Velký vypravěč naší prózy

Vydání: 2021/34 Zemřel biskup Petr Esterka, 17.8.2021, Autor: Jaroslav Someš

Ačkoli je v české literatuře historická próza jedním z nejsilněji zastoupených žánrů, jejím symbolem se stalo jediné jméno.

Výjevy z Jiráskových děl na reliéfech v pražském letohrádku Hvězda. Snímek Jana Podhorská

Význam Jiráskovy osobnosti pro naše písemnictví je nepopiratelný. Postoj k jeho dílu se však proměňuje. Existuje něco jako „mýtus Jirásek“, vedoucí k nekritickému oslavování i neuváženému zatracování. Hodnotí se „jiráskovské pojetí dějin“, jako by historická próza měla být faktograficky přesnou učebnicí. Zapomíná se, že každé literární dílo je – řečeno s Goethem – napůl „dichtung“ (báseň) a napůl „wahrheit“ (pravda). Což je princip, kterého se Jirásek držel právě tak jako jiní slavní evropští autoři historických románů, třeba Scott, Manzoni, Dumas nebo Sienkiewicz. A umělecké licence, vědomé či bezděčné, jichž se oni, stejně jako Jirásek, ve svých knihách dopouštěli, na jejich velikosti nic nemění.

Když od roku 1936 začalo vycházet už třetí vydání jeho sebraných spisů, mělo mít celkem 52 svazků. A všechny je napsal muž křehké fyzické kondice a špatných očí, který po většinu života působil jako středoškolský profesor na plný úvazek! Ano, zprvu si pilným psaním jistě i přivydělával, ale později už to musel být přímo workoholismus. „Mýtus Jirásek“ často brání podívat se na jeho tvorbu nepředpojatě. Ač třicet let jeho života spadá do 20. století, tvorba svým buditelským zacílením patří do 19. století. Ve snaze o univerzální obraz minulosti, podaný s mravním podtextem, můžeme cítit ještě vliv romantismu. V každém svém díle tak Jirásek míří dvojím směrem, k době, kterou zobrazuje, a k době, k níž promlouvá. Proto se jeho hrdinové často podobají spíš jeho současníkům, jen oblečeným do historických kostýmů; např. v trilogii Mezi proudy, odehrávající se v časech neklidné vlády Václava IV., lze vidět odraz svárů staročechů s mladočechy, Temno, psané za 1. světové války, bylo tehdy vnímáno jako aktuální obraz útlaku za jakékoli přesvědčení.

V pohledu na naši minulost, především na husitství, Jirásek vycházel z Palackého. V jeho raných prózách se ještě setkáváme s romanticky černobílým viděním charakterů, s postupem času se však styl mění a tvorba se stává nejlepším příkladem realismu v naší historické próze. Zápisky, které si vedl celý život a shromažďoval v nich materiál, nám ukazují detailnost přípravy pro každé dílo. Jeho pohled však nebyl jednostranný, dokázal relativizovat postavy a děje, vidět světla i stíny. Ačkoli po vzoru Palackého považoval husitství za jednu z vrcholných etap v českých dějinách, v epopeji Proti všem dokázal zobrazit také jeho problematické stránky. A třídílná rapsodie Bratrstvo (asi nejlepší jeho práce o této epoše), román V cizích službách nebo povídka Tčevská hranice líčí přímo úpadek husitství. Jiráskovi se podařilo obsáhnout historii našeho národa, od mýtických dob v prvních kapitolách Starých pověstí českých až po jeho dobu v řadě drobných povídek a novel. Některým epochám věnoval větší pozornost. Překvapivě ho vůbec neinspirovala třeba rudolfinská doba, zato husitství, doba pobělohorská, 18. století plné vojenských konfliktů nebo národní obrození byly bohatými zdroji pro jeho rozsáhlé romány i mistrovské črty.

Autoritou už za života

V Jiráskově postoji k českým dějinám se odrážejí také peripetie jeho osobního života. Narodil se v Hronově, v kraji tkalců-písmáků a tajných nekatolíků – „helvitů“, v kraji selských bouří, v pohraniční oblasti, kde se střetával protestantský vliv Pruska s českým katolicismem a kde se opakovaně válčilo (válku v roce 1866 osobně zažil a zachytil v povídce Host). Jako celá jeho rodina, i on se v mládí potýkal s existenčními obtížemi. Po maturitě by byl rád šel na malířskou akademii, měl výtvarné nadání, ale musel zvolit finančně zajištěnou dráhu středoškolského učitele. Vystudoval historii na filozofické fakultě v Praze a v roce 1874 nastoupil na reálné gymnázium v Litomyšli. To už měl za sebou první literární pokusy. Působil tam čtrnáct let, poznal prostředí maloměsta a programově se rozhodl pro historickou prózu (první větší prací byl román Skaláci). Také se zde oženil s Marií Podhajskou, která mu byla po celý život pevnou oporou a s níž měl osm dětí.

Když byl v roce 1888 přeložen do Prahy, aby se stal profesorem gymnázia v Ječné ulici, byl už uznávaným spisovatelem (zejména pro své první monumentální dílo, román Psohlavci). Dál však žil v ústraní, klidným rodinným životem a čas dělil mezi školní katedru a psací stůl. Národnostní i politické dění však sledoval a reflektoval ve svém díle. Stal se uznávanou autoritou; proto také jako první podepsal v roce 1917 Manifest českých spisovatelů, požadující národní samostatnost. V mladé Československé republice se těšil vážnosti, byl i poslancem a později senátorem, stýkal se s prezidentem Masarykem. Čtyřikrát ho navrhli na Nobelovu cenu za literaturu. Když 12. března 1930 v Praze zemřel, byl mu vypraven státní pohřeb z panteonu Národního muzea a ostatky byly uloženy v rodném Hronově.

Nepřítel církve?

Jirásek měl k církvi komplikovaný postoj. Jeho kořeny můžeme hledat už v mládí, i když rodina byla katolická. Později mohlo mít svůj vliv negativní přijetí, kterého se Jiráskovým pracím dostávalo ze strany katolického tisku. Ke kritice stačilo už jen to, že se děj odehrával v době husitské (jako třeba u novely Konec a počátek, ačkoli líčí jen vznik Jednoty bratrské). Také církevní návrh vyřazovat Jiráskovy romány ze školních knihoven jistě spisovatele ranil. A tak na konci svého života využil možnosti z církve vystoupit. I pojem „Jirásek, nepřítel církve“ však patří jen k jiráskovským „mýtům“. V jeho díle najdeme řadu skvěle vylíčených postav českých kněží a řeholníků; je to třeba páter Bonaventura Pitr z novely Sousedé, vlastenecký páter Vrba, učený jezuita Vydra a celé prostředí benediktinského kláštera z kroniky F. L. Věk a zejména páter Havlovický v tetralogii U nás, asi nejlepší portrét kněze-obrozence, jaký v české literatuře máme.

Jiráskova tvorba budí úctu rozsahem i obsahem. A nejde jen o známá a obsáhlá díla, epopeje a kroniky. Mistrovství dokládají také jen několikastránkové, mnohdy opomíjené práce. Právě svou zkratkovitostí působí až moderně (např. pacifistická miniatura Mudrcové nebo črta V temnu, expresivní obraz vojáky vypálené vesnice v prusko-rakouské válce). V umění popisu Jirásek nezapře, že v mládí uvažoval o studiu malířství a celoživotně se přátelil s Mikolášem Alšem; vzpomeňme třeba na oslnivé líčení svatojánských slavností v Temnu, které se podobá barokní fresce, nebo na až impresionistický obraz jihočeské krajiny v úvodní kapitole Proti všem. Půvab jeho prózám dodává i jistá archaičnost jeho češtiny (ačkoli díla až do smrti jazykově korigoval). Každý nový návrat k Jiráskovi je zážitkem, přičemž musíme dát za pravdu Václavu Černému, který i přes svou pověstnou kritičnost označil Jiráska za „největšího epického vypravěče naší prózy“.

JAROSLAV SOMEŠ, divadelní historik




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 43 19. – 25. října 2021

Příležitost k naslouchání

Synodální cesta církve v českých a moravských diecézích začala minulou neděli. Biskupové ji oficiálně zahájili bohoslužbami v katedrálách.

celý článek


K práci ve skupinách je zván každý

Období od konce října 2021 do konce ledna 2022 bude patřit práci ve skupinách ve farnostech, ale klidně také ve školách, společenstvích, řeholních komunitách, laických…

celý článek


Blahořečení papeže úsměvů

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení…

celý článek


Křesťanský státník, císař a král

Narodil se na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Vzhledem k tomu, že císařův…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay