Vydání: 2004/25 Stvoření světa, 1.9.2004, Autor: Štěpán Plaček

Stvoření světa a člověk v pohledu Písma
Vnitřní setkání s přírodou, pozorování světa, života a jeho dějů často přiměje lidi k přemýšlení o hlubších souvislostech jejich existence, k úvahám o Bohu, či přímo k setkání se samotným Stvořitelem. O zprávě o stvoření, kterou nalézáme v Bibli, hovoříme se starozákonním biblistou Janem Hellerem, evangelickým teologem, který v současné době vyučuje též na Katolické teologické fakultě UK v Praze.

ROZHOVOR S JANEM HELLEREM

Na začátku Písma stojí tzv. zpráva o stvoření. V jakém smyslu je tento biblický úryvek zprávou?
Nejdříve bychom si měli vyjasnit literární pozadí této zprávy. Tato zpráva je pozdní a má charakter dodatku k základnější zprávě o tom, jak Hospodin vysvobodil Izrael z Egypta a dal mu zemi zaslíbenou. Literárně můžeme prokázat, že zpráva o stvoření došla posledních textových úprav (redakce) až v době, kdy se Izrael vrátil ze zajetí babylonského. Rozhodně to tedy není referát andělíčka, který seděl na obláčku a dělal reportáž ve chvíli, kdy Pán Bůh tvořil svět.

Proč tedy text, který stojí hned v úvodu Písma, vznikl až dodatečně? Jaké je jeho poselství?
Máme-li této zprávě rozumět, musíme bezpodmínečně sestoupit do tehdejšího mezopotamského obrazu světa, se kterým Izraelité přišli do kontaktu v době babylonského zajetí. Samozřejmě že podle Babylonských byl vesmír plný bohů. Všechno byli bohové - slunce, země, nebesa. Aby takový bůh mohl fungovat, musel podle babylonské dogmatiky mít svůj chrám. Kudy by jinak vstupoval do světa? A když Babyloňané zbořili chrám v Jeruzalémě, říkali pak Židům: ,Vidíte, váš Hospodin je vyřízený, protože nemá chrám.´

Jak Izraelité reagovali?
Povím to příhodou: Jeden ze zajatců, malý Izák, chodí po Babylonu a vzlyká. Vždyť rodný dům je zbouraný, maminka i tatínek zabiti, sestřičky v otroctví. Kdyby měl alespoň naději, že Hospodin zasáhne! A potká ho prorok (řekněme, že by to mohl být Ezechiel).

Povídá: Izáku, co tak brečíš? Izák: Zbořili nám chrám. Ezechiel: Jistě, bezpochyby. Izák: A říkají, že Hospodin už je úplně vyřízený, když nemá chrám. Ezechiel: No to je ovšem nesmysl. Izák: A ty myslíš proroku, že Hospodin nějaký chrám má? A že může působit? Ezechiel: No samozřejmě! Izák (dychtivě): Prosím tě kde? Už tam honem běžím! Ezechiel: Ale Izáku, jsi v něm, nemusíš nikam běhat! Všechno stvoření je Boží chrám, my jsme v Božím chrámě. Rozdíl je jen v tom, že Babyloňané to nevědí, a my to víme! Izák: A co slunce, obloha, potoky, hory, doly a řeky? Ezechiel: Zacituji ti žalm: ,Všechno to zajisté jsou služebníci tvoji.´ Mraky chodí po nebíčku tak, jak jim to Hospodin přikázal, to jen my lidi se tady touláme, jak si to Pán Bůh nepřeje! Izák: A co bude s námi dál? Ezechiel: Musíme chvíli počkat, než přijde milostivé léto Hospodinovo! Izák: A kdy to bude? Ezechiel: Trpělivost! Už zase se pleteš Hospodinu do řemesla!

Toto naše vyprávění nyní můžeme uzavřít: zpráva o stvoření je demytizací a odbájněním babylonského obrazu světa. A je též ujištěním, že svět je Božím chrámem a že řád, který v něm funguje, zrcadlí Boží vůli. Kdo si toto nepřipustí, ten si do světa a do všech věcí promítá chaos, který je v něm samém.

Lze z Písma jednoznačně vyvozovat závěr, že člověk je vrcholem stvoření?
Ano, chápeme-li tento vrchol především jako úkol pro člověka. Ten úkol je krásně vyjádřen tím, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Tou vazbou ,k obrazu´ není myšlen vzhled (Pán Bůh - jak známo - nevypadá vůbec nijak). Úkol být k Božímu obrazu znamená dosvědčovat rázem svého jednání, jaký Bůh je. To znamená zobrazovat Boha tak, aby skrze nás prostupovala jeho láska, milosrdenství, spravedlnost, jeho pokora. Samozřejmě že v tomto úkolu lidé - i velmi výjimeční - stále a napořád selhávali nebo tento úkol nenaplnili. Důležité a završující je to, co říká sv. Pavel o Kristu: On je opravdovým obrazem Božím. Ze způsobu Kristova jednání totiž poznáváme, jaký Bůh skutečně je.

Plyne z toho něco pro vztah člověka vůči ostatní přírodě?
Pro odpověď je důležité si uvědomit, že druhých se můžeme dotknout nejen svou řečí, ale i neverbálním jednáním. I jednání beze slov může být totiž pro druhého oslovující. Stejným oslovujícím způsobem máme možnost se chovat k ostatním tvorům, ke zvířatům, k životu ve vesmíru vůbec. V tomto smyslu má člověk poslání od Boha, aby skrze něj prostupovala láska všude tam, kam až nám Bůh otevře dveře.

Z výrobků můžeme obvykle něco poznat i o jejich výrobci. Co se můžeme dovědět o Stvořiteli z jeho stvoření?
To je otázka, která se táhne celými dějinami. Stará doba vždy předpokládala, že z řádu dění v přírodě i v dějinách lze nějakým způsobem poznávat Boha a jeho vůli. Tato naděje ale procházela těžkými krizemi. Například když se ukazovalo, že i lidé v zásadě bohabojní se ocitají v hluboce těžkých situacích (vzpomeňme například postavu Joba). Nicméně scholastika vytvořila učení analogia entis (čili obdoba jsoucna), podle něhož mezi Bohem a jeho dílem podobnost je. Příroda se tak scholastikům stala samostatným teologickým tématem. Reformace se tomu vzepřela a vytvořila učení analogia fidei (čili obdoba víry): Bůh nám teprve musí otevřít oči, abychom jej v přírodě začali rozeznávat. To znamená - mezi Bohem a jeho stvořením obdoba je, ale až víra nám pro ni otevírá oči.

Rozhovor o této věci s katolickou tradicí je hluboký a pokročilý. Myslím, že je i nadějný - tedy pokud protější strana nehledá v rozhovoru jen sebepotvrzení.

'Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře. VIděl, že to je dobré.' (Raffael, Stvoření zvířat)