Velkou roli hrají věřící partneři
Vydání: 2022/16 Velikonoce uprchlíků z Ukrajiny, 12.4.2022
Překvapivá je neuvěřitelná rozmanitost cest, jimiž konvertité přicházejí. Snímek Anna Vrhelová / Člověk a Víra
Co přivádí ke křtu ty, které jste připravovali, a co jim na cestě k této svátosti nejvíce pomohlo? Ptáme se těch, kdo roky připravují starší děti a dospělé ke křtu.
Pavla Ženíšková, plzeňská katedrální farnost
Od konce března do poloviny dubna mám v kalendáři poznamenány dny, kdy jsem se účastnila přijetí svátosti křtu v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni. Promítám si tato jména a zároveň za ně prosím, aby tím vše neskončilo, ale jako se nechali přivést Duchem Svatým až ke dveřím farnosti, aby v nich i nadále rostla touha po poznávání milujícího Otce. Aby se naučili rozmlouvat s Ježíšem jako s bratrem a zamilovali si Boží slovo.
Vždy jsem žasla a chválila Pána nad každým, který na faru přicházel. Třeba to byli manželé, kteří chtěli přijmout křest a zároveň chtěli nechat pokřtít své děti. Dnes jedno z jejich dětí pravidelně ministruje. Anebo cizinci, co toužili patřit do naší církve, protože se zde chtěli usadit, a předtím byl jejich vyznáním islám. Každý zájemce mne udivoval a někdy jsem i skoro litovala, že jsem byla pokřtěná hned po narození.
Při důvěrnějším rozhovoru se svěřovali, že zpočátku nečekali, že příprava bude tak dlouhá, ale na konci byli vždycky rádi, naše společenství pro ně bylo přínosem. Ale obohacovali jsme se navzájem.
Velkým překvapením pro mě byla prosba jedné paní, která chtěla přijmout křest před koncem svého života, ve svých 80 letech. Když jí bylo osm, z připravovaného křtu sešlo. Její babička se předem domluvila na poutním místě, že vnučku přiveze ke křtu a zároveň přistoupí i k prvnímu svatému přijímání. Podmínkou bylo, že nebude od půlnoci nic jíst, jak to bylo dříve požadováno. Ale ona se cestou rozplakala, že nechce křest, že chce jíst, a tak babička polevila a odložili i křest. Bohužel rodiče kvůli svému postavení se křtem nesouhlasili. Ona sama to celý život nesla jako výčitku. Až na sklonku života, kdy se jí ve snu objevila babička a znovu ji prosila, aby se dala pokřtít, se konečně rozhodla. Brzy po křtu pak zemřela.
Martin Staněk, akademická farnost u Nejsvětějšího Salvátora v Praze
U konvertitů - vysokoškoláků jsou cesty k víře (a později i ke křtu či biřmování) v lecčems univerzální, ale v mnohém i typicky vysokoškolské. Těch příběhů jsem vyslechl kolem tisícovky, přesto je těžké vytvořit nějaký průměrný profil konvertity. Ve většině případů vyrůstá v ateistickém prostředí, občas se objeví nějaká babička, která stihne ještě cosi předat, ale neumí odpovědět na hlubší dotazy teenagera. Na střední škole to mohou být spolužáci, o kterých dotyčný zjistí, že jsou věřící, a přesto normální. Často je to i nějaký učitel, který má přesah a jiskru. Svou roli zde sehrává i samotné vzdělávání - s křesťanstvím se totiž setká jak v literatuře, tak ve výtvarném umění, kde se tomu nedá vyhnout. Často sáhne po Bibli jen ze zájmu nebo z touhy po porozumění tomu nepřehlédnutelně významnému světu víry, ale bohužel začnou s četbou od začátku a většinou to skončí ve Starém zákoně v kapitolách o rituálních předpisech. Dál se prozatím nedostanou, ale Ježíšův příběh zhruba znají.
Dále jsou to důležité životní momenty, spojené třeba se smrtí blízkých, s nemocí či osobní krizí, které bývají spouštěčem zájmu o smysl života. Někdy lidé přicházejí k víře i oklikou přes východní praxi meditace, buddhismus, jógu či nějaký osobní rozvoj. A pokud jde o zážitek posvátného, často ho potkávají v přírodě - na horách, na moři, kdekoliv. Ovšem nejbližším zdrojem bývá mnohdy věřící přítelkyně či přítel, případně i partnerova rodina. Tam je křesťanství vidět opravdu zblízka a ukáže se, zda je či není žitelné. A pak se ještě každý musí poprat s tím, zda chce toto své hledání nějak zakotvit v instituci, která má všelijakou pověst. Naštěstí se i díky přátelům mohou snadno dostat ke kvalitním knihám křesťanských autorů, a tím se většinou i zakotví.
Překvapivá je na tom ona neuvěřitelná rozmanitost cest, jimiž konvertité přicházejí. Ten spouštěcí mechanismus, okamžik, kdy dotyčnému najednou vše dojde, jakoby se mu složilo životní puzzle, je až dojemný. Člověka to vede k pokoře, že nic není nemožné. Na cestě ke křtu jim pak nejvíce pomáhají vnitřně živí křesťané. Ti dokážou odbourat mnohé předsudky ještě lépe než dobré knihy.
P. Michal Němeček, farnost Vyšehrad
Motivace jsou hodně odlišné. Máme třeba zkušenost s tím, že se objeví lidé, kteří chtějí nechat pokřtít své dítě. Jeden z partnerů pochází z katolické rodiny a vnímá, že je to důležité. A teprve poté, někdy i s odstupem několika let, se ozve nepokřtěný partner, že by rád něco dělal i se svým vlastním křtem. Jiní zakusili nějakou životní událost (smrt blízkého, rozpad manželství, krach firmy aj.), přehodnocují vlastní život a hledají zakotvení. Nejednou potkáváme lidi, kteří mají za sebou letité duchovní hledání všude možně. Překvapuje mě, jak mnozí z nich mají už zkušenosti s tím, že Bůh v jejich životech jednal.
Na cestě ke křtu jim pomáhá především touha zakusit Boha. Upřímně řečeno, málokdo hledá instituci – církev. Někdy hledají společenství, jindy odpovědi na nesnadné otázky. A na cestě jim kromě zážitků s Božím dotykem pomohlo i hezké setkání s lidmi z církve. To otevírá srdce. Pro mnohé je svět víry, kostela, obřadů a církve neproniknutelně uzavřený. Ale když jsou přijati a pomůžeme jim vstoupit dovnitř, objevují úžasné poklady.
V neposlední řadě je to prolomení určitých bariér předsudků, laskavé a lidské povídání o jejich světech, i když jsou někdy pro některé katolíky dosti složité. Dnes v podstatě všichni takto přicházející lidé žijí z pohledu církve v neregulérních podmínkách – např. jsou po rozvodu v nových manželstvích nebo žijí nesezdaní s partnerem či společnou rodinou. Když zažijí, že je neodsoudíme, je to často právě moment, který zboří jejich předsudky.
P. Jan Regner SJ, akademická farnost Olomouc
Důvody, které vysokoškolské studenty vedou k rozhodnutí nechat se pokřtít, jsou rozmanité, ale velmi často je za tím věřící partner. Jejich zájem o to, čím žije jejich přítel nebo přítelkyně, nezřídka přeroste v touhu stát se křesťanem. Na cestě víry zůstanou často i poté, co se s partnerem rozejdou. Někteří svědčí o tom, že v nich jakýsi skrytý zájem o duchovní věci doutnal po mnoho let a neuhasl, ani když se setkali s takovými podobami náboženství, které nemohli čestně přijmout. Někdy je také ovlivnilo inspirativní svědectví poctivých věřících, četba duchovních autorů nebo nějaké hraniční situace, jako např. narození potomka nebo naopak úmrtí blízkého.
Zdá se mi, že při přípravě na iniciační svátosti katechumenům pomáhá individuální přístup a ochota mluvit o čemkoli, s čím přijdou. Otázky, bloky či pochybnosti, které se v průběhu času objeví, je třeba rozhodně brát vážně. Zvlášť ve studentském prostředí je také důležité katecheze připravovat tak, aby byly interaktivní, a zároveň aby posluchače nepodceňovaly. Debaty s těmi, kteří se připravují na iniciační svátosti církve, jsou pro mě vždy velmi obohacující, protože mě učí dívat se na některé zažité pojmy v nové perspektivě. Je to pro mě také výzva, jak tradiční články víry přeložit do jazyka, kterému dnešní člověk – neposkvrněný náboženskou výchovou – může porozumět.
(tok)
Sdílet článek na:
