26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Velké farnosti mají menším tvořit zázemí

23. 7. 2013

|
Tisk
|

P. ADAM LODEK má zkušenost jak se správou malých venkovských farností, tak s pastýřským vedením velkého farního společenství, jaké je v jeho aktuálním působišti v Praze-Stodůlkách. Na fenomén „víkendových farníků“ se tak umí podívat z obou stran.

Vydání: 2013/30 Světové setkání mládeže právě začíná, 23.7.2013, Autor: Alena Scheinostová

Téma: Chalupáři ve farnostech

Jaká je vaše zkušenost s „prázdninovými hosty“ ve venkovských farnostech? Jsou zde spíše obohacením, oživením a posilou, nebo místní společenství jen využívají, či dokonce narušují?

V roce 1996 jsem byl po několika měsících působení v Česku jmenován administrátorem farnosti Kralovice a dalších čtrnácti farností u Plzně. Každý víkend jsme spolu s jáhnem objížděli náš farní obvod a sloužili bohoslužby ve třinácti kostelech celkem pro zhruba 250 věřících. Ostatních našich osm kostelů bylo uzavřených, protože tam nechodil nikdo. Zimní období bylo vždy náročnější: jednak mnozí pravidelní návštěvníci se kvůli zimě bohoslužeb v kostele nezúčastňovali, jednak v zimě z kostelů mizeli chataři a chalupáři.

Pamatuji si, že kralovický kostel měl v zimě v neděli necelých padesát návštěvníků, kdežto po Velikonocích počet věřících začal narůstat a o prázdninách jich bylo dobře přes stovku. Pro farnost to byl veliký přínos, protože najednou bylo živo: byly zde děti, mládež, bylo plno, takže i zpěv zazníval mnohem silněji. To bylo i velké povzbuzení pro víru: konečně to žije! Nakonec i velice chudé sbírky se měnily ve větší, což nám dovolovalo sem tam něco vyspravit. Jinak totiž normální příjmy často stačily pouze na úhradu provozních nákladů. Pro farnost to bylo tedy požehnání!

Vzpomenete si na některý další dobrý příklad, kdy se víkendoví hosté angažovali ve prospěch „hostitelské“ farnosti?

Například farnost Stebno ležící kousek od karlovarské třídy. V kostele se nesloužilo, místní obyvatelé neměli zájem. Uvnitř byly zbytky stavebních materiálů a mnoho odpadu po opravě, která tam kdysi proběhla. Krátce po mém nástupu do Kralovic se u mě zastavila skupinka chatařů, kteří jezdili do Stebna z Prahy. Oznámili mi, že už delší dobu přemýšlejí, co by mohli udělat pro obec, ve které o víkendech a prázdninách žijí: „Chaty máme opravené, trávníky posekané, tak nás napadlo, že vybudujeme v obci tenisový kurt, ale pak jsme se rozhodli pro kostel.“ Svěřil jsem jim klíče a ve velice krátké době byl kostel vyklizený a uvnitř byla uspořádaná výstava fotografií. Brzy na to se tam konal koncert prokládaný duchovním slovem. Za to bych chtěl velice poděkovat – tím spíš, že tyto aktivity zde pokračují dodnes.

Od svých kolegů vím také, že v jedné farnosti nedaleko Konstantinových Lázní se slouží mše jen v chalupářské sezóně – od Velikonoc po Dušičky – a sezónní obyvatelé obce se postarali o novou střechu na kostele, podobně jako byla z iniciativy jednoho chalupáře opravená střecha kostela v Ostrovci. Takových příkladů je určitě víc.

Proč podle vás někdy farníci ve venkovských kostelích nevidí chalupáře mezi sebou rádi?

Hodně zaleží na postoji těch, kteří tyto kostely navštěvují. Úsilí místních obyvatel – kterých je málo a často jsou pokročilého věku – zachovat kostel v provozu, připravit vše na bohoslužbu a provádět drobné opravy, je ohromné a obdivuhodné. Často se však stává, že návštěvník takového kostela nevnímá obětavost a náročnou situaci místních věřících, ale srovnává jeho stav se stavem kostela ve velkém městě. A nakonec si odnáší dojem, že tady to umírá, kdežto v jeho domovské farnosti to žije.

