova srdce. Dále ho poprosíme o jeho pokoj na ukrajinské frontě. A nezdráháme se mu povědět, že ho máme rádi.
(gra)