Co by tedy bylo lepší si v takové situaci odnést? Co by víkendoví hosté měli mít na mysli?

Kostely ve velkých městech jsou plné ne proto, že by tam bylo více věřících než jinde. Návštěvníků nedělních bohoslužeb je i tady pouze něco přes jedno procento z celkového počtu obyvatel žijících na území farnosti – stejně jako na „umírajícím“ venkově. Městské farnosti mají obrovský lidský, duchovní i finanční potenciál, ten je ale vytvořený především tím, že tu na malém území žije poměrně velké množství lidí o relativně nízkém věkovém průměru.

Je to určité bohatství, ale i zadání! Bůh vkládá do těchto farností možnost vytvářet zázemí pro církev žijící v oblastech se slabší vírou. V nabídce velkých farností jsou mnohé aktivity směřující k modlitbě za církev, vzdělávání ve víře, podpoře misií či charitativního díla, společenské akce nebo pouti. A to je nejen bohatá škála příležitostí, jak lépe a hlouběji prožívat svou víru, ale též určitá morální povinnost, abychom v těchto výhodných podmínkách budovali církev do dalších desetiletí, pokud ne století: přece i to, co dnes žijeme, je dědictvím obdrženým od našich rodičů a prarodičů.

Má pastorace v chalupářských oblastech jinou podobu a jiné nároky než práce s farníky ve městě?

V chalupářské sezóně jsem se za svého kralovického farářování různých společenských, sportovních, ale i duchovních aktivit iniciovaných návštěvníky z města pravidelně účastnil. Byly to pouti, svatby, křty i pohřby. Na jednom setkání rodin v Bílově byl zase zlatým hřebem programu fotbal „děti proti dospělým“. Vyhrávaly vždy děti – hlavně proto, že dospělí se báli kopnout do míče, aby se omylem nestrefili do dítěte, zatímco děti kopaly do všeho, co měly v cestě. Kotníky a lýtka mě bolely ještě celý týden…

Za ta léta, kdy jsem pracoval v Česku, jsem získal dojem, že po období hromadného stěhování za prací do velkých měst v 50., 60. a 70. letech se v lidech probouzí touha vrátit se zpět do domova svých rodičů. Prozatím jen občasně na víkendy, prázdniny, ale mnozí si tam budují opravdový druhý domov a ten ve městě se jim pomalu mění jen na ubytovnu pro období zaměstnání a školy. Chtělo by to tedy zamyslet se, jak občasné obyvatele malých obcí více vtáhnout do života místních společenství, aby se tam nejen cítili jako doma, ale byli pro tyto obce a farnosti i přínosem a obohacením.

Když vy sám přijdete jako turista do „cizího“ kostela, snažíte se zapojit, nebo zůstáváte raději v pozadí jako host?

Neoddělitelnou součástí mého života je každodenní mše svatá. Sloužím ji bez ohledu na to, jestli mám „po ruce“ kostel, nebo jsem hluboko v přírodě či vysoko na horách. Vždy s sebou nosím vše potřebné, abych mohl Bohu sloužit oběť za spásu světa. Pokud mám možnost zúčastnit se bohoslužby v místním společenství, vždy to dělám, a pokud mi nepřekáží jazyková bariéra (na dovolené často bývám v zahraničí), přijímám nabídku místního duchovního předsedat bohoslužbě a ujmout se kázání. Dělám to přesto, že mám dovolenou. Není to jen zpestření pro místní, ale i obohacení pro mě samotného.

Pamatujme tedy prosím i o prázdninách na náš kontakt s Bohem v modlitbě a ve svátostech. Možnosti, které dnešní svět vytváří, dovolují nejen naplánovat si dovolenou v kterékoliv části světa, ale také zjistit, kde a kdy jsou sloužené nedělní bohoslužby, včetně přípravy nedělních liturgických textů. Tím můžete vnést požehnání do společenství, které navštívíte. P. Hugo Aufderbeck říkával: „Potřebujeme neděli ne k tomu, abychom byli křesťany, ale abychom mohli nadále být lidmi.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou